Za prvé: řada vesnic nemá samosprávu, protože poslanci ztížili vytváření nových samospráv podmínkou, aby obec měla aspoň tisíc obyvatel. V řídce osídleném pohraničí je splnění této podmínky téměř nemožné a důsledky jsou dalekosáhlé. O osudu vesnic tak rozhodují převážně lidé z měst.

Za druhé: při přerozdělování finančních prostředků na obce je výsledek takový, že malé obce dostávají na jednoho občana sedmkrát méně peněz než například Praha. Občané vesnic a městeček jsou proti občanům velkých měst diskriminováni. Vesnice živoří a vymírají, mladí se hrnou do měst. Rozdíly mezi městem a vesnicí se prohlubují. Minulé vlády nás hodily přes palubu.

Za třetí: Česká republika uplatňuje na venkově, a hlavně v pohraničí, nezdravou zemědělskou politiku. Čím? Už tím, že při prodeji státní půdy musí český zemědělec čekat na zbytky, které snad zůstanou po realitních kancelářích, různých nezemědělských společnostech, spekulantech a lidech, kteří u nás ani nežijí. To se jinde nevidí. A navíc, většinu toho, co případně zbude pro naše zemědělce, mnohem spíše získá velký moloch než rodinná farma. Takže třicetiletou úlevu na splátkách sedláci většinou ani nevyužijí. Nemohou tak získat jistotu dlouhodobé půdní držby. Mnozí to proto za těchto podmínek už vzdali a pohraniční rodinná farma se stala ohroženým zemědělským subjektem.

Půda není v držení zemědělců

Stručně řečeno, českou zemědělskou půdu získávají hlavně nezemědělci a výhodu dlouhodobých splátek také. V ostatních státech Evropské unie se zemědělskou půdou zacházejí úplně jinak a se selským stavem rovněž. Kromě jiného proto, že rodinná farma je nejspolehlivějším a stálým článkem fungující vesnice. U nás je například možné, že zemědělský pozemek pronajal technařům kuchař z Prahy a golfová hřiště se mají západních Čechách stavět na pozemcích, které vlastní advokát z Brna. Ač o ty pozemky měli při privatizaci zájem i čeští zemědělci. Jak může venkov v pohraniční vypadat za pár let? Téměř liduprázdné vesnice, tu a tam novodobý nevolník pracující na moderní šlechtu. Tou budou hlavně lidé z měst, cizinci a tu a tam nějaký český agrobaron vlastnící tisíc/ce hektarů.

S rokem 1989 se bohužel nevrátila zodpovědnost nejen před našimi předky, kteří tuto zemi udržovali až do roku 1938 mezi nejpřednějšími státy světa, zemědělství nevyjímaje, ale také před našimi následníky, kteří byli připraveni o přirozený způsob předávání životní štafety. Koho z politiků tyto problémy vážně zajímaly? Prakticky nikoho, většinu nevládních organizací nevyjímaje.

V zákonech je prostor pro korupci

A jak se u nás dělají zákony? Už při jejich přípravě se počítá s možným prostorem pro korupci. Zvláště tam, kde jde o něco zvlášť důležitého. To se týká i zákona o prodeji státní půdy. Na formulaci zákonů se podílejí nejenom poslanci, ale také lobbisté a nátlakové skupiny se svými pozměňovacími návrhy. Výsledkem je často zmetek, kterému se říká zákon, a postupu podle něj pak zákonnost.

Nová ministryně zemědělství to nebude mít snadné. Nejen kvůli dědictví, které zanechali čtyři předchozí ministři zemědělství, ale také kvůli lidem v okolí úřadu. Většina z nich k podvádění národa mlčela. Připomenu v této souvislosti článek v Zemědělci č. 34/2006, nazvaný Schválil plán pro EAFRD. V něm se spojení rozvoj venkova vyskytuje devětkrát. Ale jaký to může být rozvoj, když se český sedlák nedostane k půdě?

Petr Janata

soukromý zemědělec

Bezděkov u Plané

člen ASZ Plzeňsko