Priorita nové ministryně
Ačkoli většina zemědělské veřejnosti očekává především úspěšný atak na finanční podporu svého podnikání, mohl by se stát nezanedbatelným přínosem nové ministryně zemědělství Mileny Vicenové také kvalitativní posun v intenzitě a především formě komunikace se všemi, kterých se dění v resortu zemědělství týká. Ona sama akcent na korektní komunikaci bezprostředně po svém uvedení do funkce několikrát zdůraznila, k čemuž může jako jediná z dosavadních šéfů resortu v praxi využít svých dřívějších novinářských zkušeností. Pokud tuto svou prioritu naplní, může tak napomoci k účelné změně image resortu zemědělství, která je v současné době nepochybně nelichotivá. Bohužel, zásluhu na tom mají především ti, jejichž nepsanou povinností je pozitivní prezentaci zemědělství naplňovat - tedy čelní představitelé podnikatelské zemědělské veřejnosti. Zejména z řad agrárních komor na všech úrovních je totiž prezentace oboru vedená jednoznačně konfliktně, právě podle zmíněného hesla o nepřátelích, jejichž jedinou aprobací k takovému odsouzení je odlišný názor na ten který problém. Díky tomu nemají zemědělci v prosazování svých požadavků prakticky žádné spojence. V řadách nepřátel jsou totiž starostové obcí stejně jako obyvatelstvo měst, novináři, úředníci, vlastně všichni. Taková situace zemědělství zcela určitě nepomáhá, a je smutné, že konfliktní postoje v poslední době spíše eskalují, než aby se postupně tlumily.
Image už prolíná i do filmové tvorby
Snad ani největší idealista si přitom nemůže myslet, že všichni lidé budou mít na stejný problém zcela stejný názor. Odlišné postoje byly, jsou a budou a nikdo to nikdy nezmění. Proto je třeba s tímto faktem počítat a řešit jej - základním nástrojem je přitom zmiňovaná komunikace. Ziskem z ní by pak měla být lepší image resortu a podnikání v něm. Současná situace je tristní a skutečnost, kam až situace došla, lze demonstrovat na celé řadě příkladů. Jedním z nich je filmové ztvárnění dokumentu o životě, vztazích a mentalitě v „řadové“ české obci Běšiny s názvem „Sejdeme se v Eurocampu,“ který by měl „obohatit“ nabídku tuzemských kin. Ambiciózní třicetiletá režisérka Erika Hníková jej pojala jako film o krizi a nostalgii venkova a o obci, jejíž obyvatelé ztrácejí schopnost spolu komunikovat. Místní hasiči, myslivci a sokolové si podle ní házejí klacky pod nohy, starosta nechodí mezi lidi, vzpomíná se na minulé předlistopadové časy. Ano, takový je obraz našeho venkova v očích laické, v tomto případě každodenním životem na vesnici nepolíbené a tedy nezkušené veřejnosti. Na celé věci je ovšem pikantní, že právě uvedená obec Běšiny patří k těm, kde se na rozdíl od polodokumentárního ztvárnění opravdu něco děje, zmiňovaný Eurocamp vybudovaný zejména ze zdrojů EU výrazně zkulturnil její prostředí, vytvořil pracovní místa, prostor pro zvýšení příjmů obce a tedy možnost dále jí z těchto aktivit rozvíjet a zvelebovat. A starosta Běšin František Vlček je normální a navíc koncepčně uvažující člověk, snad jen poněkud mediálně neobratný. To ovšem vlastně není tak úplně podstatné. Důležité jsou zejména dvě skutečnosti. Jednak, že když už se pro negativní obraz našeho venkova vybírá příklad, pak by neměl být vybrán takový, který by měl spíše sloužit jako příklad pozitivní. Hlavní je ale základní otázka: Jak to, že je zmíněná prezentace Běšin v zásadě zobecňujícím dílem, ilustrujícím stávající situaci na venkově? A odpověď? Protože propast životních stylů, propast ekonomická a propast názorová mezi venkovem a městem se prohlubuje. A prohlubuje se proto, že prostřednictvím názorových konfliktů nedokáže venkov svůj styl a své uvažování městům, ale ani řadě politiků vysvětlit. Obce přitom v předlistopadové historii zejména nabídkou pracovních míst ovládala zemědělská družstva. A na nich či na lidech z nich, na podnicích vzniklých na bázi původních subjektů také je, jak bude venkov a zemědělství vnímáno v budoucnosti. Pro začátek by stačilo jedno: Zakopat v řadě obcí často velmi naleštěnou válečnou sekyru mezi zemědělci a místním zastupitelstvem.
Petr Havel, zemědělský analytik
