Pro nedořešená, nevyřešená a vysloveně chybná rozhodnutí s negativními dopady do dalšího období, o nichž se nemluví, se vžil v našich krajích pojem kostlivec ve skříni. Chyby sociálnědemokratických ministrů zemědělství, které v současné době vycházejí postupně najevo, by však vydaly spíše na hromadný hrob. Avizovaná nesoběstačnost ČR v produkci cukru díky tomu, že přátelé Francouzi výhodně střelí svou pětinu naší kvóty za nemalé kompenzace do Bruselu, je vlastně jen vrcholkem ledovce. Objektivně řečeno, Eastern Sugar se vlastně zachoval pragmaticky a základní problém de fakto není v tom, že příslušné řešení zvolil. Problém je v tom, že tak mohl na základě uzavřených smluv a dohod vůbec legitimně učinit. Pokud se tedy začíná hovořit o odpovědnosti za újmu způsobenou našemu zemědělství (která je evidentní), musí se hledat viník především na Těšnově.
Tikajících bomb je ovšem daleko víc. S blížícím se dvouletým výročím vstupu ČR do Evropské unie totiž skončí celé řada výjimek, které mohla v agropotravinářské oblasti Česká republika dočasně využívat, nicméně po 1. květnu 2007 to již nebude možné. Do současné doby nikdo zemědělské a potravinářské podnikatelské veřejnosti oficiálně neřekl, čeho všeho se tyto změny budou týkat, je ale zřejmé, že budou podstatné. Například se bude muset změnit Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond. Například nebude možný stávající systém podpory potravin z domácí produkce Klasa. Například vzrostou poplatky za veterinární prohlídky zvířat. Příkladů je prostě hodně. A podnikatelská veřejnost na ně většinou není připravena.
Často se říká, že je pro perspektivu našeho zemědělství žádoucí zejména změnit samotnou podstatu vnímání tohoto typu podnikání v myslích jednotlivých podnikatelů. Možná ještě více žádoucí je ale také změnit samotnou podstatu vnímání role jednotlivých státních, zejména ministerských úředníků a podstatu filosofického přístupu k zemědělství z pozice státu. Ač to na první pohled nevypadá, dosavadním přístupem resort velice trpí. Ilustrativní je celkem čerstvá informace z ministerstva průmyslu a obchodu, podle níž bude tento úřad rušit zhruba šestnáct vyhlášek stanovující ryze tuzemské, proti EU nadstandardní podmínky podnikání například v přípravě jídel a parametrů gastronomického zázemí. Najednou se ukazuje, že požadavek na množství přiváděného vzduchu, plochu na jednoho zaměstnance, oddělené záchody pro personál nebo umyvadlo s mísící baterií bez ručního ovládání pro kuchyně či lhůtu pro prodej teplých pokrmů do čtyř hodin po jejich výrobě po ČR žádný Brusel nepožadoval.
Obdobných příkladů zbytečně administrativně zatěžujících zemědělské podnikatele bez ohledu na jejich velikost a právní formu je právě v tomto resortu nepřeberné množství. Bylo by přitom na čase si uvědomit, kde je primární vina. Smutná a většinová odpověď přitom zní: Na našich lidech. Což platí i o tom zpropadeném cukru. Podivné dědictví, které však má své vysvětlení. Moc úředníků, míra regulace a důraz na „spravedlivá“ plošná řešení je totiž odrazem rozdílu mezi dvěma základními proudy politicko-ekonomické filosofie. Ta první vychází z teze mýlícího se a tedy částečně nesvéprávného jedince, za kterého je třeba učinit rozhodnutí pomocí institucí, orgánů, komisí a jednotlivých úředníků. Ta druhá počítá s tím, že jedinec, a především podnikatel, který svou svéprávnost demonstroval již tím, že se podnikat rozhodl, dokáže problém vyřešit a posoudit sám - v mezích poměrně obecně stanovených pravidel. Zemědělství přitom dosud vycházelo především z teze první - problémy s cukerní kvótou, ale i třeba s kvótami na mléko neumožňující expanzi konkurenceschopným či s navrženou strukturou programů EAFRD ukazují, že tento přístup k prospěchu zemědělství rozhodně nebyl a není.
