Tento trend je neúnosný a je třeba konstatovat, že je bohužel výsledkem jak nastavení struktury dotací (dotační podpora malých vodohospodářských subjektů), tak populismem místních zastupitelstev (snaha zajistit si voličskou přízeň nižšími cenami vody za cenu chátrání sítí), tak ne zcela důsledným vymáháním zákonných povinností vlastníků „trubek“ (což jsou dominantně obce a města) při tvorbě finančních prostředků na opravy vodovodních a kanalizačních sítí a s nimi souvisejících zařízení, jako jsou úpravny vod, čistírny odpadních vod, vodojemy a další (benchmarking). Významný signál k méně zodpovědným vlastníkům přitom vyslala letošní konference „Provoz vodovodů a kanalizací“, na níž zástupci tří klíčových ministerstev – financí, zemědělství i životního prostředí konstatovali, že současným tempem nemůže atomizace oboru dále pokračovat. Ministerstvo financí i proto připravuje nový cenový výměr, který by měl „lépe odpovídat potřebám doby“, což v praxi znamená změnu parametrů „přiměřeného zisku“ tak, aby se peníze z vybraného vodného a stočného vracely zpět do obnovy vodovodních a kanalizačních sítí.

To v praxi znamená, že v lokalitách s nízkou cenou vodného a stočného, která je dotována z jiných obecních zdrojů, nebude již možné takto ceny vody dotovat a lze tak předpokládat razantnější nárůst v současné době vybíraných poplatků. Ministerstvo financí dokonce vážně uvažuje o tom, že obce budou mít povinnost vrátit do obnovy vodohospodářské infrastruktury zpět peníze, které v minulosti použily jiným způsobem.

Toho ovšem zejména mnohé obce a mnohé menší vodohospodářské společnosti nebudou schopné a budou se muset připojovat k velkým společnostem nebo větším aglomeracím. Uvedený trend byl a je přitom předvídatelný a mnozí „spasitelé lidstva“, kteří navíc dostali v minulosti a stále ještě dostávají značný mediální prostor pro své názory, spočívající ve výhodnosti osamostatnit se a provozovat si veškeré vodohospodářské služby ve vlastní režii, poskytli mnoha obcím a organizacím medvědí službu. Na riziko ekonomické nevýhodnosti pojmout tímto populistickým způsobem zajištění vodohospodářských služeb a konstrukci cen vody přitom odborníci poukazují řadu let, teprve až v současné době jim ale začínají dávat za pravdu i politici.

Je přitom zřejmé, že vodní hospodářství již v současné době zdaleka naznamená jen dodávku pitné vody a její vyčištění. Součástí oboru je také energetika (například spalování kalů), odpadové hospodářství (recyklace vody), nutnost využívat moderní technologie nejen na bázi uhlíku, ale například nanotechnologie a obecně nové možnosti odstraňování kontaminantů z vody, což ani náhodou nemůže malá, ani středně velká obec vlastními silami zajistit. Souvisí to ostatně i se zemědělstvím – správně upravené kaly by mělo být v budoucnosti možné opětovně navracet i přes zpřísňující se opatření na zemědělskou půdu, dostatečně vyčištěná odpadní voda může zase sloužit jako zdroj vody na zemědělské závlahy. Sami zemědělci by se tak měli zajímat, a tam, kde jsou členy místních zastupitelstev, také prosazovat, integraci obcí a vodohospodářských společností do větších celků, což bude stále důležitější podmínkou nejen pro vlastní zajištění zdrojů pitné vody, ale také, a to zejména, pro udržení její kvality a přiměřené ceny.

Petr Havel