Svět se mění a s ním i nákupní návyky, přičemž je třeba bohužel říci, že nad běžným „fyzickým“ nákupem vítězí pohodlnost. Což, upřímně řečeno, není zas tak dobrá zpráva, neboť řada občanů za sebe už nenechává rozhodovat jen – slovy Wericha – „o tak zásadních věcech, jako je vztah k Taiwanu“, ale také o výběru toho, co budou jíst. Jestli má být tohle projev tolik proklamovaných „potravin s příběhem“, případně nákupu identického a lokálního zboží od „svého“ dodavatele, je ovšem otázkou.

Zahleděn do vlastních problémů jen málokdo v naší zemi postřehl, že tento týden uplynulo 15 let od největší přírodní tragédie v poslední době, totiž od ničivé vlny tsunami, která zpustošila oblast Indonésie nebo u nás oblíbeného Thajska a zanechala po sobě stovky tisíc obětí. Nejen toto výročí, ale i letošní záplavy na jiných místech planety, byť ne tak ničivé, nebo série požárů, stále ještě aktuálně sužující jih Austrálie, by přitom měly každému připomenout, že člověk ani se svými současnými znalostmi větru ani dešti neporučí, což ovšem neznamená, že je možné zcela rezignovat na extrémní projevy počasí. Možná proto se stala jedním z hlavních námětů projevu prezidenta země klimatická změna, a samozřejmě opětně rozbouřila emoce, jak se k tomuto problému stavět. Je přitom zřejmé, že v našem českém rybníčku globální klima neovlivníme, jenže i v naší krajině máme problémů dost – a to problémů řešitelných, například s erozí nebo zadržováním vody v krajině. Je proto potěšitelné, že Česká zemědělská univerzita v Praze připravuje a v příštím roce spustí projekt, jehož cílem je zjistit odbouratelnost chemických látek, těžkých kovů nebo třeba mikroplastů, které skončily jako látky v sedimentech v rybnících, vodních nádržích nebo na čistírnách odpadních vod. Cílem je přitom opětovné vracení hmoty z rybníků, nádrží a kalů zpět do krajiny, především pak na pole, a spolehnout se v tom mimo jiné i na samočistící schopnost krajiny.

Uvedený projekt je jedním z příkladů, jak lze také problémům naší krajiny čelit. A nejen naší krajiny, ale i neznalosti přírodních procesů, která se prohlubuje nejen u takzvané laické veřejnosti. Například právě ohledně přirozeného odbourávání kontaminantů v přírodě, třeba i proto, že pro člověka nebezpečnými látkami se živí řada v půdě (ale i ve vodě) přítomných organismů, takže rizikové látky nemusí být rizikové věčně. Bohužel, k osvětě veřejnosti nepřispívají ani naučné a populárně – vědecké TV programy, například na programu ZOOM. Množství zavádějících, zastaralých nebo vysloveně nepravdivých údajů stále více houstne, nejen ohledně přírody. Diváci se tak měli jen v posledním týdnu možnost dozvědět, že dospělý člověk má denně vypít tři litry vody (což je z pohledu zdraví nebezpečné), nebo že je ideální, když těžký náklaďák jede s kopce na neutrál (což je porušením zákona a ještě více nebezpečné), nebo že se má člověk naučit lepšímu soužití s divočáky (přičemž výsledkem je jejich přemnožení a expanze rizika morů domácích prasat). Posláním uvedených příkladů budiž poučení, že ani naučné a jinak obecně potřebné pořady nejsou bez chyb a není tak radno se ortodoxně řídit někdejším heslem „bylo to v televizi, tak je to pravda“. Nakonec ještě jedna poznámka k tradičním pohádkám. Ty jsou, opravdu nevím, z jakého důvodu, podrobovány různým výkladům a analýzám, aniž by to někoho zajímalo. Ale možná je i tohle všudypřítomný marketing – jak jinak si vysvětlit tezi, podle níž jsou vlci „hodní jako psi“ a pohádka „O červené Karkulce“ je proto k vlkům nespravedlivá a zavádějící, než snahou podprahově podpořit pokračující expanzi vlků v naší zemi?

Jednou z minimálně verbálně dodržovaných tradic, patrně nejen v naší zemi, je přijímat do nového roku různá předsevzetí. To vůbec nejpotřebnější by přitom mělo být: Uchovat si při hodnocení všelijakých spasitelských, investičních nebo politických plánů a projektů zdravý selský rozum.

Petr Havel