Toto neplánované setkání bylo ze strany hostitele velice „konstruktivní“ a věcné, neboť během deseti minut jakýsi řadový zaměstnanec oznámil asi padesáti dlouholetým dodavatelům cukrové řepy, že vedení společnosti se nevratně rozhodlo okamžitě ukončit výrobu cukru a s tím spojené pěstování řepy v této oblasti. Je pravdou, že nás tehdy tato společnost nenechala úplně na holičkách, neboť kromě okoralého chlebíčku a kávy se nám dostalo nabídky, že cukrovar pomůže zprostředkovat odprodej naší mechanizace kamsi na Ukrajinu. Byla zde ještě jedna zajímavá skutečnost, že na tomto setkání v ušmudlané zasedačce chyběli ti největší dodavatelé cukrovky - předsedové velkých JZD. Jejich jednání s majiteli cukrovaru o tzv. restrukturalizaci českého cukrovarnického průmyslu proběhlo v tichosti o několik dní předem. Pod svá křídla je tehdy protekčně přijala konkurenční skupina TTD, proč také ne, přeci kdo je velký, je asi zároveň perspektivní, má postavení v AK). Tato kombinace zároveň předurčovala přímé napojení na nejužší vedení ministerstva.
Proč se ale po tolika letech vracím, ke skoro zapomenuté kauze oněch odkopnutých modřanských pěstitelů? S odstupem času se je totiž patrné, že právě tehdy byl položen základní kámen k provedení postupné destrukce pěstování cukrovky v rajonech Čech a Moravy.
Tehdy, jako řadový člen Svazu pěstitelů cukrovky ČR, jsem na všech možných úrovních veřejně apeloval na své kolegy z Čech a Moravy, aby se dokázali povznést nad žabomyší válku o definici tzv. historické české a moravské cukerné kvóty, spojili své síly a podpořili návrhy ASZ ČR směřující k systému přerozdělení cukerných kvót přes tradiční pěstitele, který by ve svém důsledku připoutal pěstitele a zpracovatele cukrovky, uzákoněnou mezioborovou dohodou, k velmi těžko, jednostranně vypověditelnému obchodnímu vztahu.
Toto se nestalo a musím již po několikáté konstatovat, že rozhodující vinu na této skutečnosti nenesou zahraniční cukrovarnické společnosti. Z jejich strany se totiž jednalo pouze o obchodní neslušnost či neserióznost, ale domácí, převážně velcí pěstitelé řepy, Agrární komora, pěstitelské svazy a samozřejmě jednotliví sociálně demokratičtí ministři, kteří cukrovarníkům neustále ustupovali nebo lépe řečeno přistoupili na jejich pravidla hry.
Tato hra nebyla o tom, kolik, kde a kdo bude cukrovku na našem území pěstovat, ale od samého začátku se hrálo cca o 12 miliard korun hodnoty české cukerní kvóty a další prebendy, které současně vyplývaly z nerovnoprávného obchodního vztahu ušlápnutého pěstitele a všemohoucího zpracovatele, který z pozice své síly „dusil“ nejenom pěstitele, ale i prodejce osiv, chemie, dopravce a další.
Výsledkem tohoto vývoje je dnešní situace na českomoravském cukerném poli.
Pokud Eastern Sugar opravdu odevzdá (respektive velice dobře prodá) českou (svojí) cukernou kvótu v rámci cukerné reformy do „bruselské úschovny“, stane se Česká republika od příštího roku 25% dovozcem cukru.
Ti pěstitelé, kteří mě před několika lety vyloučili z pěstitelského svazu za mé „radikální“ názory a kteří zároveň ASZ ČR označovali za agrární extremistickou organizací, se dnes mohou pouze planě a beznadějně domáhat svých pěstitelských práv a je téměř jasné, že mnozí z nich pěstovali cukrovku letos naposledy.
Ti funkcionáři AK či ZS ČR , kteří stáli vždy v jednom šiku s velkými zpracovateli a ministerskými úředníky, se dnes dostali do pozice utěšovatelů své členské základny, kterým zbylo už jen podávat protestní nóty na různá místa.
Ti ministři, jejich náměstci a poslanci, kteří dopustili bezplatné a nevratné převedení české cukerné kvóty převážně na zahraniční zpracovatele, jsou buď vyznamenaní zahraničními metály, zaměstnáni v čokoládovnách a nebo sedí v českém parlamentu.
Na závěr bych chtěl prezentovat svůj osobní názor, proč se tak stalo a co bylo hlavní příčinou
současného stavu a postavení českého zemědělce - pěstitele cukrovky.
Jde o slepou poslušnost a kázeň, nesoudnost, nedůvěru ve vlastní názor či podnikatelský záměr, pokřivené charaktery a hlavně pošlapané tradice. Nedůslednost při prosazování svých zájmů, neustálé spoléhání na mocnou ruku státu nebo sjednocené Evropy, ale zároveň neochota zapomenout na socialistické manýry a pořádky. Toto je charakteristika větší části naší aktivní zemědělské veřejnosti, která svým počtem, rozsahem hospodaření, ale hlavně politickou vahou udávala poslední léta směr českého zemědělství. V žádném případě se tato orientace nedá nazvat jako zdravá a progresivní. Současný stav českého zemědělství a hlavně venkovského prostoru je jejím nefalšovaným výsledkem.
Ing. Jan Miller, soukromý zemědělec, člen ASZ Praha východ-západ
