Největší problémy vyplývají z přetrvávajícího dědictví předlistopadového socialistického zemědělství, i když je smutné říkat to 17 let po transformaci ekonomiky. Bohužel, předlistopadové pojetí zemědělství zatížilo resort hlubokými změnami, kdy nenormální přístup byl vydáván za normální a naopak. To zmátlo i laickou veřejnost. Vezměme jenom příklad takzvaného vysokého zornění - když tento pojem slyší laická veřejnost, neví zas tak úplně, co si pod tím představit. Když ale pak každoročně slyší o problémech s nadúrodou či nedostatkem úrody a požadavcích zemědělců na dodatečné finanční prostředky, začne se teprve část lidí zajímat, proč.
Příčina je ale právě v tom vysokém zornění, kdy se produkuje něco, co od zemědělců zas tak nikdo nechce a neprodukuje se to, co by společnost mohla chtít. Z toho se odvíjí nevyhovující komoditní struktura našeho zemědělství, která má pak dopady nejen do ekonomiky podnikatelů, ale i do toho, jak vypadá naše krajina a venkov. Nebo malé a střední podniky, které jsou všude označovány za páteř ekonomiky. V našem zemědělství jsou vnímány jako nenormální a naopak velké zemědělské podniky jsou považovány za ty správné. Hlavním problémem našeho zemědělství tedy nejsou peníze, ale potřeba zásadní restrukturalizace, což je ovšem začarovaný kruh, jehož rozetnutí je dnes již navýsost politická záležitost.
Nebylo tedy možné přikročit ke změnám dříve?
Bohužel, v zemědělství nebyl po listopadu nikdy dostatek politické vůle, aby se něco změnilo, je to strašné klišé, ale je to pravda.
Může to být i tím, že resort zemědělství neměl, snad jako jediný v polistopadovém období, prakticky nikdy pravicové nebo liberální vedení?
Určitě ano, tady se stále přistupovalo na model, že jsme takzvaně všichni na stejné lodi a máme stejnou startovní čáru, což je myšlenka, s níž přišel ministr Josef Lux. Od této teze se pak odvíjela celá zemědělská politiky, nejenom dotační, ale byla tomu uzpůsobena všechna rozhodnutí, které se vztahovala k zemědělským podnikům. Jenže to byla naprostá fikce. O rovné startovací čáře přece nemůžeme mluvit, když na straně jedné stály bývalé socialistické podniky se zajištěným financováním, vybavením, zázemím a kontakty, a na druhé straně stál na stejné čáře soukromý zemědělec, bez toho všeho, čelící nepřátelství místních družstevních bosů, na kterého se všichni koukali skrz prsty, který startoval do podnikání v řadě případů s traktory vytaženými z kopřiv, v ruinách restitucí navráceného rodového statku.
Přesto se ale soukromí zemědělci prosadili…
Ano, a je to skoro zázrak. Dnes hospodaří soukromníci v ČR zhruba na 25 procentech půdy a z ekonomického hlediska se jim podařilo dotáhnout se na ty, kteří před nimi měli náskok ne jedné, ale několika koňských délek. V některých parametrech, například v podílu obhospodařované půdy na hlavu, jsou dokonce před nimi. Bohužel se ale soukromé zemědělství neprosadilo z hlediska vlivu na tvorbu zemědělské politiky, která je stále založena na množství vyprodukovaných zemědělských surovin, soběstačnosti, bilanci zahraničního obchodu, čili pouze na ekonomických kategoriích a prakticky se nepřihlíží k tomu, že zemědělství má také nějaké sociální funkce, spoluvytváří krajinu a zabezpečuje veřejné služby. To je velký problém a nás mrzí, že dosud nikdo pořádně neuchopil politický potenciál, který na venkově a v zemědělství bezesporu existuje. Myslím si, že by zejména pravicové politiky mělo zajímat, jestli bude na venkově spíš více soukromých podnikatelů, nejen zemědělců, ale i živnostníků, a nebo spíše více zaměstnanců nějakého servisního podniku. Přestože fakticky mohou dělat to samé, tak úplně jinak uvažují, jinak se rozhodují a ve finále tyhle dva typy lidí úplně jinak volí.
Takže není zemědělec jako zemědělec?
Je samozřejmě velký rozdíl mezi zemědělcem - podnikatelem a zemědělcem - zaměstnancem zemědělského podniku. A veřejnost by si to měla uvědomit. To souvisí i v současnosti se zdeformovaným pojmem sedlák, který správně přísluší jen soukromému zemědělci. Například předseda družstva je také zemědělec, ale není sedlák - tenhle rozdíl ale společnost nevnímá, ačkoli je zásadní. Skutečný sedlák je mnohem více spjat se svým podnikáním, a v zemědělství je to ještě navíc generační záležitost - svou činností navazuje na generace před ním a připravuje pozici pro generaci následující. Tato generační kontinuita se pak promítá do zodpovědného rozhodování. Svou roli hraje také vazba k místu podnikání. Pro soukromého zemědělce prostě nekončí pracovní doba ve čtyři odpoledne ani nikdy jindy - zatímco předseda družstva nebo jeho zaměstnanec může od příštího měsíce nastoupit úplně v jiném podniku na úplně jiném místě v úplně jiné profesi. Tím nechci říci, že mezi těmito lidmi nejsou odborníci nebo dobří zemědělci, ale ta pozice je prostě jiná.
Ta deformace pojmů je v zemědělství dost častá - v řadě zákonů má například větší váhu nájemní právo než právo vlastnické, což společnost také asi moc nevnímá, ačkoli je to logický paradox….
Je to jedna z největších brzd rozvoje zemědělského podnikání. Mnozí sedláci by chtěli expandovat, rozšířit svá hospodářství, ale buď se ke koupi půdy vůbec nedostanou, nebo si nějaký pozemek koupí, ale nemohou s ním nakládat, protože k němu nemají přístup. Což je jeden z příkladů deformovaného vnímání toho, co je normální a co nenormální. V naší zemi se prostě považuje za normální, že někdo užívá cizí majetek a není s tím možné hnout. To jednoznačně brzdí rozvoj zemědělství jako takového a soukromého obzvlášť.
Současná ministryně zemědělství Milena Vicenová nicméně několikrát veřejně prohlásila, že tento problém hodlá řešit. Cítíte, i po té krátké době, rozdíl v přístupu současného vedení ministerstva oproti minulosti?
Samozřejmě cítíme, a to nejen v rovině přístupu k řešení problémů resortu, ale i v kvalitativně vyšším obecně lidském přístupu. Nové vedení to přitom vůbec nemá jednoduché - na ministerstvu zemědělství je totiž stále obrovské množství úředníků, kteří tam pracují dlouhou dobu a v současné době - obrazně řečeno, sypou písek do koleček. A dlouhodobá politická nestabilita těmto lidem jen nahrává. Je ostatně symbolické, že v kabinetu ministra zemědělství visí 17 let po listopadu portréty ministrů zemědělství od roku 1918 včetně ministrů z bolševické éry, tedy příslušníků zákonem prohlášené zločinecké organizace. To mě uráží jak jako občana, tak jako sedláka, protože tito lidé se na našich předcích podepsali zločineckým způsobem. To je stejné, jako kdyby v sídle prezidenta republiky visel Klement Gottwald.
Kam by naše zemědělství podle Vás směřovalo, kdyby se do vedení resortu opět vrátila levice, která jej pořadu předchozích let ovládala?
Pokud by obsadil křeslo budoucího ministra zemědělství zástupce levicové strany, zcela určitě by pokračovala konzervace současného nevyhovujícího stavu, který bude generovat další a další problémy resortu. Základním projevem předchozích levicových vlád byla totiž kromě jiného neustálá snaha něco regulovat, řídit a kontrolovat a nedávat podnikatelům možnost svobodného rozhodování. Díky tomu je zemědělství zatíženo takovou houští byrokracie, že je prakticky nemožné se ve všech současných předpisech a nařízení orientovat. Kromě toho se vytvořila na ministerstvu zemědělství neuvěřitelně provázané síť korupčních, lobbyistických a podnikatelských vazeb, které jednak brání žádoucímu vývoji zemědělství a jednak deformují rozhodovací procesy. V řadách sociální demokracie ani lidovců navíc při nejlepší vůli ani nevidím nikoho, kdo by měl nějakou vizi a snahu s problémy v zemědělství pohnout. Čili obsazení resortu levicí je výrazným nebezpečím pro naše zemědělství, zejména v souvislostí s našim předsednictvím EU, při kterém by mělo dojít k zásadní diskusi o potřebných změnách společné zemědělské politiky Unie. Pokud již dnes nepřistoupíme k seriózní diskusi o tom, jakým směrem se má zemědělství a rozvoj venkova ubírat, tak skončíme v debatách o formálních a kosmetických úpravách současného systému bez toho, abychom skutečně něco někam posunuli.
Asociace, které jste předsedou, takovou vizi má?
Zejména na základě našich zkušeností z vývoje v zahraničí jsme přesvědčeni, že u nás i v celé EU chybí jasná představa, co vlastně společnost od zemědělství chce a co by mělo být konečným stavem. Přitom vnímáme, že evropský daňový poplatník je ochoten dávat peníze do zemědělství, ale ne na to, aby zemědělství produkovalo nadprodukci, ale na zajištění veřejně prospěšných služeb. Je ovšem nutné, aby stát a společnost definovaly, co to veřejná služba je. V podstatě je třeba vystavit nějakou společenskou objednávku se zadáním ve smyslu „Neorej na 75 procentech půdy, protože je to nesmysl, neboť zvyšuješ například riziko povodní, nepěstuj v horách pšenici, protože nebudeš konkurenceschopný a my ti pak musíme připlatit, abys mohl dál v té krajině fungovat, a zaměř se spíš na něco, co přinese efekt nejen tobě, ale i nám formou hezké krajiny a stabilního vodního režimu, pěstuj raději trávu a chovej volně ustájený dobytek, po jehož mase je poptávka a my ti na to ještě přidáme, abys tohle mohl dělat“. Tak nějak by mohla vypadat objednávka státu a já jsem přesvědčen, že by na tohle mohli zemědělci, a zvláště ti soukromí, flexibilně reagovat, aby tuhle objednávku splnili.
Jsou ale opravdu takovou objednávku akceptovat po letech akcentu na objemy produkce. Má naše zemědělství tento lidský potenciál?
Potenciál tady určitě je, ale musí být otevřen nastavením objednávky a legislativními nástroji. Samozřejmě, změnit se musí i samotní zemědělci - především se musí zbavit přetrvávající sebestřednosti, jejíž nositelem je především stará zemědělské lobby, většinou bývalí komunisté, kteří místo aby zpytovali své svědomí za zločiny kolektivizmu, sedí dnes ve vedení Agrární komory ČR a mají tu drzost někomu radit s tvrdit, že společnost má povinnost jim pomoci, protože zemědělství je pupkem světa. To ale není pravda. My se musíme smířit s tím, že je nás několik procent a že musíme produkovat především to, co po nás trh a společnost chce.
Petr Havel, vyšlo v týdeníku Profit 4.12.2006
