I takto je to pořád stejný, nebezpečný nesmysl. Předně: jsme exportní ekonomika a naším zájmem je co nejotevřenější evropský trh. Jestliže se začneme bránit proti polským bramborám či španělským rajčatům, nemůžeme se divit, když se jiné země začnou na oplátku bránit proti českým průmyslovým výrobkům. To, co vyhlíží velmi vlastenecky, je ve skutečnosti pro naši ekonomiku destruktivní. Nehledě na to, že potravinový protekcionismus je proti zásadám volného pohybu zboží v Evropské unii a jako takový by nepochybně narazil v Bruselu.
Katastrofou by byla realizace návrhu i z pohledu zákazníků. Pokud by se výrobci mohli spolehnout na to, že řetězce odeberou "české", a nemuseli by se ohlížet na nabídku konkurence, nutně by zdražili. Dolů by šla i kvalita. Nutnost naplnit kvótu by nutně nahrála velkým agrokoncernům, které často nabízejí výrobky typu "uzeniny bez masa". Není divu, že se návrh líbí právě jim a že ho naproti tomu odmítá Asociace soukromého zemědělství, která se prosazuje skrze kvalitu. Povinný podíl českých potravin je cesta k předraženým blafům.
Absurditu nápadu potravinových národovců ilustruje i to, že pokud by měla platit představa o povinných pětaosmdesáti procentech domácí produkce, doplatilo by na to vůbec nejtradičnější české jídlo: vepřo knedlo zelo. Ve vepřovém jsme soběstační ze 38 procent, v hlávkovém zelí z 66 procent. Pravda, v hovězím jsme soběstační zcela, takže by to restaurace mohly vyřešit inovací "krávo knedlo nezelo". Leč tenhle typ fusion kuchyně by zřejmě čeští strávníci označili − s odpuštěním − za volovinu.
Celé uvažování "ligy soběstačných", ve které figurují hlavně poslanci ANO, SPD a Trikolóry doplnění předsedou lidovců Marianem Jurečkou, je zvrácené. "Pokud obchodní sítě nebudou mít povinnost nabízet české zboží, mít ho tam nebudou," pravila poslankyně ANO Balaštíková. Je to projev autoritářského příkaznictví, které se v poslední době rozlézá jako koronavirus. Lze proti němu postavit například rakouský přístup. Ten stojí na přímé podpoře místních výrobců, jasném označování národních a lokálních produktů, které pak zákazníci sami rádi vyhledávají. Nebo přístup francouzský, kde například v Bretani máte v každém supermarketu hned u vchodu jména a fotografie lokálních výrobců, kteří do něj dodávají.
Projekt povinného podílu českých potravin v obchodech by dával smysl snad jen jako příprava na válečnou ekonomiku − tedy na hypotetickou situaci, kdy bude Česko obklíčeno ze všech stran a bude nutné zajistit "výživu národa". Pak by ovšem bylo rozumné nepočítat podíl českých potravin na pultech ani z celkového počtu výrobků, ani skrze celkovou váhu, ale jen a jen skrze energetickou hodnotu, která zajišťuje přežití. Národoveckým poslancům lze tedy doporučit, aby když spadne pod stůl i druhá verze jejich zákona, to napotřetí ve sněmovně zkusili s neodolatelným heslem "České kilojouly do českých břich!" Je to samozřejmě myšleno jako vtip. Ale na druhou stranu, vyhovuje to zásadě "to je blbý, to se bude líbit". Takže v dnešní sněmovně by to zcela bez šance nebylo…
Autor: Petr Honzejk
Zdroj: Ihned.cz