Jakou odezvu měla medializace činnosti vaší farmy po účasti v soutěži Adapterra Awards?

Jezdí ke mně pro inspiraci zemědělci, představitelé obcí i lidé, kteří vlastní pozemky. Několik obcí, včetně obce Blatnička, chce na celém katastru uskutečnit projekt, jaký jsem udělal na Zálúčí.

Můžete stručně shrnout, co jste na Zálúčí udělal?

Začnu tím, jak jsem vůbec pozemky, na kterých hospodařím, získal. Nějaké pozemky jsem koupil před tím, než se v katastru obce provedly pozemkové úpravy. Při pozemkových úpravách se navrhlo nové uspořádání pozemků a část vlastníků se rozhodla své pozemky prodat. Moje pozemky se spojily do větších celků.

Později si uvědomili i další lidé, že o své pozemky vlastně moc nestojí. Některé jsem tedy koupil, některé si ze začátku pouze pronajal. Většina pronajímatelů mi je nakonec prodala. To byly takové úzké pásy o šířce 10–20 m. Jako biolog jsem s nimi chtěl udělat něco smysluplného. Zatravnil jsem je a postupně jsem na nich začal sázet stromy.

Hospodařím podle svého vkusu tak, jak si myslím, že je to správně. Na mých pozemcích najdete protierozní pásy, stromořadí, rozptýlenou zeleň i remízky – stále a stále buduji.

To zní jako naplnění všeho, co společnost chce po zemědělcích – aby se starali o krajinu. Jaký má vaše hospodaření ohlas?

Lidé ke mně chodí pro inspiraci. Hodně vlastníků i drobných pozemků se probudilo a nechtějí, aby jejich pozemek byl jen malou parcelou ztracenou uprostřed obrovského lánu.

Chtěli by, aby i jejich zemědělec hospodařil šetrně k přírodě. Tak vzniká tlak na zemědělce, co hospodaří nešetrně. Ti se nemusejí stát vyloženě ekologickými zemědělci, stačí, když zvolí rozumnější postupy.

Kolik lidí si k vám chodí pro inspiraci?

Pořádám komentované procházky hrušňovými sady, jarní a letní etapu. Letos na jaře přišlo asi 70 lidí.

Chtěl jsem mluvit o hruškách, ale lidé se sami začali ptát na krajinu: jak začít hospodařit, jaký to má smysl, jaké to má dopady a jak je to ekonomické.

Takže soutěž Adapterra Awards mi pomohla i v tom, že jsem schopný šířit dál své představy, jak by se mělo v krajině hospodařit.

Nevadí vám tedy být v centru pozornosti?

Mně vadí a trápí, když procházím krajinou a vidím, jak je znásilňovaná velkoplošným už ani ne zemědělstvím, ale zemědělským průmyslem. Ale moje možnosti končí tam, kde končí moje pozemky. A jejich velikost je omezená kromě jiného mými finančními možnostmi.

Díky soutěži dostal můj projekt příležitost se zviditelnit a ukázat, že i malá změna má smysl a že nemusíte být velkostatkářem, abyste mohl v krajině udělat něco smysluplného.

Stejně jako jedna vlaštovka nedělá jaro, ani jeden sebelepší osvícený projekt nezachrání republiku před suchem. Ale když jich budou po celé republice tisíce a desetitisíce, tak už to nějakou změnu přinese. Větší množství lidí, kteří dělají drobné úpravy, může vytvořit funkční krajinnou síť.

Zní to krásně, ale co ekonomický přínos pro vás? Uživíte se s takovým přístupem?

Pro mě je hlavním cílem, abych se nestyděl za krajinu, kterou jednou odevzdám svým potomkům.

Ale do toho se ani neoblečete, ani se toho nenajíte.

Když jsem do toho šel, řekl jsem si, že na konci roku zisk mít nemusím. Že mi postačí, když ho budu mít třeba za deset nebo patnáct let. A podařilo se mi to už za osm.

Hospodařit jsem začal v roce 2010 ještě v režimu koníček. V roce 2013 jsem oficiálně založil farmu a začal jsem prodávat první produkty, které pěstuji ekologicky. Ekologicky ale hospodařím v krajině, ne na papíře. Nemám ekologický certifikát.

Od roku 2018 je farma v zisku. Není v tom zakomponovaná cena nakoupených pozemků, ta se „splácí“ dlouhodobě. Myslím si, že pokud v Česku už někdo má pozemky a rozhodne se s nimi udělat to, co já, může být jeho projekt do pěti, osmi let ziskový.

Já velkou část příjmů investuji zpátky do nových krajinotvorných prvků: do sadů, které budou rodit za 10–15 let po vysazení. První hruška se mi urodila minulý rok. Bylo to dříve, než jsem čekal, protože jeden strom rodil už po devíti letech. Ale hlavní úroda je zatím v nedohlednu.

Kromě dlouhověkých stromů mám i stromy, které rodí po šesti letech od výsadby, třeba kdouloně. Ty mi začaly rodit intenzivně už po čtyřech letech.

K tomu pěstuji česnek. Z prodeje toho, co jsem schopný vyprodukovat za kratší období, financuji další rozvoj farmy a vysazuji stromy, které budou rodit až za delší časové období.

Za pět let už by mi měly začít rodit moje nejstarší sady, takže ekonomika farmy by se měla jen zlepšovat. Za pět, deset nebo patnáct let už to bude projekt, který bude plně ziskový.

Krajina vypadá o dost lépe už teď, než kdybych hospodařil standardním způsobem, že chci mít ekonomický zisk na konci prvního roku.

Dostáváte na svou farmu nějaké dotace?

Až do roku 2016 jsem žádné zemědělské dotace nepobíral, protože jsem v principu proti nim.

Když v roce 2016 skončily v katastru pozemkové úpravy a lidé mi začali nabízet, že mi „jenom“ pronajmou pozemky, rozhodl jsem se, že toho využiji pro dobrou věc. Do té doby jsem preferoval nákupy pozemků kvůli dlouhodobému „podnikatelskému plánu“ s vícegeneračním přesahem.

V roce 2016 jsem si tedy zjistil, jaké jsou možnosti zemědělských dotací. V té době se zemědělcům vyplácelo 5500 Kč za hektar jen za to, že hospodaří. Vymyslel jsem koncept, že vlastníkům pozemků nabídnu těchto 5 500 Kč za hektar. Že jim odevzdám celou zemědělskou dotaci. A to zároveň zvýšilo zájem lidí pozemky mi pronajmout, protože do té doby byl nájem jenom 1 000–2 000 Kč za hektar.

Nájem 5 500 Kč jsem sám každý rok navyšoval o inflaci a vlastníci k tomu ještě dostali zaplacenou daň z nemovitosti. Takže vlastníka pozemek nejenom nic nestál, ale dokonce mu přinášel zisk. Mně jako zemědělci přinášelo zisk to, že jsem ekologicky hospodařil a prodával, co jsem tam vypěstoval. Tohle považuji za správný koncept.

Další zdroj dotací mám z Ministerstva životního prostředí, například z programu obnovy přirozených funkcí krajiny. Když jsem hospodaření na Zálúčí rozběhl ve velkém, financoval jsem část krajinných prvků přes tento program.

Tohle všechno financování je ale jen doplňkové, většinu jsem zaplatil z peněz, které jsem na farmě vydělal.

A znáte koncept Petra Marady, který k budování krajinotvorných opatření přistupuje tak, že si tato opatření objednává stát, a on tedy na svých pozemcích namísto plodin pěstuje krajinu?

Ano, koncept Petra Marady znám. Ale já jsem vlastně kapitalista. Zároveň ale hledím na to, aby to, co dělám, mělo v krajině smysl. I podnikatel může hospodařit ekologicky, trvale udržitelně a smysluplně. Prostě používat zdravý selský rozum.

Naši předkové na tom byli hůř. Nebyly dotace – a stejně se museli uživit. Šlo jim o holý život. Krajinu využívali velmi intenzivně, ale díky tomu, že jich hospodařilo hodně a každý jinak, nebylo možné, aby na obrovské ploše během pár hodin nebo dní zmizel veškerý vegetační pokryv, jak se to děje dnes.

V minulosti se každý dostal ke sklizni jindy, takže v krajině bylo pořád dost místa pro život. A to je podle mě správný koncept. Neříkám, že musíme mít úzká políčka jako kdysi. Klidně mohou být větší a mohou mít 10 ha, někde i 20 ha. Ale na dvacetihektarovém poli nemusí být jen jedna plodina, ale třeba dvě.

Může se do toho zapojit agrolesnictví – společné pěstování stromů a plodin na jedné ploše. Kdysi se tomu říkalo polní sady. V přechodné zóně mezi městem a volnou krajinou to byl standardní způsob hospodaření, takzvané „záhumenkaření“.

Zemědělství je závislé mimo jiné na kvalitě půdy. Jakou půdu máte na svých pozemcích vy?

Vědci už dvakrát kopali na jednom mém pozemku do hloubky dvou metrů a zjistili, že tam po 8 000 let bývala louka. Když tam kopali, tak horní metr je krásná černá půda. Pedolog mi řekl, že i pod tím jsou bohaté kvalitní půdy. Jenom tam není humus, proto má půda v nižších vrstvách žlutou barvu. Ale když si tam stromy sáhnou svými kořeny, porostou skvěle.

Když jsem na té louce vysazoval stromy, měl jsem radost z toho, jakou měla půda krásnou drobivou strukturu a spoustu žížal. Když jsem ale výsadbu dělal na orné půdě, byla půda úplně mrtvá. Přitom měly obě půdy stejnou historii až do roku 1962, kdy se některé louky rozoraly a začaly intenzivně využívat.

Půda ztratila hrudkovitou strukturu a je utužená. Není to ani prach, je to kvádr. Když ji zořu, mám tam cihličky. Potom musím čekat, až do toho naprší, ideálně se tam dostane i mráz a slunce. Pak se ten kvádr trochu roztrhá. Ale to trvá hrozně dlouho.

Po kolika letech taková půda vypadá jinak?

To ještě nedokážu říct, není to tak rychlé. U mě je ale pozitivní, že po pěti letech od doby, kdy jsem jeden pozemek převzal od konvenčního zemědělce, měla půda 3,99 % humusu. To je velmi slušné a znamená to, že půda je silně až velmi silně humózní.

V té chvíli jsem si uvědomil, že můžu pěstovat téměř jakoukoli plodinu, pro kterou se rozhodnu. Je to tím, že mám půdu s neutrálním pH a že se tam daří skoro všemu.

Jaké stroje máte k dispozici? Malým zemědělcům prý často nevyhovují velké zemědělské stroje, které se v Česku prodávají.

Začínajícím a malým zemědělcům se nevyplatí mít vlastní techniku. Proto si většinou pronajmou techniku i s řidičem od větších zemědělců. Opravdový problém nastává, když jsou zemědělské stroje pro obrábění menších pozemků až příliš velké. Pokud máte pozemek, kam se z jakéhokoli důvodu nedá vstoupit s velkou technikou, musíte hledat zemědělce s malou technikou, dokud ho nenajdete. Když se vám to nepodaří, nemáte jinou možnost, než si stroj koupit.

Největší komplikaci představuje agrolesnictví nebo obdělávání meziřadí v sadech. Já jsem věděl, že budu chtít využít dostupné techniky jiných zemědělců formou služby, dopředu jsem si tedy promyslel vzdálenost výsadby, abych mohl v budoucnu obdělávat i větší výměry. Většina mých sadů je krajinotvorných, s většími vzdálenostmi mezi stromy, a tam se klidně vejde i středně velká technika.

Jak velkou výměru pozemků může podle vás zemědělec obhospodařovat, aby ještě zvládl chovat se ke krajině šetrně?

Myslím si, že to nezáleží na velikosti, ale na vnitřním nastavení. V roce 2002 jsem měl možnost pracovat na ekologické farmě v Německu. Nevím, kolik měli hektarů, ale připadali mi už docela velcí. Přesto se zvládali ke krajině chovat ohleduplně, a to v rámci rodiny. Pouze při žních jim pomáhali cizí lidé. Jejich ekologické standardy byly nastaveny opravdu hodně vysoko. Při naskladňování obilí do sýpek jsem z každé vlečky zachránil alespoň 10–20 velkých střevlíků, po druhé vlečce jsem na záchranu „běžných“ berušek, zlatooček a jiných druhů užitečného hmyzu musel rezignovat. Bylo jich na mě zkrátka příliš mnoho.

Při sklizni obilí na svých pozemcích jsem ve vlečce obilí neviděl střevlíka ani jednou. Střevlíci jsou indikátorem opravdu zdravé krajiny, protože reagují negativně na chemikálie používané v zemědělství. Do ozdravované krajiny se vracejí až jako poslední. I velcí zemědělci tedy mohou hospodařit opravdu ekologicky, v souladu s přírodou.

Je něco, co byste na svých pozemcích dnes udělal jinak?

Začal bych dřív. Mnohem dřív.

Co byste doporučil těm, kdo by se chtěli vydat podobnou cestou?

Nebát se. Pokud nevíte jak začít, můžete se inspirovat novým Rádcem pro vlastníky půdy, který nedávno zveřejnila na svém webu Nadace Partnerství.

Autorka: Zdeňka Kováříková

Zdroj: Ekolist.cz