Proklamované priority a účinnost zemědělských dotací:

Podle schválené agrární koncepce by se měl podíl trvalých travních porostů (TTP) v ČR postupně zvyšovat, a to především u obtížně obdělávatelných a nepřístupných pozemků, na vodní a větrnou erozí ohrožených půdách. Rovněž pozemky v záplavových oblastech řek by měly být převáděny do režimu TTP. Koncepce rovněž předpokládá, že na tyto režimy TTP by měly navazovat extenzivní chovy skotu a ovcí, případně využití travní hmoty jako alternativního zdroje. Ale jaký je dosavadní výsledek? Od roku 2004 finančně nejvíce posílily systémy hospodaření na orné půdě bez chovu hospodářských zvířat a vyjma některých oblastí LFA - kde jsou tyto platby vázány přímo na TTP, se nárůst zatravňování méně vhodných či nevhodných ploch pro obdělávání téměř zastavil. Jde o značnou disproporci mezi finančními alokacemi plateb v rámci dotační politiky podpor a slovními proklamacemi agrární koncepce a také o problémy spojené s čerpáním finančních prostředků na zatravnění a údržbu TTP v rámci AEO, dlouhodobost závazků, riziko kontrol a podobně. To vše nepřidává na atraktivnosti těmto opatřením a v oblastech mimo LFA nejsou pro sedláky motivujícími téměř vůbec. Přitom při pohledu na mapu ČR musí být i laikovi jasné, že ohrožených míst intenzivním velkoplošným obděláváním orné půdy je skutečně hodně. Dovolte mi citovat z knihy Ochrana zemědělské půdy před erozí, jejímž autorem je profesor Janeček, ředitel výzkumného ústavu melioračního ve Zbraslavi: „Na území naší republiky je téměř polovina ploch orné půdy různým stupněm ohrožena vodní erozí a vyžaduje důslednou protierozní ochranu. Kromě toho se odhaduje, že asi 7,5 procenta OP je ohroženo větrnou erozí ….při další intenzifikaci zemědělské výroby byl problém eroze u nás značně podceněn a následky zrychlené eroze zemědělské půdy vážně ohrožují její úrodnost, včetně mnohamiliónových škod v intravilánech měst a obcí….“ Většina zemědělské veřejnosti se však buď z nevědomosti, či někdy i záměrně tváří, jako by toto byl naprosto okrajový problém..

Je vidět, že i přes znalost popsaného problému na kompetentních místech státní správy a exekutivy, přes jeho pojmenování a uvedení jako jedné z priorit národní zemědělské politiky, jeho faktickou a zřetelnou existenci, se vzhledem k nastaveným „pravidlům hry“ pro vyplácení podpor stává otázkou bohužel zcela marginální. Za druhé, již nyní a v budoucnu o to víc se problém erozí bezesporu projeví zřetelným snížením úrodnosti půd. Projeví se zvýšením hospodářských rizik a financí vynaložených na odstranění jejich důsledků, zvýšenými náklady na produkci a v neposlední řadě negativním vnímáním zemědělců jako neustále reptajících příjemců nemalých státních či veřejných finančních podpor, ale bez elementární odpovědnosti k dopadům své činnosti na okolí.

Kam zaměřit skutečnou podporu a alokovat finance?

V prvé řadě je to stimulace odpovědnějšího chování sedláků v krajině (produkce krajiny). Pokud bude skutečně rozumně motivováno, neznamená zvýšení podílu TTP zároveň snížení rozměru zemědělství jako celku. Jednak navýšení prostředku na krajinoochranné postupy zvýší příjem zemědělců z této služby „produkce zdravé krajiny“ a dá jim jistotu nezastupitelné činnosti do budoucna. Vedle toho tím, že se postupně vyřadí z intenzivní produkce pozemky se slabým produkčním potenciálem, navíc ohrožující ekologii krajiny, dojde logicky k navýšení intenzity na takto očištěné orné půdě. U takové půdy přestane být snižována její úrodnost, přestane smyvem při každé větší bouřce ohrožovat infrastrukturu přilehlých obcí. Druhou, potenciálně velmi významnou oblastí činností, je výroba energie. Snižování velikosti konvenčního zemědělství je možné, ale za součastné expanze do energetických činností. O tuto výsadní produkci přišli zemědělci masivním nástupem motorů v minulém století. Sedláky produkovaná energie potahové síly byla totiž od té doby nahrazena energií nakupovanou a ze zemědělce se stal čistý příjemce energií. Sedlák vypěstovanou energii dříve používal nejen pro svoji potřebu, ale ještě ji prodával v podobě krmiv pro potahy v zásobování, armádě, dopravě atd. Uvolněné plochy byly použity pro tzv. výživu národa, a to za podpory státních peněz pod heslem tzv.potravinové bezpečnosti. Zemědělství se proto musí vrátit alespoň na část pozic, které samo vyklidilo. Ať je to produkcí, tj.pěstováním a zpracováním nefosilních paliv, bionafty, biolihu či výroby elektrické energie z biomasy. V těchto, jistě perspektivních činnostech, se musí najít značná část produkčních zemědělců, a to včetně zpracování a distribuce. Tady je zatím, na rozdíl od potravinářského průmyslu, poměrně volné pole působnosti. Bylo by neodpovědné, ba přímo fatální, tuto příležitost promeškat. A to jak ze strany sedláků, tak ze strany exekutivy a státní správy. Posílením těchto dvou pilířů zemědělských činností, tj. služeb v oblasti ekologie krajiny a v oblasti energetické produkce, při zachování rozumného rozměru potravinářského a chovatelského zemědělství a při rozvíjející se agroturistice, má český sedlák šanci do budoucna. Impulsy a stimuly však musí začít fungovat již nyní.

Ing. Josef Stehlík, Chodouň,

upravila kancelář ASZ ČR