Hovořili jsme spolu po konferenci Pestrá krajina, kterou 23. ledna pořádala Asociace soukromého zemědělství spolu s Českou zemědělskou univerzitou. Byla to velmi úspěšná akce, aula univerzity se zcela naplnila, a jak se ukázalo posléze, přímý přenos přes ČTK či záznam z konference zhlédlo několik tisíc lidí. Podle slov paní proděkanky, ale i dalšího člena hodnotitelské komise Radima Kotrby, nebo předsedy ASZ Jaroslava Šebka a třeba i Radima Váchy, ředitele Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, bylo na konferenci snad nejpřínosnější to, že o ni projevili zájem studenti. Ano, v aule byli nepřehlédnutelní.

Měla konference Pestrá krajina vážně takový úspěch, jak se jevil všem, kdo se jí účastnili?

Byla jsem překvapena, že přišlo tolik lidí. A kolik lidí vůbec projevilo zájem. Výstižně to charakterizoval další člen hodnotitelské komise programu Pestrá krajina Bedřich Moldan, když řekl, že přesvědčivým dokladem velkého zájmu bylo, že jsme museli akci přesunout od nás, tedy z posluchárny Fakulty životního prostředí, do největšího sálu univerzity. A musím dodat, že jsme konferenci žádnou velkou reklamu nedělali.

Měla jsem radost, že kromě našich studentů, sedláků, lidí z legislativy a starostů, zde byla i řada pedagogů. Také mě velmi potěšil především zájem studentů, protože dnes upoutat pozornost mladých lidí, a studentů zejména, to není nijak jednoduché. U nás na fakultě životního prostředí jsme zvyklí, že k nám přicházejí zájemci o studium nejen ze zemědělského prostředí, kterým jsou přírodní a zemědělské procesy a vztahy známější, ale především z kruhů, kde to není samozřejmé, a proto je třeba hovořit podstatně více o biologii, zoologii a o vztahu k půdě. Aby se od mnohdy zjednodušujícího aktivistického přístupu dostali na cestu rozumného a realistického uvažování. Jsem přesvědčena, že extrémistické a radikální řešení většinou ničemu dobrému neprospějí, aktivistické skupiny dokáží na problém upozornit a vzbudit zájem, ale vlastní řešení se většinou najde jinde.

Podpora rodinnému hospodaření je na místě, ale u nás je těch velkých celků přece jen neporovnatelně více, tedy ve srovnání třeba s Polskem či Maďarskem, nemluvě o Rakousku a Německu.  Má u nás rodinné hospodaření naději?

Doba, kdy došlo k rozbití přirozených struktur v zemědělství, trvala 40 let, ano, bylo to hodně dlouho, a k tomu připočtěme dnes už dalších 30 let, kdy se ne zcela podařilo dosáhnout nějaké významné změny. A z toho všeho je zřejmé, jak je proměna společnosti velká a hluboká. Ano, dnes se přece jen hodně věcí mění, například se už na sedláky nehledí s despektem. Ale přece jen, nabídka práce v zemědělství, či návrh k soukromému hospodaření, aby někdo odjinud „začal orat“, pořád není tak lákavá.  Bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat, než se podaří vychovat nové generace sedláků.

Kolegové například uskutečnili výzkum, jak je to s pamětí. Například, jak si lidé pamatují nedávné povodně. Jakmile se vystřídají dvě generace, a ani to dvě generace nemusejí být, paměť se vytrácí. V místech, kde byla velká voda, si bez připomínky a bez velké čáry na zdi, kam až voda sahala, již nikdo moc nepamatuje. A pokud jde o zemědělství, které je velmi komplexní oblastí, když někdo v hospodářství nevyrůstal, musí se všechno, i to, co bylo před pár desítkami let vnímáno jako samozřejmost, učit od začátku. A to je velmi náročné. Odráží se to všechno i ve vlastnických vztazích. Když někomu půjčíte nějakou věc, třeba auto, zajímáte se, jak se dotyčný o onu věc stará. S půdou je to jiné. Majitel, který restituoval nějaké pozemky, často ani neví, kde dotyčná pole má a ani jej nenapadne si zjistit, jak se na nich hospodaří. Je to přitom přece majetek jako každý jiný, a jeho hodnota v důsledku špatného hospodaření může znatelně klesat. Nehledě na to, že špatné nakládání s půdou může mít další zásadní dopady pro další složky krajiny.

U velkých družstev či zemědělských společností je problém, že tam pracují lidé, kteří vyrostli v minulém systému. Nikdy nebyli zvyklí hospodařit takovým způsobem, jako hospodaří rodinná farma, nikdy reálně neviděli nic jiného než ono socialistické hospodaření. Jak máte přesvědčit takového dnešního agronoma či manažera, že by najednou měl začít hospodařit jinak? To není jednoduché.

A nemůže tady napomoci projekt Pestrá krajina?

Právě v to doufám, že program Pestrá krajina otevře veřejnou diskuzi a bude inspirací pro ostatní. Občas se setkáváme i s lidmi, kteří připouštějí, že se nehospodaří dobře, ale nevědí, co s tím. Proto má projekt Pestrá krajina velký význam, je to jistý návod. Ukazuje, jak na to. Nejde o to vykopávat válečnou sekeru, stavět proti sobě velké a malé, utloukat se argumenty, dohadovat se o dotační politice a o zastropování. Podstatou je ukázat, že si lze počínat jinak, že se dá najít společná řeč a cesta, společně usilovat o nápravu. Jde přece o to, jak pomoci české krajině. Asi není příliš reálné rychle vše rozdrobit, zrušit velké firmy a hospodařit pouze formou rodinných farem, ale o to, jak přesvědčit farmy a firmy s více zaměstnanci, aby uvažovaly o změně hospodaření. Podat jim pomocnou ruku a ukázat, že to jde i ve velkém. Možná to bude trochu jiný proces, než u rodinné farmy, ale mohou třeba začít jen na části pozemků. Už se objevují signály, že by o způsoby hospodaření, které propaguje projekt Pestrá krajina, mohly mít zájem i velké farmy, či firmy.

Máme zde na univerzitě takový projekt, „Chytrá krajina“, jehož součástí jsou čtyři okruhy: zemědělská krajina, lesní krajina, urbanizovaná krajina a tím čtvrtým by měla být krajina rekultivovaná. Uvědomujeme si, že každá oblast má svá svá specifika, ovšem společným prvkem je voda, jejíž nedostatek nás trápí již dnes, a bude trápit i v budoucnu. Pokud jde o zemědělskou krajinu, tak vše, o čem říkáme, že se dá dělat trochu jinak, zkoušíme v našem školním zemědělském podniku. Tam si ověřujeme, jak co pěstovat a jak zavádět do praxe nové technologie, pro velké i malé.

Vidím cestu ve využití principů tzv. precizního zemědělství, například při aplikaci pesticidů i hnojení. Zde záleží na dobré diagnostice, což znamená umět využívat chemických prostředků adresně, nikoli preventivně. Pak je i použití chemie možné a pro životní prostředí únosné. Pro tyto přístupy ověřujeme i např. využití dronů, a takových nápadů a metod je více. Chceme předvést kombinaci přírodního a moderního přístupu, že je možné více využít přírodní procesy, které fungují za přispění moderních technologií. To by mohla být cesta i pro větší hospodařící subjekty. 

Na konferenci se také hovořilo o možném studijním oboru „rodinné hospodaření“…

Vím, že se o tom na univerzitě, především na Fakultě agrobiologie a potravinových zdrojů, už nějakou dobu jedná. Diskuse se vedou a zdá se, že právě nyní je reálná šance pro vznik takovéhoto oboru. Myslím, že by se to v nejbližších letech mohlo povést, i proto, že nálada ve společnosti je tomu příznivá, na univerzitě jsou k dispozici pedagogové, a i vedení univerzity vnímá takovýto obor jako prospěšný.

Obecně je toto téma dnes vnímáno jako závažné, a žádoucí. Myslím si, že by o takový studijní obor mohl být zájem.

Ano, pestrá krajina, i projekt Pestrá krajina, má své příznivce na České zemědělské univerzitě. Podle proděkanky Kateřiny Černý Pixové, a není sama, je naděje, že takovýto způsob hospodaření, ať už v malém či větším měřítku, dovede nadchnout nejen ty, kteří jej praktikují, ale i studenty. Mimo jiné i díky Asociaci soukromého zemědělství, se kterou má řada pedagogů užší vztahy i kontakty.

Josef Duben   

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2020), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.