Optimismus, který nás lidstvo v podstatě drží při životě, vychází ze zkušenosti, že dobro nakonec zvítězí, i když někdy tak, že to nejdřív jako vítězství ani moc nevypadá. Proto radši připomenu větu, kterou lze vidět na různých křížcích v české krajině, které zázračně přežily běsnění komunismu: „Všeho do času, Pán Bůh na věky!“. Jeden takový například dodnes stojí pod Otmíčskou horou, asi třicet kilometrů západně od Prahy. Na něm je ovšem novodobější jazyková verze „všechno do času“.

A kam tato úvaha směřuje? K optimistickému závěru, že současná nedobrá až zlá zdravotní situace u nás, o světě nemluvím, to by bylo na jinou úvahu, by mohla u nás přispět k politické změně.

Snad už si lidé konečně uvědomí ty vládní a premiérské lži a vykrucování, kterých přibývá každým dnem. Tolik protichůdných vyjádření v rychlém sledu, ale kdyby jen to. Pod tím vším jsou vysledovatelné, jako spodní proud, snahy ovládnout všechno a všechny, a hlavně na tom pořádně vydělat. 

Tato situace by mohla vést k vyjádření nedůvěry, k odmítnutí takového řízení státu, ať už by k němu došlo předčasně, nebo až v době voleb. Avšak ti, kdo mají obavy z takového účtování, se snaží využívat osvědčených metod k jeho oddálení, šíří nenávist mezi městem a venkovem, mezi těmi „intelektuály“ a „prostým člověkem“, straší pokutami a postihy a co hůř, házejí miliardami sem a tam a čím dál víc zadlužují stát. To už tu všechno ale bylo, v historii dávné i nedávné, nic nového.

Ano, náprava bude něco stát, a ne jen tak něco, ale hodně moc. A ta částka bohužel bývá úměrná době, po kterou se utrácelo, až rozhazovalo, a škody narůstaly. Bude to daň za minulé neprozřetelné soudy, kdy mnoho lidí naskočilo na sliby, lži a silácká slova jedinců či hnutí.

I když je už dnes jasné, že i poté bude po těchto dobách leckdo truchlit, jako po onom normalizačním „súdruhovi zo Slovenska“, který zemi špatnou češtinou normalizoval dvacet let. Začínal jako muž v plné síle, a skončil jako tzv. „prezident zapomnění“. Kéž by to naše současné vedení upadlo v zapomnění dříve.

Začal jsem optimismem, a rád bych jím i skončil. Ovšem k optimismu je třeba mít nějaký důvod, a právě nyní by se snad mohl najít. Možná ta situace, kdy lidé nemohou tolik rejdit sem a tam, ani cestovat, a mnozí nemohou ani pracovat, jim pomůže najít si chvilku k přemýšlení. Třeba o tom, že politika se nemá zúžit jen na jakousi technologii moci. V českém podání je to navíc tak, že politické špičky na to jdou následujícím způsobem: uvědomily si, že většinou stačí se jen důležitě tvářit, chrlit sliby a za pomoci PR agentur předstírat, že jim jde o blaho lidu. I když ve skutečnosti jde jen o moc a o plnou kapsu. Přesto v nich však hlodá obava, že jejich velká šance jednou skončí. Ano, a ten konec se blíží! Tímto konstatováním ale nelze jen tak skončit… Ne, právě naopak.

Na novém počátku je nejvyšší čas začít pracovat! Už!

Josef Duben