Kromě toho ale také roste a poroste jejich politická podpora. Stávající Evropská komise již vyhlásila strategii uhlíkové neutrality Evropy do roku 2050, některé země jdou ale ještě dál a uvedeného cíle chtějí dosáhnout dříve, například v roce 2040. Ve hře jsou zákazy těžby uhlí, elektromobily nebo třeba umělé maso nahrazující produkci z chovů hospodářských zvířat. I když přitom dopadne „zelená politika“ zejména do energetiky a některých oblastí průmyslu (výroba aut), pocítí samozřejmě její důsledky také zemědělství. V souvislosti s tím již došlo v některých zemích EU k zemědělským protestům (Francie, Německo, Nizozemí), v jiných vznikají prohlášení vyzývající laickou veřejnost k rozumu (Farmer Forum ve Velké Británii). Má to svou logiku, nejen ve fyzice totiž platí zákon akce a reakce. Z toho důvodu lze očekávat, že zemědělské protesty budou dále eskalovat, pokud budou ochránci přírody nadále se současnou intenzitou „tlačit na pilu“, což by si měli i ve svém vlastním zájmu uvědomit.
Příkladem budiž „environmentální celebrita“ Greta Thunberg, jejíž několik emotivních vystoupení na světových klimatických a jiných kongresech nejenže veřejnost nevybudilo k vyšší environmentální aktivitě, ale tato vystoupení naopak mnohé z těch, kteří potřebu chovat se k životnímu prostředí zodpovědněji vnitřně schvalovali a podporovali, postavila proti ochráncům přírody a ekologům jako celku. Ani strategie tvorby katastrofických scénářů, jimž je veřejnost bombardována se stále vyšší intenzitou, přičemž každá další katastrofická teze přebíjí tu předchozí, není zrovna tou nejlepší taktikou. Jednoho krásného dne totiž spatří světlo mediálního světa taková teoretická katastrofa, že již nebude možné jí ještě zhoršit. Kromě toho - a to je z historie i praktického života dávno známo - neustálé zdůrazňování nebezpečí vede ve svém důsledku k rostoucí apatii lidí, kteří si na takové údaje zvyknou a přestanou je považovat za důležité. Modelový příběh o devětkrát naoko se topícímu člověku, kterému podesáté, když se topil doopravdy, nikdo nepřišel na pomoc, protože se všichni domnívali, že si „zase dělá srandu“, budiž v tomto směru filosofickým poučením.
Stejně jako ve všem platí i v přijímání zelené politiky zdravý selský rozum. Zdaleka ne vše zelené je špatné, neboť stejně jako existuje filmových „padesát odstínů šedi“, existuje nejméně padesát odstínů zemědělské zeleně. V tuzemském zemědělství by to přitom měli být především členové Asociace soukromého zemědělství ČR, kteří dokáží v praxi správný odstín rozpoznat, a také - a to je nejtěžší - přijmout z ní vyplývající regulace i komplikace svého podnikání. Právě rodinné farmy musí mít jako první na paměti, že smyslem jejich podnikání není jen ekonomický profit současné hospodařící generace, ale i všech generací následujících. To si nepochybně uvědomuje jak vedení ASZ ČR, tak drtivá většina členů - ne všichni ale v plné míře. Dvě desítky let budovala Asociace svou stávající, ve veřejnosti jednoznačně pozitivní image. Neuváženým naskakováním na protienvironmentální pozice by ovšem jistě o takovou image přišla a splynula by s obrazem zemědělce jako škůdce krajiny. Je to samozřejmě obraz neobjektivní, na negativním stavu naší krajiny a přírody se v mnohém podílejí lidé z měst více, než zemědělci. Proto je ale nutné roli a postoje rodinných farem stále zdůrazňovat, opakovat a obhajovat, a také se vůči nezodpovědným zemědělcům vymezovat.
Současné období, kdy vrcholí diskuse o podobě Společné zemědělské politiky EU a kdy je naprosto jasné, že se do ní promítnou i zcela kontraproduktivní environmentální opatření, není přitom pro volbu optimálního postoje jednoduché. Je ovšem zřejmé, že opět přibude zbytečné byrokracie, ačkoli politici hlásají opak. Přesto je důležité a strategické rozumnou zelenou politiku podporovat, i s určitým rizikem z ní vyplývajících omezení.
Řada z nich je a bude samozřejmě zbytečná nebo taková, která v takzvaném veřejném zájmu omezují nebo dále ještě o něco omezí svobodu podnikání či svobodné nakládání s vlastním majetkem. Řadu z nich tak lze vnímat spíše jako politická řešení a snahy koncentrovat moc v rukou vyvolených (a často nevolených) jedinců, což nemá s ochranou přírody mnohdy vůbec nic společného. Rozlišovat politickou zakázku a politický marketing od dobře, vážně a správně míněných environmentálních projektů přitom není a nebude jednoduché. Revizí ostatně musí projít i samotný pojem „přirozeného stavu“. Ten totiž není setrvalý, planeta a životní prostředí na ní se od počátku existence Země vyvíjí, a je tomu tak i v současné době. Nelze tak například jen poukazovat na skutečnost, že dnes, nebo třeba před deseti, padesáti nebo sto lety bylo složení organismů na Zemi nebo v ČR „přirozené“, a jakékoli odchylky od takového stavu dnes nebo v budoucnosti přirozené nejsou nebo nebudou. Což je mimochodem mnohem důležitější problém k řešení než mnohé jiné, neboť souvisí například s možnými a nutnými změnami ve struktuře pěstovaných plodin nebo dřevin. A tedy přímo se zemědělským a lesnickým hospodařením. V něm by měla být hlavní linií přístupu pokora. A ta bohužel v mnoha environmentálních projektech, snažících se vývoj přírody vtěsnat do lidských měřítek, chybí.
Petr Havel