Platná legislativa vlastníky pozemků v mnoha ohledech omezuje. Některá omezení naprosté svobody vlastnictví dopadají na všechny vlastníky půdy stejně, jiná se vážou na typ pozemku, ať jde například o pole či les. Vlastnictví je závazek. Volně žijící zvěř v současné době v Česku, zjednodušeně řečeno, nepatří nikomu, avšak je považována za národní přírodní bohatství – stejně jako lesy. Okamžikem ulovení se zvěř stává majetkem uživatele příslušné honitby.

Majitelé honebních pozemků (držitelé honiteb) mohou na svých pozemcích sami myslivecky hospodařit, mohou tedy být zároveň i uživateli honiteb. Jiní majitelé, zejména tam, kde honitbu tvoří pozemky více majitelů sdružených v tzv. honební společenstvo, své pozemky za účelem mysliveckého hospodaření pronajímají. Držitel a uživatel honitby, buď jedna a tatáž osoba, nebo společně, stanovují plány mysliveckého hospodaření včetně množství zvěře, která bude v honitbě žít. Pozměňovací návrh poslanců Markéty Pekarové Adamové, Vlastimila Válka (oba TOP 09), Dany Balcarové a Radka Holomčíka (oba Piráti) toto právo přiřkl státu. Držitelům i uživatelům honiteb ho jednoduše vyvlastnil.

Cílem tzv. přílepků je vyhnout se nejen celému legislativnímu procesu, ale především relevantní politické, odborné i veřejné diskuzi. A přesně to se v případě tohoto pozměňovacího návrhu stalo. Dal jsem si tu práci a zapátral nejen v paměti, ale také v monitoringu médií. Žádná politická, odborná ani veřejná debata se s výjimkou několika neurčitých zmínek ve Hnutí Duha nakloněných druhořadých médiích o tomto návrhu nevedla, dokud ji v září neotevřela Českomoravská myslivecká jednota v reakci na šokující stanovisko zemědělského výboru Sněmovny. Zato se vedla intenzivní mediální palebná příprava.

Odborníci na lesy z řad Hnutí Duha na všechny strany rozdávali svá expertní stanoviska o katastrofickém stavu našich lesů a nenasytné zvěři, která bude jejich záhubou. Nezřídka ti samí odborníci, kteří se o dekádu dříve zasazovali o bezzásahové ne-řešení počínající kůrovcové kalamity. Příroda si přeci poradí sama.

Není podstatné, že Ústavní soud je vůči tematicky souvisejícím přílepkům tolerantní. Cíle bylo dosaženo – návrh prošel téměř bez povšimnutí. Senátu byl následně naservírován spolu s výhrůžkou, že pokud neprojde, zdrží se výplata kompenzací za kůrovcové škody majitelům lesů. A zároveň s vědomím, že ministr Toman myslivcům přislíbil zpracování lepší novely. A tak byl vyvlastňovací (protože vyvlastňuje) přílepek (protože je součástí jiného zákona za účelem vyhnout se veřejné diskuzi) schválen. Naštěstí obsahoval dvouletý odklad účinnosti. Díky tomu máme prostor onu tolik poptávanou odbornou, veřejnou, a nakonec nejspíš i politickou diskuzi vést. Konečně.

Ve výsledku není podstatné, jak novelu Hnutí Duha a poslanců TOP 09 a Pirátů nazýváme. Za velkým odporem ČMMJ proti němu totiž stojí fakt, že se jedná o špatné legislativní dílo postavené na takovém nepochopení principů myslivosti a fungování přírody vůbec, že je další novela zkrátka nutná. Chce se říct, že takto to dopadá, když se do přemýšlení o přírodě (praktické ekologii) pustí někdo, kdo jí vlastně vůbec nerozumí a nechápe potřebné souvislosti. Nebo naopak, jde o účel.

Nejdřív zvěř, pak myslivost

Od samotného počátku tažení Hnutí Duha proti zvěři se ptám, cui bono? A bohužel se nemůžu ubránit dojmu, že kampaň proti zvěři je vlastně kampaní proti myslivosti jako takové. Myslivosti, která je více méně odpovědná za zvěř, čímž je jistě nemilou překážkou na cestě k ještě většímu vlivu ekologistů na českou přírodu.

Tuto domněnku potvrdila tisková konference Hnutí Duha, ČSOP, ČSO a řady organizací drobných zemědělců a vlastníků půdy, která se uskutečnila 14. 7. 2020. Zde již bylo jednoznačně řečeno, že cílem spojenectví ekologistů a vlastníků půdy je změna právní podstaty myslivosti – zavedení tzv. selské myslivosti. Co se tím myslí? Zřejmě částečný konec dosavadního pojetí péče o volně žijící zvěř, konec respektu k jejím životním potřebám, konec rozumného a přírodě blízkého plánování, konec lovu především tzv. průběrných (slabých, starých, nemocných) kusů. Zájem o welfare zvěře se vytratil. Cílem je dát vlastníkům relativně drobných pozemků nesystémové právo lovit. Ne pečovat o zvěř. Lovit. Co vyleze na moje – zabít.

Pro péči o spárkatou zvěř je hraniční již současná minimální výměra honitby. Při jejím dalším zmenšení už budou honitby tak malé, že životní rajón zvěře bude jednoduše větší než jedna honitba. Vlastníci drobných honiteb tak budou čekat, až se zvěř na jejich pozemky zatoulá, aby ji mohli ulovit. Stejně jako čekával Trautenberk na zvěř, která se zatoulala od Krakonoše. Ostatně známé pohádky v tomto bodě popisují historickou skutečnost. Podobný systém myslivosti už jsme v devatenáctém století měli – a zvěři se dobře nevedlo.

Takto intenzivní lovecký tlak na zvěř totiž paradoxně způsobí ještě větší škody na lesích. Zvěř z lesů zkrátka nebude ochotna vycházet a sežere zde, doslova, na co přijde. Tak daleko ale zřejmě ekologisté a vlastníci pozemků ve svém podivném spojenectví (Vždyť Duha prosadila přílepek, který vlastníkům půdy vyvlastnil část práv, o která se teď bijí!) nevidí.

Selská myslivost je změnou vnímání zvěře z národního přírodního bohatství na soukromý majetek vlastníků pozemků. A odsud je jen krůček k tomu, aby národním přírodním bohatstvím přestaly být i lesy. Chceme se dožít doby oplocených lesů, neprůchodné krajiny, povolenek na sběr hub a malin? Selská myslivost ale není žádnou lepší alternativou „komunistické“ a „lidové“ myslivosti. Taková slova jsou jen lacinými nálepkami. Současná myslivost je – říká to tak zákon – aktivitou spolkovou, nikoli lidovou. Totéž platí v okolních státech s podobnou historickou tradicí.

V zahraničí mají zvěře více

Na zmíněné tiskové konferenci padla rovněž řečnická otázka, proč třeba v Německu a Rakousku výrazně menší honitby fungují. Jenže ony nefungují, alespoň tedy ne tak, že by vedly k nižším stavům zvěře. Naopak, v těchto státech je dlouhodobě odlov spárkaté zvěře mnohem vyšší než u nás.

Dlouhodobá výše odlovu je totiž velmi dobrým ukazatelem stavů zvěře. Pokud se v nějaké oblasti dlouhodobě loví více zvěře, je takřka jisté, že jí zde více také žije – jinak by její stavy narůstaly geometrickou řadou, nebo by naopak byla téměř vyhubena. Dobře je srovnání s okolními státy vidět na grafu přepočtených jednotek spárkaté zvěře. Jak je možné, že z těchto států neslyšíme hlasité volání ekologistů po vybíjení zvěře, i když jí tam zjevně žije více?

Na základě zkušeností z minulosti a ze zahraničí je zjevné, že zmenšení minimální výměry honiteb by sice umožnilo vznik krásné soukromé honitby pod Milešovkou, ale ke snížení stavů zvěře by nevedlo. Zároveň ukazuje, že například v Německu a Rakousku žije ještě více zvěře než u nás. A lesy jsou tam zdravější. Proč? Rozhodně to není tím, že čeští vlastníci pozemků o stavech zvěře nemohou rozhodovat.

Vlastníci pozemků v současné době mají hned dvojí možnost stavy zvěře na svých pozemcích určovat. Jednak díky oprávněním, která jim dává přímo zákon, a jednak díky podmínkám, které si mohou sami zakotvit do smlouvy o pronájmu honitby. Paragraf 39 Zákona o myslivosti zcela jednoznačně umožňuje státní správě nařídit uživateli honitby snížení stavů či dokonce zrušení chovu, vyžaduje-li to zájem vlastníka či nájemce honebních pozemků, zemědělské či lesní výroby. Musím se ptát, proč vlastníci a lesníci těchto oprávnění nevyužívají? Proč se dožadují nových práv, když už dnes je vše v jejich rukách? Přesto aktuální ministerská novela postavení vlastníků i zemědělců dále posiluje a zároveň stále počítá se zásahem státu, pokud svobodný vztah držitele a uživatele honitby nefunguje. Vyvlastňovací přílepek se ale nikoho na nic neptá.

Rozhodovat podle něj má stát, a to dokonce i o těch honitbách, kde je držitelem a uživatelem tatáž osoba. Musím se ptát: Co je lepší? Státní diktát a omezení práv obou stran, nebo svoboda obou stran se smluvně dohodnout a zásah státu pouze v případě potřeby?

Argumenty vlastníků nefunkčním uspořádáním honebních společenstev pak musím jednoznačně odmítnout. Většinou stačí jen být aktivní, schopný domluvy, kompromisu a udržování normálních (sousedských) vztahů s ostatními vlastníky.

O přemnožené zvěři a škodách

Dokola slýcháme o přemnožené zvěři. Podle popisů hnutí Duha to vypadá, že v lesích probíhá malá apokalypsa, při níž zde nevyroste ani kopřiva. Čísla, která v této souvislosti zaznívají, jsou ale poněkud nepřesná. Škody na lesích jsou v Česku výrazně menší než Hnutím Duha uváděných 64 % mladých listnáčů. Rád bych si přečetl metodicky správný postup, jakým se Hnutí Duha k tomuto číslu dostalo.

Zatímco Hnutí Duha tvrdí, že na polovině území je poškozeno více než 75 % mladých stromků, z národní inventarizace lesů vyplývá, že realita je bezpečně pod 30 %. Pokud vám i to zní jako vysoké číslo, uvědomte si, že stromků se sází vždy výrazně více, než se jich má dožít dospělosti (během růstu se zvyšují jejich nároky na prostor). Přesto bych i zde rád věděl, jak údaj uváděný Hnutím Duha vznikl. Jak Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství Ministerstva zemědělství (Zelená zpráva), tak Národní inventarizace lesů hovoří zkrátka jinak. Jsem přesvědčen, že Hnutí Duha (nejen) zde maluje realitu mnohem smutnější barvou, než je třeba.

Skoro úsměvně, kdyby nešlo o cílené matení veřejnosti, by pak působil přepočet škod na lesích na peníze. Hnutí Duha dlouhodobě argumentuje odhadem ve výši sedmi miliard korun. Ten je v ostrém kontrastu nejen se Zelenou zprávou, ale také se skutečnými škodami nárokovanými státním podnikem Lesy ČR. Podle Zelené zprávy nepřekročily škody zvěří v posledních pěti letech 35 milionů korun ročně, v nejnovějším evidovaném roce 2018 činily pouze necelých 25 milionů. Lesy ČR, které spravují přibližně polovinu lesů v Česku, vykazují v mysliveckém roce 2017/2018 škody zvěří 19 milionů korun. Proč je mezi čísly uváděnými státními organizacemi a Hnutím Duha takový rozdíl? Mimo jiné proto, že odhad Hnutí Duha pracuje s hypotetickou budoucí ekonomickou ztrátou, a navíc zahrnuje náklady na ochranu lesa proti škodám zvěří.

Vyčíslovat škodu podle ztracené hodnoty stromu v horizontu mnoha desítek let (až vyroste a vytěží se) je ale scestné. Škoda se nevypočítává jako hypotetický budoucí ušlý zisk. Když vám někdo ukradne krumpáč, také je škoda ve výši pořizovací ceny nového krumpáče, nikoli ve výši ceny všech děr, které krumpáč mohl v příštích osmdesáti letech vykopat. Pokud jde o zahrnutí nákladů na ochranu lesů, bylo by fér je neuvádět. Ostatně fanoušci návratu velkých šelem (mj. zase Hnutí Duha) také do nákladů na ochranu vlka nepočítají nutná opatření na ochranu stád a další související opatření.

Prostoru k diskuzi je někdy příliš málo

Závěrem mi dovolte vyjádřit přání. Upřímně bych uvítal, kdyby se o myslivosti i ochraně přírody v širším slova smyslu vedla rozumná, kvalifikovaná a věcná diskuze. Rádi ji jménem českých myslivců, kterých sdružujeme zhruba 80 %, kdykoli povedeme. V současné době ale takovou diskuzi odmítli a vyloučili ti, kdo se rozhodli tvrdě zaútočit na samotnou podstatu myslivosti. Žij a nech žít. Když nenecháš, nemůžeš se divit, že v atmosféře nepřátelství příliš vůle k diskuzi není.

Autor: Jiří Janota

Zdroj: Ekolist.cz