Celosvětově pokračující rozdělování společnosti tak dostává nový rozměr, v němž nejde o střet pravice či levice, konzervativců a liberálů nebo chudých a bohatých, ale o střet praktiků a teoretiků nebo – v širší rovině - venkova a měst. Zásadní problém pak je, že většina teoretiků kritizuje zemědělce prostřednictvím tezí, z nichž vyplývá, že kritici postrádají elementární údaje o situaci v oboru zemědělství, jako je například nastavení a konstrukce dotací, především ale o procesech v přírodě jako takové. To, řekl bych, vadí zemědělcům ze všeho nejvíc – totiž, že se do role odborníků a spasitelů pasují laici nebo dokonce mládež, jejíž „znalosti“ o přírodě spočívají i v takových tezích, že jablka nebo ananas rostou v lese a slunce vychází na severu (výsledky letos publikovaného šetření). Tak či tak se zdá, že před lidstvem se začíná formovat další zásadní výzva – totiž dojít k funkčnímu kompromisu mezi ortodoxně pojatou zelenou politikou a možnostmi konkurenceschopně zemědělsky podnikat.

Důsledky kůrovcové kalamity začínají v zásadě žádoucím způsobem pronikat do podmínek lesního a mysliveckého hospodaření. Ministerstvo zemědělství (MZE) například prodloužilo období lovu daňků, muflonů, jelenů, jelenů sika, srnců i kamzíků, což je sice opatření, které má oficiálně zamezit okusu mladých stromů vysazovaných na holinách po těžbách kůrovcového dřeva, důležitější ale spíše je, že může přispět, a doufejme, že také přispěje, k regulaci stavů přemnožené zvěře, což je sám o sobě problém narušující biodiverzitu lesa a krajiny, nejen poškozující sazenice stromů. Možná nechtěným příspěvkem ke zvýšení pestrosti lesních společenstev je pak další rozhodnutí MZE upravit takzvanou rajonizaci, což v praxi znamená rozšíření ploch lesa, na nichž bude možné odložit zákonem stanovené termíny zalesnění, případně použít pro zalesňování jiné než dosud povinné biotypy stromů, různé přípravné dřeviny a obecně tedy rozšířit druhovou skladbu budoucích porostů. Lesnická problematika ostatně uplynulému týdnu na tuzemské scéně dominovala – i díky tiskovce svolané Sdružením vlastníků obecních a soukromých lesů ČR o pozitivní roli smrku nebo roli douglasky tisolisté v současných a budoucích lesních porostech.

Nelze ale zapomenout na dění v zahraničí. Nová šéfka Evropské Komise (EK) Ursula von der Leyenová představila aktuální plán EK na vytvoření klimaticky neutrálního kontinentu (tedy Evropy) s pracovním názvem „Evropská zelená dohoda“. Čí dohoda to ale je, je ve hvězdách – ve skutečnosti jde o teze, které pouze přilijí oleje do doutnajícího konfliktu mezi zemědělci a zbytkem světa, s tím, že podnikatelsky postiženým oborů bude ještě mnohem více. Není to tedy dohoda, ale politický tlak se stále přehlíženými důsledky obdobně, jako byla společností ještě nedávno nekriticky oslavována biopaliva, dnes všemi (i svými původními zastánci) odsuzovaná. Až na mizivou část společnosti v zemích EU ignorujících nežádoucí a zhoršující se stav životního prostředí si přitom drtivá většina obyvatel EU uvědomuje, že se dosavadní přístup k životnímu prostředí musí zásadně změnit. „Zelená dohoda“ ale podle všeho přispěje spíš k nemožnosti dojít k nějakým základním celospolečenským kompromisům, a co více, výrazně prohloubí sociální rozdíly mezi chudými a bohatými, neboť uplatnění zelené ekonomiky zásadně zdraží značnou část zboží a služeb a omezí tak jejich dostupnost pro širokou veřejnost. Což se zcela nepochybně nebude mnohým líbit, takže „Zelená dohoda“ je a hlavně bude více než sporná.

To se ostatně týká opětovně oživené regulace počtu žadatelů o zemědělské dotace prostřednictvím plnění podmínek takzvaného „skutečného zemědělce“, která má být součástí změn Společné zemědělské politiky EU. Už jeden pokus o podobnou regulaci úplně nevyšel (tehdy šlo o takzvaného „aktivního zemědělce“) a při rostoucí unijní byrokracii se zdá, že podmínka „skutečného zemědělce“ tu současnou ještě více zahustí. ČR také institut „skutečného zemědělce“ odmítá, s odůvodněním, že nezemědělské aktivity, které se zemědělstvím souvisí, jsou žádoucí (jde v zásadě o takzvanou diverzifikaci činností), což je z obecného hlediska pravda. Tak jednoduché to ale není. Odmítnutí principu „skutečného zemědělce“ by mimo jiné legitimizovalo možnost dotací pro podniky typu Agrofert a podniky bez vazby na zemědělské podnikání a venkov. Zemědělské dotace by prostě mohly čerpat i podniky, pro které není zemědělství hlavním zdrojem příjmů, ale pouze doplňkem nebo „přivýdělkem“ – a finance primárně směrované do zemědělství by končily mimo obor. Jako vždy bude vše záležet na konkrétním nastavení definice „skutečného zemědělce“ – odlišit ale hranici, co ještě zemědělským příjmem je a co už jím není, nebude jednoduché a často ani možné…

Petr Havel