Komunitní sklizeň brambor tu pro své přátele, příznivce, odběratele zeleninových bedýnek i pro širokou veřejnost uspořádali už podruhé. „Je fajn, když lidé vidí, jak to na poli chodí. Když se s nimi můžeme blíže poznat a když se nás mohou ptát na všechno, co je zajímá. Takhle by to mělo fungovat,“ vysvětluje Jana Rosenbaumová princip komunitně podporovaného zemědělství. Takového, kdy jde zelenina od pěstitele přímo k zákazníkovi bez prostřednictví obchodních řetězců.
A lidé si to pochvalují. „Je to hrozně fajn, máme dovolenou, tak jsme sem přijeli kvůli bramborám, ale hlavně kvůli zážitku,“ říká žena, která se představila jako Hanka. Se zalíbením se dívá na pětikilový pytel, který si nese na zádech. „Uvidíme, jaké budou, beru vzorek,“ dodává se smíchem.
Než se brambory zmíněné odrůdy, které jsou podle farmářů chutné a trvanlivé, dostanou na stůl, předchází tomu hodně práce. „I proto jsem sem přivedla své děti. Aby pochopily, že brambory nevznikají v pytlíku v samoobsluze,“ zdůrazňuje Darina Bitmanová ze Smržovky, která dorazila se dvěma školáky. Ti se nenechají prosit a když se Rosenbaumovi vydají s koníkem a pluhem vyorat další řádky, nadšeně se vrhají k zemi. Brambor v kyblíku rychle přibývá. „No je tu trochu horko, ale dá se to,“ mudruje Jakub Nový, jeden z malých sběračů. Když se ho ptám, jestli by mu nebylo milejší, kdyby maminka brambory jednoduše přinesla ze samoobsluhy, zamyslí se a odpoví: „To záleží na tom, jestli jsou zdravé.“
Hospodář míní, drátovec mění
Bramborami je na jindřichovické farmě osázena zhruba třetina hektaru. „Počítali jsme s výnosem kolem 18 tun, ale bude určitě menší, o část úrody už se postaral drátovec,“ hodnotí zemědělec Martin Rosenbaum. „Příští rok musíme brambory vysázet na jiné místo, kde bude škůdce o něco méně, ale to je asi tak všechno, co se s drátovcem v biozemědělství udělat může. Někdy je to frustrující, ale je to realita,“ konstatuje s respektem k přírodě.
Brambory, na rozdíl třeba od česneku nebo některých obilnin, se sázejí na jaře. S přípravou se ale musí začít hned po sklizni. „Na podzim se zaorá takzvaná předplodina, která slouží i jako výživa pro půdu. V dubnu nebo začátkem května se pak sází,“ popisuje farmář.
Nové bramborové pole vznikne na nedaleké louce. Na jejich místo přijde v příštím roce zelenina. A to nejen kvůli zmíněnému škůdci. Na zdejší farmě totiž vyznávají po staletí fungující princip střídání plodin.
„Na polích se střídala jetelotráva, pak šla pšenice, brambory, oves, a pak zase louka. Jsou plodiny méně či více náročné, některé se nesnesou po sobě. I to je třeba respektovat. Brambory mají rády dobře prohnojenou půdu, takže ji kultivují, a jsou tím pádem dobrou předplodinou pro další zeleninu,“ vysvětluje Rosenbaum.
Do přírody se tak snaží vrátit tradiční způsoby hospodaření, které kvůli pěstování výnosných monokultur z české krajiny mizí. „Osevní sled se redukuje na plodiny, jež se dají tržně dobře prodat, jako například řepka, kukuřice nebo potravinářská pšenice. Tím, jak klesl chov hospodářských zvířat, ustoupil i podíl jeteloviny na polích, který dřív tvořil až čtvrtinu osevních ploch. Díky novým technologiím a především umělým hnojivům sice dají rostliny potřebný výnos, ale ztrácíme kvalitu půdy. Potraviny jsou tak sice levnější, ale za nějakých deset patnáct let za to stejně někdo bude muset zaplatit a odnese to zdraví,“ popisuje farmář, který sbíral zkušenosti nejen na pražské „hnojárně“ čili vysoké škole zemědělské, ale i u soukromých zemědělců v Kanadě.
Domluví a vrací se ke koni. Lidé za pluhem se střídají. Muži se nadšeně povzbuzují. „Není to tak těžké, ten kůň vás vede sám, ale fakt je, že jsem se trochu zapotil. A to nemusím zapřahat a dělat další práce,“ uznale pokyvuje hlavou soused Luděk. Z místních se nenechá zahanbit ani Jan Kára. Profesí „ajťák“ přiznává, že se na orbu raději dívá, ale práce mu jde od ruky. Odměnou je jim nejen uznalý komentář přátel, ale i polévka, káva a koláče, které připravili Rosenbaumovi.
Setkání není letos poslední. Jak se na malém hospodářství dá pracovat s koňmi, budou tady na farmě ukazovat poslední říjnový víkend. A v listopadu se můžete pro změnu připojit ke společnému sázení stromů. Spolu s nimi upevňují místní i své vlastní kořeny v krajině, kdysi opuštěné, která se znovu stává pro mnohé domovem. A to nejenom podle adresy.
Kořeny tu nehledáme, my je tu máme, říká Melánie
Jindřichovice p. Smrkem – Třebaže je obec Jindřichovice vklíněna do polského příhraničí a také z Německa je to sem, co by kamenem dohodil, byla pro mě trochu překvapením němčina, kterou jsem na poli zaslechla.
A kupodivu patřila místním. Mezi sběrači byli i Melánie Matějka se svým manželem Štěpánem. „Já jsem z Jindřichovic, žiji tu už 12 let,“ chlubí se usměvavá Melánie, původem z Durynska. „Manžel je Čech, nějaký čas jsme spolu žili v Německu, ale on se chtěl vrátit.“ vysvětluje mi pěknou češtinou jen s lehkým přízvukem.
Na otázku, jak se jí tu líbí, ukáže rukou směrem k Jizerským horám, loukám i alejím, které začínají nabírat podzimní barvy. „Podívejte se kolem, není to nádhera?“ odpovídá.
„Hledáte tady v Sudetech i své kořeny?“ zajímá mě. „Nehledáme, my je tu už máme. Hodně cestujeme, letos jsme například byli přes zimu v Portugalsku, bylo tam krásně, ale já po čase zjistila, že musím sem, že moje místo je tady,“ přiznává.
Od října se mezi místní začne počítat i rodina Kathrin a Daniela Scholzových. Daniel pochází z nedaleké Lužice, Kathrin se narodila nedaleko německého Halle. „Žil tu můj dědeček, po válce ale jako Němec musel odejít. Pobýval v Sasku, kde jsem se narodila i já,“ vysvětluje mi vědecká pracovnice, která se tu starala o svou pratetu.
„Já už tu vlastně bydlím. Strávila jsem tu celý rok. Ale za tetou jsem sem jezdila už jako malá. Cítím, že sem patřím,“ vysvětluje mladá žena, která tu hledá nejen svůj domov, ale pomocí rodokmenu i rodinnou historii.
Autor: Jana Švecová
Zdroj: Denik.cz