Prakticky každodenní loňské katastrofické zprávy o neúrodě v roce 499tiletého sucha (jde o loňský rok, proto tedy ne to pětisetleté) nakonec vyústily do stavu, kdy podle Zprávy o stavu zemědělství za rok 2019 dosáhlo zemědělství nejvyšší hodnoty zemědělské produkce za posledních pět let, konkrétně výše přes 140 miliard korun. K tomu ovšem dvě protichůdné poznámky: Za prvé, že každý rok roste inflace, a tedy náklady, a tedy roste hodnota každého kilogramu a litru zemědělské produkce, takže vyšší hodnota ještě není vyšší výroba. Kromě toho také ale v loňském roce vzrostly jak dotace do zemědělství, tak do potravinářství. Za druhé ale bilanční loňský hospodářský výsledek ukazuje, že situace v zemědělství není na mnoha místech a v mnoha komoditách obvykle tak tragická, jak je to veřejnosti opakovaně prezentováno. Především si ale s reportážemi o „fatálních“ problémech některých pěstitelů či chovatelů z loňského roku nedá veřejnost dohromady následnou souhrnnou statistiku, a proto lze strašit neúrodou a katastrofami lze dnes a denně – a také se to téměř dnes a denně děje.
To se týká i dalšího evergreenu na tuzemské katastrofické scéně – totiž takzvané dvojí kvality spotřebního zboží, u nás tedy hlavně potravin. Tentokrát se ovšem do tématu vložilo Ministerstvo průmyslu a obchodu a pod pokutou navrhuje zákaz prodeje „stejných výrobků s různým složením nejméně ve dvou členských zemích EU“. Na rozdíl od potravin jde ovšem nyní o kosmetiku nebo také o již dříve již zmiňované prací prášky. Což není zas tak špatně, potraviny nejsou zdaleka jedinou skupinou výrobků, kde se často, tu více, tu méně, švindluje. O další podobě dvojí kvality potravin se má jednat v září – otázkou ovšem bude, o čem jednat, neboť verze, která by zněním odpovídala evropské legislativě, by musela pro naplnění pojmu dvojí kvalita vykazovat „podstatné rozdíly“, a navíc mezitím celá řada potravin někdejší dvojí kvality již na trhu není, takže ti, co se ohánějí takovými případy, sahají ke stále stejným příkladům z minulosti. Navíc stále platí, že nikdo nikoho nenutí spotřebitele kupovat potraviny, jejichž složením se cítí diskriminován.
Více a ještě více pokud možno zcela libového masa – to je další, poněkud paranoidní požadavek značné části spotřebitelů při nákupech a testech uzenin. Například špekáčků. Bohužel je třeba připomenout, že právě přiměřený obsah tuku „může“ za jinak vyhledávané senzorické vlastnosti (nejen) uzenin, jako je vůně či chuť – a ať si říká kdo chce co chce, tuk byl, je a bude nositelem chuti, a také se v něm rozpouští mnohé pro tělo důležité a z tuku využitelné vitamíny. Až tedy budeme mít teoreticky uzeniny se stoprocentním obsahem libového masa (naštěstí to není možné), budeme zřejmě žvýkat „zdravou“ hmotu bez chuti jako ideál. Možná je v této souvislosti na místě připomenout, že původní takzvaná „špekáčková vyhláška“ z roku 2001 stanovovala ve špekáčku podíl masa na 40 procent a podíl tuku maximálně na 45 procent, což mělo svou jistou logiku a přitom zvýšit podíl masa umožňovala. Kdeže ty loňské sněhy jsou.
Nakonec ještě jedno spíše filosofické téma – totiž na rozdíl od katastrof nepříliš zmiňované příklady lepšího stavu naší krajiny. Pokud přitom zmiňovány jsou, jsou obvykle dávány do souvislosti s poklesem spotřeby zemědělské chemie. To je jistě pravda, v úvahu by však také bylo vhodné vzít i letošní vývoj počasí, hustší a mohutnější travní porosty a z toho vyplývající vyšší výskyt hmyzu a v přírodě se vyskytujících organismů. Každopádně letos byla a stále je naše krajina v porovnání s předchozími léty zelenější a také o něco pestřejší, především kvůli dostatku (někdy i přebytku) srážek. Což opětovně potvrzuje skutečnost, že množství vody zadržené v půdě nebo akumulované v nádržích, a to i těch nejmenších, je základní podmínkou pro existenci organismů v krajině, základní podmínkou ale je, aby bylo co zadržovat. Tedy, že se o stavu naší krajiny rozhoduje především „tam nahoře“, a to ještě mnohem výše, než jsou nejvyšší patra naší politiky. Déšť je na rozdíl od politiků nenahraditelný.
Petr Havel