Při komentování liberalizačního procesu se přitom již stalo obehranou písničkou, že základním důvodem zablokování liberalizace je oblast zemědělství. To je ovšem poněkud nekorektní. Právě agrární obchod prošel v takzvaném uruguayském kole liberalizace, které předcházelo stávajícímu katarskému kolu, nejzásadnější reformou obchodních podmínek co do snižování celních sazeb. Ačkoli se v řadě položek snižovala zemědělská cla o desítky procent (což bylo obvykle komentováno jako nedostatečné), v oblasti průmyslu se ústupky o procenta komentovaly jako úspěch. V současné době je generální agrární vizí cla odbourat i tam, kde ještě jsou, a k tomu navíc zamezit dotační podpoře exportu. Nic proti tomu - kdyby se ovšem usilovalo o stejný přístup ve všech oblastech obchodu.
Na druhou stranu je zřejmé, že zejména pro chudé státy a ekonomické regiony je agroobchod v zásadě jedinou možností, s čím se mohou na trzích vyspělých států uplatnit. I když se tedy nyní liberalizace v této oblasti na nějakou dobu odloží, nakonec k ní s největší pravděpodobností dojde. Důsledkem by pak byl postupně sílící větší než současný přísun levnější mimoevropské zemědělské produkce do zemí EU. S největší pravděpodobností by ale nenastal náhle - nové „cizí“ produkty by se při uplatnění na vyspělých trzích musely zcela jistě potýkat například s nutným zaváděcím marketingem, s překonáváním zavedených místních (třeba evropských) stravovacích návyků a podobně. Nicméně zhruba v horizontu deseti let je nutné s vyšším průnikem zemědělských komodit z třetích zemí na unijní trh počítat. Uvedená doba je přitom ale dostatečná k tomu, aby prošlo evropské a v rámci něho i tuzemské zemědělství nutnými strukturálními změnami.
Tyto změny přitom nutně nemusí, zvláště v zemědělsky příznivých oblastech, znamenat zánik nebo výraznou redukci zemědělské produkce jako takové. Je totiž zřejmé, že s rostoucí platební schopností chudých zemí poroste v těchto oblastech poptávka po potravinách, za které budou schopny, na rozdíl ode dneška, zaplatit. Technologická úroveň prvovýroby v rozvojových zemích přitom nebude schopna tuto rostoucí poptávku vlastní produkcí uspokojit, zvláště, když značná část této produkce půjde na export. Ve svém důsledku by tedy měla liberalizace světového agroobchodu pomoci i samotným zemědělcům z vyspělých zemí. Avšak za určitých předpokladů.
Tím prvním je „přežít“ období první vlny dovozů levnějších komodit z Asie, Afriky či jižní Ameriky. Zásad pro přežití je přitom několik: produkce specifických komodit a finálních výrobků z nich s maximální přidanou hodnotou (regionální trhy), vhodný marketing podporující výběr regionální produkce regionálním spotřebitelem a neprovádění nevratných podnikatelských kroků (například zalesnění zemědělské půdy). Podle všeho se totiž využitelná půda bude časem ještě hodit, právě pro uspokojení spotřebitelské poptávky mimoevropských teritorií. K potřebnému přežití by také bylo žádoucí rozšířit spektrum zemědělci zajišťovaných služeb, jako je starost o krajinu nebo agroturistika. Nic z toho není samospasitelné a nelze na tyto projekty vsadit všude. Obecnou zásadou by ale mělo být, že k příjmům za klasickou zemědělskou činnost bude možné přidat příjmy za jiné podnikatelské aktivity. Takové vizi by ale bylo třeba přizpůsobit podmínky dotačních podpor, například změnit do současné doby globální podmínku „alespoň 50procentní podíl příjmů ze zemědělské prvovýroby“. Tento systém totiž mimo jiné nahrává takzvaným „zemědělcům z Václaváku“, lidem, kteří berou dotace, aniž by byli svým životem a podnikáním spjati s venkovským prostorem. Pro rozvoj venkova i zemědělství samotného by přitom bylo daleko vhodnější buď tento závazný podíl příjmů snížit nebo zrušit, především však jej nahradit jiným faktorem - povinností vlastního podnikání, sídlem firmy či trvalým bydlištěm v lokalitě, kam fakticky podpora směřuje. Kromě toho, že by část z případného zisku příjemců podpor směřovala do obecních rozpočtů, by byla taková podpora vůči venkovu určitě poctivější a na podpůrné prostředky by umožnila dosáhnout i těm, kterým o rozvoj jakéhokoli podnikání na venkově skutečně jde. Dosud nevyužitým potenciálem v ČR je také biozemědělství - jistě ne všespasitelné, ale minimálně místně výhodné „zemědělské řešení.“ Lze totiž předpokládat, že ekologicky čisté produkty nebudou rozvojové země na trhy vyspělých schopny dodávat, takže tato část nabídky bude zabezpečována jen prvovýrobci z EU, možná z USA. Limitem bioprodukce bude ovšem vždy poptávka „vyspělých“ spotřebitelů.
Každopádně, strašáků liberalizace by se zemědělci zas tak nemuseli bát. Již v současné době je v rámci dohod WTO umožněn bezcelní přístup zemědělských produktů ze 40 nejchudších zemí světa na trhy vyspělých zemí, a nic zásadního se z hlediska ohrožení například evropské agrární produkce nestalo. Kromě toho funguje v obchodu EU ve vztahu k třetím zemím systém bezcelních licencí, v jejichž rámci proudí mimoevropská produkce i na naše trhy. Faktem je, že pozice vývozu produktů z EU do třetích zemí se postupně stále zhoršuje, zatímco dovoz z nečlenských zemí do EU mírně stoupá. Bohužel, a to málokdo říká, tento vývoj není dán apriori tarifními překážkami zahraničního obchodu. Základním problémem zejména evropského zemědělství je totiž nesmyslná byrokratická síť předpisů a nařízení, které výsledné produkty zdražují a především díky tomu není pak v řadě oblastí „vyspělá“ produkce Unie (ale třeba i USA) cenově konkurenceschopná.
Petr Havel, zemědělský analytik
