Jaké by podle Vás měly být zásadní změny v zemědělství, aby reagovaly na klimatickou krizi a nutnost lépe se starat o krajinu?

Rád bych jménem českých soukromých zemědělců na úvod konstatoval, že zemědělství je dnes jako sektor bohužel někdy až trochu hystericky vnímáno jako pachatel všeho zlého v přírodě a je mu často neprávem přisuzována odpovědnost za všechny současné projevy změny klimatu, za sucho apod. Není to ale pravda. Zemědělská výroba se dá dělat různými způsoby a samozřejmě některé přístupy opravdu škodí. Tento fakt by ale neměl být určující v hodnocení zemědělství jako celku. Neprospělo by to vůbec ničemu.

Současně je však třeba umět pojmenovat negativní přístupy, které se častěji týkají velkoplošného zemědělství, které je praktikováno takřka průmyslovým způsobem. To se však klasických soukromých zemědělců v zásadě netýká. Nebojím se prohlásit, že v ČR i v některých dalších postkomunistických zemích je určitá část zemědělské výroby do jisté míry založena na produkci na úkor životního prostředí. V ČR speciálně je proto důležité podpořit vlastnický způsob hospodaření, které vytváří vztah zemědělského podnikatele k místu, kde hospodaří. Tím zcela přirozeně dojde ke zvýšení pestrosti krajiny, která je pak odolnější vůči klimatickým, ale i lidským zásahům, i proti expanzím škůdců, jako je třeba dnes hraboš nebo kůrovec. Samozřejmě, že při jakékoli výrobě dochází k určitému ovlivňování životního prostředí, kterému nejde úplně předejít, ale pokud se bavíme o zemědělství, existuje zcela osvědčený a vyvážený model zemědělského hospodaření a tím je podnikání na rodinných farmách. Zde je zásadním hlediskem nikoli okamžitý zisk, ale především udržení farmy a logicky jeho okolí (tj. půdy, na které farmář pracuje) v přijatelném stavu pro další generaci. Tento model založený na možnosti uplatňovat vlastní selský rozum hospodářem podle místních podmínek, je právě ideální pro velmi rozmanitou českou kotlinu. To je základní politika, kterou je u nás třeba více prosadit. Obhajobu této politiky stavíme na zkušenostech našich členů, kteří již řadu let citlivě hospodaří na svých farmách a pozitivně tak působí i ve svých obcích. Ve výsledku se tím současně podaří levněji a koncepčněji vyřešit celou řadu dalších problémů, které naše zemědělství a potažmo venkov dlouhodobě trápí. 

Jak by se měly nastavit evropské dotace, aby podporovaly transformaci zemědělství na výše zmíněné výzvy?

Společná zemědělská politika EU má a nadále by měla mít ve svých základních aspektech především na zřeteli produkci kvalitních potravin ve zdravém prostředí na dlouhodobě udržitelném základě. Je také potřeba respektovat rostoucí veřejný zájem na zlepšení a udržení pestrosti krajiny a přírody. Ta je podle názoru Asociace soukromého zemědělství ČR současně právě zárukou výroby zdravých potravin, které společnost od zemědělců primárně potřebuje. Tento veřejný zájem pak logicky generuje oprávněný požadavek zemědělců na platby za splnění těchto veřejných zájmů – to je navíc správnější termín, než slovo dotace, které navozuje představu o nějaké ne zcela zasloužené peněžní dávce od státu, resp. daňových poplatníků.

Tyto různé platby za plnění veřejné objednávky by tedy měly podporovat především zemědělce „z místa“, a synergicky působit tak, aby byli podnikatelé rovnoměrně a plošně rozloženi po celé zemi a nekoncentrovali se do velkých společností a celků. Veřejné podpory by také měly mít na zřeteli tvorbu co nejvyšší přidané hodnoty, například výrobou a zpracováním lokálních potravin s vyššími kvalitativními standardy, ale i další diverzifikační aktivity směřující k udržení zaměstnanosti na venkově různě propojené se zemědělským hospodařením.

Je ale třeba mít na paměti, že žádnými subvencemi ani politikou nemůžeme nikdy vyřešit všechny výzvy světa a bylo by falešné na to spoléhat. Nezapomínejme na potřebnou svobodu podnikání, na zdravou míru rizika a také je potřeba mít určitou úroveň důvěry v rozumné počínání zemědělců existenčně spjatých se svou půdou a svými zvířaty. Domníváme se také, že je nutné dobře zvážit, jaká všechna omezení a vůbec administrativní zátěž mají tuto veřejnou podporu provázet. V posledních letech se stále zvyšují evidenční požadavky, od úřednického stolu se stanovuje, co může a nemůže farmář na svém majetku dělat a přitom se pomíjí fakt, že sedláci na rodinných farmách hospodaří zodpovědně zcela přirozeně, a to jednoduše proto, že sami zpravidla chtějí svá hospodářství předat v co nejlepším stavu a zabezpečit tak své generační nástupce. Mám za to, že rostoucí byrokratický tlak vychází zejména z toho, že EU potřebuje mít před laickou veřejností větší alibi na poskytování podpor, neboť současně rostou požadavky na unijní rozpočet z dalších důležitých společných agend typu bezpečnosti, migrace, dopravní infrastruktury, digitální politiky atd. Bohužel je ale také českou realitou tzv. gold plating, tedy „vylepšování“ a ještě striktnější výklad evropské legislativy našimi úředníky, což se naší nevládní organizaci jeví z hlediska národních zájmů jako zcela absurdní přístup. Pakliže totiž dojde ke zvýšení evidenčních či jiných byrokratických opatření požadavků na jednotlivého zemědělce nad únosnou mez, bude to znamenat ztrátu jejich přirozené motivace a žádné další dotace to nezachrání. V tomto směru proto vítám slova nového zemědělského komisaře EU Janusze Wojciechowského, který opakovaně deklaroval podporu a důvěru modelu rodinných farem. Uvidíme, jak moc se to projeví v konečném znění podmínek nové SZP EU.

Jaká je podle Vás budoucnost živočišné výroby? Podle vědců z OSN totiž musíme zároveň snížit produkci a konzumaci masa, abychom zvládli klimatickou krizi (viz:https://denikreferendum.cz/clanek/28436-jak-si-nesezrat-planetu-musime-jist-mene-masa-jinak-hrozi-kolaps-rika-studie)
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že živočišná produkce a chov hospodářských zvířat nejenže nezhoršují klima na planetě, ale naopak přispívají ke zlepšení stavu krajiny a biodiverzity. Voda spotřebovávaná v cyklu výroby masa se nikam z planety neztrácí, ale opět se do ní navrací, produkce skleníkových plynů (metan) je nadhodnocována a řada vědeckých prací také výsledky studií o míře produkce metanu hospodářskými zvířaty rozporovala a zpochybnila. Živočišná výroba je zcela neodmyslitelnou součástí zemědělství, stejně jako rostlinná výroba a tak by to také mělo zůstat. Myslím, že stojí za to podívat se do minulosti na historicky prověřené modely zemědělství, které tento náš postoj potvrzují. Vedle toho ale nijak nezpochybňujeme existenci a přínos jiných „moderních trendů“ například na výrobu hmyzu k lidské konzumaci, což je odvětví zcela nenáročné na dnes stále hůře dostupnou vodu.  Ve své podstatě ale opět nejde o nic jiného, než o využití poznatků a běžné stravovací praxe v jiných částech světa. Konzumace masa v rozumné míře lidskému zdraví neškodí a mělo by primárně zůstat na svobodném rozhodnutí jednotlivců, co a jak budou konzumovat. Tlakem na radikální omezování živočišné výroby se mohou zhoršit v přírodě (zejména v půdě) jiné důležité faktory, které budou příčinou zase jiných environmentálních problémů, které pak budeme řetězově a draze řešit. Jinou otázkou jsou ovšem některé způsoby intenzivních velkochovů, pokud jsou příliš koncentrované a na hraně možností, protože v takovém případě již zatěžují své okolí, jsou náročné na vodu a na dopravu vstupů, mohou znamenat vyšší spotřebu veterinárních léčiv apod. 
Podporujete ekologické formy zemědělství? Případně jaké jsou podle vás největší výhody/nevýhody ekologických forem zemědělství?
ASZ ČR podporuje především takový způsob hospodaření, který nezhoršuje kvalitu půdy, dostupnost a kvalitu zdrojů vody a podporuje biodiverzitu v krajině – ekologické zemědělství představuje určitý nadstandard, mnoho členů ASZ ČR v ekologickém režimu hospodaří a v tomto smyslu ASZ ČR ekologické zemědělství podporuje. Zároveň je ale třeba říci, že není nutné hospodařit ekologicky ve smyslu certifikovaných parametrů ekologického zemědělství, a přesto je možné dosáhnout výše zmíněných cílů. Výhodou ekologického zemědělství je určitě lepší stav krajiny, nevýhodou je pak obvykle nižší produktivita a zejména vyšší cena ekologické produkce, a tu bohužel zejména spotřebitelé v ČR zatím příliš nechtějí zaplatit.
Jsou tyto plány slučitelné s fungováním velkých zemědělských koncernů, jako je například Agrofert? Případně jakou roli by Agrofert mohl či měl mít v té transformaci?

Domníváme se, že právě příliš slučitelné nejsou. Agropodniky o desítkách tisíc hektarů, jejichž počty v posledních letech stále víc rostou, hospodaří především na pronajaté půdě, jejich centrály nesídlí v místě zemědělského podnikání a mají takové způsoby řízení a rozhodování, které primárně směřují ke zvládnutí logistických nebo jiných organizačních potřeb na svých podnicích. Zemědělství ale není fabrika stojící na jednom místě. Odehrává se v širším prostoru ve volné krajině a zde se musí co nejvíce vycházet z podmínek každého konkrétního místa. Specifické environmentální požadavky každého zemědělského pozemku proto mnohem lépe a efektivně zajistí odpovědnější způsoby zemědělského podnikání, které staví na generačních vazbách a funkčních vztazích k venkovu.

Dělá podle Vás vláda dost v řešení sucha a problémů klimatické krize?

V posledních letech se situace o něco zlepšuje, existuje řada opatření na zvýšení zadržování vody v krajině, zpřísňují se podmínky dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZES), omezují se plochy monokultur hospodářských plodin, věda a výzkum hledá a testuje možnosti konkurenceschopného hospodaření v krajině, které je šetrné k životnímu prostředí, většinou jde ale o lokální projekty, které postihují jen celkově malou výměru zemědělské (a lesnické) půdy v ČR. Základem potřebných změn je ale změna v přístupu k zemědělskému hospodaření, což nedokáží zformulovat žádná opatření a zákony, ale používání „zdravého selského rozumu“. Opticky to vypadá, že vláda se o zlepšení situace snaží, chybí ale napříč resorty provázaná koncepce a právě změna myšlení. To je vidět i v diskusích o navrhovaných změnách Společné zemědělské politiky EU po roce 2021, v nichž ČR oficiální hájí princip „změnit toho co nejméně“. Přitom českému venkovu, přírodě, konečnému spotřebiteli a koneckonců i společnosti by bylo nejprospěšnější, kdyby stát věnoval při dalším rozhodování o svých krocích více pozornosti roli klasických rodinných farem, které jsou základem evropského a v podstatě celosvětového zemědělství. Stát by tím omezil i další potenciální riziko, která vyplývá z těchto koncentrovaných subjektů, jež vzešly z postsocialistických podniků zemědělské velkovýroby. Mám tím na mysli, co se stane, pokud se extrémně velké zemědělské subjekty, zatím převážně v českých rukách, dostanou nějakým řízením osudu do prodeje – jaké dopady to může mít, pokud třeba do Agrofertu nebo jiných podobných agroholdingů vstoupí zahraniční investoři, kteří jako jediní budou na takové obrovské akvizice vůbec mít. Jak dobře budou tito noví majitelé vyvažovat zájmy na kvalitě životního prostředí či na rozvoji českého venkova se zájmy na zisku a finančních benefitech pro své akcionáře na jiných kontinentech. Dříve nebo později se toto stane důležitým společenským tématem.

Zdroj: DenikReferendum.cz