„Tůně jsou různě velké. Ty nejmenší třeba jen pět krát pět metrů, ty větší pak okolo tří set metrů čtverečních. Každá má také různý zdroj napájení. Některé jsou na vodním toku, jiné na pramenech a další zase zadržují jen dešťovou vodu,“ vypráví Daniel Pitek.

Do roku 2015 byly tůně naplněné. V posledních letech, kdy se naše země potýkala s nedostatkem srážek, některé tůně vyschly. Poté se do nich však voda vrátila.

„Nyní máme projekt na další tůně, které pod Milešovkou v nejbližší době vzniknou. Tentokrát jsme na ně získali peníze z ministerstva životního prostředí. Žádost jsme ale vyřizovali tři roky. Kdybych věděl, co mě všechno čeká, tak je raději udělám za své, stejně jako ty předešlé,“ říká a dodává, že tůně jsou jen jedna z částí, jak pečovat o celou plochu.

Vodu zadržuje pestré zalesnění

Vodu v krajině pod Milešovkou zadržuje také pestré zalesnění a zatravnění terénu. „Terén musí být členitý, aby z něj voda neodtékala. Pomáhají také meze, remízky, aleje či větrolamy. Tohle vše, ještě s dostatkem pestrých lesů, zajišťuje dlouhodobou udržitelnost,“ vysvětluje Daniel Pitek.

Je činný také v Asociaci soukromého zemědělství. Podílí se v ní i spolu s významnými akademiky na programu Pestrá krajina, který má pomoci ekologické udržitelnosti.

Když před lety pozemky pod Milešovkou kupoval, byly to pozůstatky velkých lánů polí z dob kolektivizace, které už začaly zarůstat náletovými dřevinami. Některé z nich tam nechal, aby plnily funkci remízků. Dlouhodobě neudržitelné je do budoucna podle něj hospodaření na velkých lánech, kde se dokola pěstují jen několik stále stejných plodin, které jsou sice ekonomicky výnosné, ale půdu jen nenávratně vyčerpávají.

Autor: Michaela Rozsypalová

Zdroj: Denik.cz