Asociace samozřejmě musí do této debaty výrazně přispět, ale domnívám se, že by neměla primárně „naskakovat“ na dnes populární (ale spíše populistickou) „zelenou vlnu“. Ekologická témata jsou jistě legitimní, nicméně jejich obhajoba by měla být primárně úkolem jiných organizací, než je profesní organizace sedláků. To není nic proti ekologii, ale prosté konstatování faktu. Ekologická témata nezpochybňujme, ale přinášejme do debaty o nich v první řadě náš pohled a potřeby, pak vyslechněme argumenty partnerů a v diskusi hledejme řešení. Domnívám se, že než se Asociace rozhodne, zda se vydá dále „po zelené“, bylo by dobré, zejména v současné situaci zvýšeného zájmu o náš resort a přípravy nové SZP, se nad některými otázkami hlouběji zamyslet. Rád bych tuto diskusi otevřel několika názory a pohledy na některé aspekty aktuální činnosti a směřování Asociace, tak jak se mi jeví jako dnes již řadovému členovi.
1. Promeškáváme šanci na otevření debaty o podstatě celé ekonomické situace v zemědělství, vyplývající z neudržitelného poměru cena: výkon. Chce se po nás stále víc, za stále míň. Nejsem naivní, abych si myslel, že změníme nějakým rozhodnutím ceny, ale jako ASZ musíme říkat, a to právě teď, že není možné dělat "za mzdy roku 1990" při nákladech roku 2020. Argument, že to říká i Agrární komora, a tedy to nemůžeme říkat my, neplatí, protože je to pravda. Argument, že jsme za to komoru a „družstevníky“ kritizovali, když to říkali v minulosti, neplatí, protože tehdy to pravda tak úplně nebyla. To, že v celé Evropě je průměrný příjem zemědělce zhruba na polovině oproti ostatním sektorům, mluví za vše.
2. Přistoupili jsme skoro automaticky na to, že dotace jsou nedílnou součástí a podmínkou ekonomického fungování, a to i v intenzivních oblastech, jakoby to bylo správné a normální. Není to normální, je to zásadní chyba. Máme říkat a snažit se, aby se dalo podnikat i bez dotací, což se teď nedá. Akceptovali jsme svou roli dotačních feťáků a řešíme pořád dokola jenom dotace a jejich pravidla. Dotace ať jsou platbou za veřejné zboží (krajina, voda, atd.), ale musí být ekonomicky možné podnikat i bez nich. O ekonomice jako takové nemluvíme téměř vůbec.
3. Asociace je dnes vnímána především jako sdružení preferující především ekologii, péči o půdu, tůňky atd. Nic proti tomu, ale prvořadé musí být ekonomicky smysluplné hospodaření, bez něj nejsou možné ani ty tůňky, ale hlavně generační pokračování. A to je nejdůležitější právě pro rodinné farmy – předseda nebo agronom v JZD půjde do důchodu a osud jeho podniku mu může být ukradený, ale co předá sedlák svému synovi, když farma nebude ekonomicky fungovat? Vyplněné žádosti o dotace a tůňky? A bude o to vůbec nějaký nástupce stát?
4. Nelžeme si do kapsy! Opakovat dokola, že lékem na všechno je model rodinných farem je prostě nesmysl. I pro fungování rodinných farem (a především pro ně, protože většinou nemají možnost sanace z jiných zdrojů) je potřeba, aby zemědělské hospodaření mělo ekonomický smysl. Říkejme otevřeně i našim členům (a především jim), že klasické zemědělství na "evropsky klasické" výměře (t.j. třeba 30 či 50 hektarů) prostě rodinu nemůže uživit. (Zdůrazňuji, že mám na mysli klasické výrobní zaměření, nikoliv například zelináře, plemenáře či jiné specialisty.) To není nic proti takto velkým farmám, ale naopak důkaz mizerných ekonomických podmínek pro jejich fungování. Říkejme to i nezemědělské veřejnosti, aby věděla, zač je toho loket. Nenamlouvejme si, že jsou zde stovky nebo tisíce zájemců, kteří by chtěli začít hospodařit. Nejsou a nikdy nebudou (čímž nezpochybňuji to, že určitě nějací jsou). Ale je taky třeba říkat, že vybudování například 50 hektarové farmy je investice v řádu desítek miliónů.
(Např. i s nákupem půdy 50 ha x 300 tisíc = 15 mil., min. dva traktory = min. 2 mil., pluh 300 tisíc, kompaktor 300 tisíc, sečka 1 mil. postřikovač 800 tis., kombajn (ojetý) 2 mil., valníky, drobné nářadí atd. min 500 tisíc, celkem tedy jen na základní rostlinnou výrobu cca 22 mil., bez kombajnu 20. Pokud by se měla investice vrátit alespoň během ekonomického života jedné generace, tedy za 20 let, znamená to vydělat milion čistého ročně (bez úroků) To je 20 tisíc čistého zisku na hektar, což je totální nesmysl. A to jsme pouze u investic na základní rostlinnou výrobu bez sebemenších skladovacích kapacit, dílny, garáží atd., tedy u hospodaření "na koleni" a pod širým nebem, což by snad nemělo být ve 21. století cílem. V případě ŽV, například pro padesátihektarovou farmu řekněme 50 krav, to znamená další investice v řádu minimálně dalších 10 mil. Kč na velmi skromné ustájení, nutné skladovací kapacity a strojní vybavení, takže se pak dostáváme k nutnému zisku cca 1,5 mil ročně, tedy 30 tis. na hektar. Ani v případě, že by měl zájemce těch 50 hektarů vlastních, to nedává ekonomický smysl - "ušetřil" by sice oněch 15 mil, ale i tak by to stále vycházelo na min. 10 - 15 tisíc z hektaru ročně po dobu dvaceti let, aby zaplatil alespoň základní techniku, a to bez možnosti jakékoliv obnovy a hlavně bez jakéhokoliv dalšího rozvoje a vlastního "živobytí". Jistě, lze namítnout, že si nemusí pořizovat kombajn či postřikovač nebo dva traktory, že ani pozemky nemusí kupovat, ale může si je pronajmout, ale je to potom opravdu „farma“? Kde je onen důležitý vlastnický vztah k půdě? Co potom takovýto „farmář“ předá další generaci? To opravdu chceme?
5. Měli bychom se prezentovat jako organizace "profesionálů", nikoliv jako spolek lidí, kteří dělají zemědělství jako vedlejší činnost nebo hobby. To není nic proti nim a jejich členství v Asociaci, ale hlavní hlas by měli mít, ti, kteří dělají sedlačinu naplno. Teď to tak, bohužel, tak úplně jednoznačně nevypadá.
6. Nebojujme minulé bitvy. Jsem ten poslední, kdo by hájil „jezeďáky“ a různé postsocialistické podniky, ale jsou a budou tady. Lidé, kteří jim dali svůj majetek, tak učinili dobrovolně a demokraticky, se vší svobodou a odpovědností za své rozhodnutí. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale je to tak, a měli bychom to respektovat. A za sebe říkám, klidně jim i přát, ať se jim daří, neboť platí "přej a bude ti přáno." To samozřejmě vůbec neznamená, že bychom neměli připomínat všechny bolševické zmetky a jejich předrevoluční i porevoluční "transformační" veksle, zlodějiny a svinstva vůči nám.
7. Nestyďme se, že něco vyrábíme, ani že chceme vyrábět víc. Každý podnikatel, a to my jsme a musíme být, pokud chceme ekonomicky přežít, se snaží a musí se snažit o zisk. A toho může dosáhnout jenom tím, že něco vyrobí co nejlevněji a prodá co nejdráž. To je podstata každého podnikání, ale my se poslední dobou tváříme, že je to zločin a že prvořadou podstatou našeho podnikání je vyplňování žádostí o dotace a uspokojování populistických ekologických výkřiků. Tak to prostě není, zbavuje nás to vlastní svobody a je to nejnebezpečnější právě pro (zejména ty malé) rodinné farmy, které jsou při současné totální závislosti na dotacích nejzranitelnější. Místo toho, abychom důrazně a nahlas říkali předešlé věty o podstatě podnikání, aktivně se připojujeme k extremistickým hlasatelům právě oněch populistických žvástů o škodlivosti nejen řepky, ale i zemědělství jako takového.
8. Nestyďme se, zejména v současné změněné situaci s transporty přes půl světa, mluvit o konkurenceschopné soběstačnosti. Zdůrazňuju slovo "konkurenceschopné"! To je šance právě pro rodinné farmy - efektivní a konkurenceschopná produkce uplatnitelná na trhu především českém, ale i zahraničním. Ano, je tam to sprosté slovo produkce, ale bez ní nikdo fungovat nemůže - pokud za ni tedy nepovažuje plnění dotačních pravidel. Tak se nebojme to sprosté slovo používat a dát mu správný obsah. A hlavně prosazovat, aby stát, když už má něco v oblasti produkce podporovat, podporoval právě tohle - znovu opakuju konkurenceschopnost.
9. Říkejme veřejnosti, našim dodavatelům, odběratelům i politikům, že při současné úrovni cen našich vstupů potraviny nemůžou stát to, co stojí teď. A opět, říkejme to, přestože to říkala naše družstevní konkurence před dvaceti lety, protože teď je to pravda. Mimochodem říkají to i sedláci v celé západní Evropě, a to velmi důrazně, třeba i za pomoci tisíců traktorů v ulicích měst. Nezmění se to ze dne na den, pokud vůbec, ale musíme to aspoň říkat, aby bylo jasné, jaká je realita.
10. Nedopřávejme v Asociaci prostoru nepřejícnosti a rozdělování na velké a malé, ekologické a konvenční. Nenechme zastánce některého směru nebo velikosti propagovat pod rouškou Asociace svůj styl hospodaření způsobem, který z těch, kteří hospodaří jinak, dělá škůdce krajiny, „průmyslové“ zemědělce či viníky sucha. Za celou historii Asociace nikdy k takovémuto rozdělování nedocházelo, ale v poslední době tendence vnucovat všem „zelenou“ šablonu zejména ze strany některých mediálně zdatných kolegů nepochybně existuje. A i kdyby se jeden jediný člen cítil takovýmto způsobem dotčen, je to chyba. Nezavírejme oči před tím, že někteří členové, zejména ti, kteří hospodaří konvenčně a v intenzivních oblastech, se necítí Asociací dostatečně hájeni a někteří již dokonce ukončili členství či o tom uvažují.
Jsem přesvědčen, že před tím, než se Asociace definitivně ocitne nikoliv na rozcestí, ale už za ním, na oné „zelené“ stezce, je diskuse o těchto tématech a zejména jejich reflexe naprosto zásadní a nutná. Bez nich je totiž výrazně znehodnocován veškerý servis a obrovský objem práce, který Asociace vykonala a vykonává. Jinou organizaci jako čeští sedláci nemáme a byla obrovská chyba a škoda, kdyby ji kterákoliv skupina členů přestala vnímat jako svůj autentický hlas.
Stanislav Němec, čestný předseda ASZ ČR
