V podobě zpřísnění pravidel pro chov psů dostaly předvánoční „dárek“ i takzvané množírny. Novela veterinárního totiž zákona zakládá povinnost čipovat štěňata před předáním novým majitelům nebo do tří měsíců věku štěněte, a chovy tří a více fen budou chovatelé ze zákona povinní hlásit veterinářům. I tohle opatření patří mezi společensky přijatelné, opět je ale třeba zdůraznit, že hlavní cestou k likvidaci množíren je psy z takových zařízení nekupovat. To se ovšem lehce řekne, ale těžko udělá v zemi, v níž žije na počet obyvatel nejvíce psů na světě.  

Skutečně potřebný dárek nicméně dostala naše krajina - respektive dostává jej on-line od zodpovědných hospodářů, kteří se snaží zlepšovat její stav, zvyšovat její pestrost a budovat v ní nové krajinné prvky a vodní plochy. Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ) proto vedle vyhlášení už 18. ročníku soutěže Farma roku ocenila i šest rodinných farem v rámci druhého ročníku soutěže Pestrá krajina, je však třeba říci, že oceněné farmy nejsou zdaleka jediné v rámci ASZ, které obhospodařované pozemky v krajině navrací do přirozeného stavu. Svým dílem má k tomu přispět i začlenění byliny s názvem lnička do biopásů mezi poli, což oznámilo Ministerstvo zemědělství. Nic proti lničce, tvorba biopásů by se však neměla řídit rostlinnou strukturou, kterou stanoví úředník, ale specifickými místními podmínkami, přičemž nejen lnička, ale i jiné „stanovené byliny“ prostě nerostou všude. Pokud si navíc uvědomíme, že do biopásů lze použít jen certifikované osivo, je nasnadě, že takový přístup vyhovuje spíše než přirozenosti krajiny výrobcům certifikovaných osiv.

Jedním z výstupů konference „Budoucnost evropského zemědělství“, která proběhla v Praze, je závěr, podle kterého čeká evropské zemědělství další koncentrace. Menší farmáři, i díky rostoucí byrokracii, ale i kvůli tomu, že v jejich díle nemá kdo pokračovat, prodávají své grunty a ukončují činnost. Což je v Evropě bohužel realita. Je však třeba říci, že „malý farmář“ v EU je podnikatel obhospodařující jednotky, případně desítky hektarů půdy, případně chovající maximálně desítky kusů hospodářských zvířat, což je o řád i o dva řády méně, než je tomu v ČR. V Evropě tak pravděpodobně koncentrace proběhne – není to ale vzor pro naši zemi, která je už dnes koncentrovaná nadstandardně, a bylo by tak žádoucí situaci v EU a u nás zásadně rozlišovat. Zvláště, když je ČR kromě Estonska jedinou zemí EU, v níž příjem finančních prostředků na osobu a rok v zemědělství převyšuje průměr národního hospodářství, což není žádná z prstu vycucané teze, ale oficiální a verifikovaná data OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). 

Až do ranních hodin prvního dne tohoto týdne se čekalo na alespoň nějaké závěry z další z mnoha klimatických konferencí, tentokráte z v Madridu. Nakonec se k žádným závěrům nedospělo, a možná je to i dobře. Pomyslným jablkem sváru se staly emisní povolenky, fakticky jde ale o to, že ne všechny země na světě jsou tak bohaté, aby si mohly dovolit velkorysou environmentální politiku Evropy a několika dalších bohatších zemí. Je to přitom zásadní otázka – chce-li EU tlačit na svět, aby se choval zodpovědněji, musí také za to něco nabídnout – třeba lepší přístup zboží z chudších zemí na své území. Do toho se ale protekcionistické Evropě moc nechce, a tak se naproti tomu nelze divit, že se jiným ekonomickým uskupením zase nechce do zdražování energií, pohonných hmot nebo třeba potravin, neboť komodity produkované k přírodě šetrnějším způsobem prostě jsou dražší, a navíc potřebují k produkci stejného množství obvykle větší plochu, než komodity produkované konvenčně. Dosavadní kořistnický přístup lidí ke krajině a přírodě je ovšem třeba jistě globálně změnit. Místo ušlechtilých globálních výzev by ale bylo spíše vhodné, aby začal každý sám u sebe. Že to jde, ukazuje mimo jiné právě příklad soutěže Pestrá krajina – žádná z vítězných farem nekrachuje a tedy na trhu prosperuje, nestěžuje si – a krajina jimi obhospodařovaná je v takovém stavu, jaký by byl žádoucí – obrazně řečeno – na celém světě.