Obě země se potýkají se suchem. Souhlasím, pojďme se inspirovat, co dělá Izrael dobře a lze to u nás použít – úspory a recyklace vody, efektivní vodní hospodaření s malými ztrátami, několika stupňové využití vody, nebo obrovské investice do vyčištění řek. Česká republika a Izrael jsou ale ve značně odlišných situacích. Stát Izrael se rozprostírá z významné části na poušti, kterou se snaží zúrodnit. My jsme v situaci, ve které kdysi úrodná a zdravá krajina, dílem kvůli hospodaření, dílem kvůli klimatické změně, vysychá, není schopna vodu zadržovat a poté akumulovat v podzemních rezervoárech. Zároveň poničený malý vodní cyklus a další faktory jako tepelné vyzařování vyprahlé, holé a nezřídka mrtvé půdy, zásadním způsobem ovlivňují lokální srážky.
V čem se oba státy také dramaticky odlišují, jsou zdroje vody. Větší část vody spotřebované v Izraeli vzniká odsolováním vody mořské (ke konci roku 2019 to bylo cca 70 % a toto číslo dále poroste). Česká republika možnost odsolovat mořskou vodu nemá. Nemá ani žádný říční přítok ze zahraničí, naopak, veškerá voda, kterou nedokážeme zadržet odtéká pryč – i proto se nám přezdívá „střecha Evropy“. Voda, která se u nás spotřebovává, pochází z větší části ze zdrojů povrchových, v menší míře zdrojů podzemních. Povrchové zdroje jsou bezprostředně závislé na dešťových srážkách, ty podzemní srážková aktivita ovlivňuje se zpožděním a zprostředkovaně. Tedy, s jistou nadsázkou lze říct, že déšť je „naše moře“.
Proto bychom stejnou pozornost i prostředky, které věnuje Izrael technologiím odsolování, měli investovat do obnovy tzv. malého vodního cyklu. Tedy obnovy živé a zdravé krajiny, která dokáže vodu nejen zadržovat, ale díky dýchání rostlin (tzv. evapotranspiraci) napomáhá i držet koloběh vody v rámci menšího území. Samozřejmě, můžeme polemizovat o významu malého vodního cyklu a je pravdou, že ani odborná veřejnost v této věci nemá úplně jasno. Bez ohledu na to se ale požadavky na potřebné změny vzácně shodují, ať už se budeme bavit „jen“ o vsakování a akumulaci vody, nebo i o obnově malého vodního cyklu. Důležitý je i fakt, že „kde je sucho, tam neprší“, tedy že termodynamika a další faktory, které mají příčinu ve stavu krajiny a ovlivňují lokální klima, mohou významně ovlivnit množství lokálních srážek.
Razíme heslo „ekologie bez ideologie“, proto netvrdím, že přehrady a další velká vodohospodářská díla nemohou mít v konkrétní lokalitě význam pro zajištění pitné i užitkové vody. Ale prosím neříkejme, že je to jediné možné řešení problémů se suchem. Je to přece až druhý stupeň – zadržení vody, která už v krajině je (podle řady údajů je metr krychlový zdravé půdy schopen zadržet až 400 litrů vody). Přehrada v mrtvé krajině, ve které neprší a kde není žádný přítok, je stejná absurdita, jako by Izraelci stavěli odsolovací zařízení uprostřed pouště. Pokud si toto nepřipustíme, čeká nás obdobná situace, jako například u sousedů Izraele, v Egyptě – tam sice Asuánské přehrady zadrží, díky přítokům Nilu, neuvěřitelné množství vody, ale okolní krajina je mrtvá (viz satelitní snímek přehrady).
Tedy shrnuto a podtrženo – ano, inspirujme se Izraelem. Kombinujme osvědčené metody s těmi moderními, revitalizujme a čistěme koryta řek, tlačme na úspory vody. A tak jako Izrael investuje ohromné množství prostředků do technologií na odsolování mořské vody, investujme i my do našeho zdroje vody. Investujme do odolné krajiny, která bude součástí řešení nikoli zdrojem problémů.
Autor: Radek Holomčík
Zdroj: Ekolist.cz