Restrukturalizace myšlení
Stále více se prosazující principy typu správná zemědělská praxe, produkce biopotravin či biopaliv, snižování energetické náročnosti výrob či emisí a imisí jsou nezpochybnitelné signály, na které by mělo tuzemské zemědělství reagovat. Na rozdíl od většinou zdůrazňované potřeby restrukturalizace zemědělského podnikání jako takového jde ovšem v tomto případě o restrukturalizaci dosud používaných technologií.
Obecně jde o širší využití biokomponentů v podnikatelské praxi na úkor dosud používaných chemických prostředků. Biologické činitele lze přitom využít jak například při prevenci ošetřování rostlin proti škůdcům (kůrovec), tak při zvyšování efektivity některých výrob (bioplynové stanice), případně při snižování produkce nežádoucích látek (chov hospodářských zvířat). Pozitivní potenciál biotechnologií zahrnuje i produkci geneticky modifikovaných organismů, které, ačkoli to ochránci přírody vůbec neříkají, zatěžuje proti klasické zemědělské produkci daleko méně životní prostředí. Každopádně, přístup k využití chemie se mění a bude měnit. A změna přístupu bude také podle všeho, pokud toho ale dokážeme využít, finančně ohodnocena.
Rozumné zelenání
Šetrnější přístup k přírodě je ve své podstatě v zájmu všech, i zemědělství. Mimo jiné proto, že omezení průmyslových technologií brzdí tlak na snižování pracovních míst. Na druhou stranu je pokles efektivity nutné vykompenzovat jinými metodami, například využitím biologických činitelů. Vedlejším efektem takového přístupu by také mělo být zlepšení image zemědělství jako podnikatelského oboru, který nejenže produkuje suroviny k výrobě potravin, ale také se podílí na tvorbě příjemného životního prostředí a minimalizaci například klimatických rizik.
Je přitom velkou tragédií, že nositeli „odchemizování“ zemědělství by měli být ochránci přírody, ale neděje se tak. Veřejnost (i zemědělská) vnímá tuto zájmovou skupinu spíše jako nepřátele Temelína, brzdu výstavby dálnic, nekritické propagátory ekozemědělství a jen částečně jako skutečné zastánce k přírodě šetrnému hospodaření. Proti chemizaci životního prostředí sice ochránci v obecné rovině vystupují, chybí ale podpora zcela konkrétních rozhodnutí, která by měla třeba v oblasti zemědělství na přírodu pozitivní vliv. To v praxi znamená, že většina ochranářských aktivit je z pohledu zemědělství (oprávněně) nevěrohodná a neexistuje tedy názorová a technologická alternativa k metodám průmyslového zemědělství. Ovšem pokud pomineme biozemědělství, které bude vždy především doplňkem klasické zemědělské produkce.
Problém je, že zelení aktivisté by chtěli zelené všechno a hned. To je zcela nerealistické, takže praktickým výsledkem je, že není skoro nikde nic. Avšak ani to není realistické. Geografické podmínky ČR, v nichž jsou dvě třetiny zemědělsky využitelné plochy ve znevýhodněných oblastech, musí nutně vést k „dvojímu zemědělskému metru“. Je prostě nutné odlišovat produkční a neprodukční oblasti a odlišovat v obou typech jak formy hospodaření, tak zaměření dotačních programů, tak ale také intenzitu zelených přístupů.
Potenciál alternativních technologií
V řadě regionů a řadě zemědělského podnikání by přitom aktivity na bázi protichemického lobby mohly znamenat pro naše zemědělství zdroj peněz. Přesněji řečeno - pokud nebudou v rámci současného Programu rozvoje venkova vytvořena nová opatření agroenviromentálního charakteru, nedokážeme nabízené finanční prostředky z Bruselu vyčerpat. Například v oblasti rybníkářství a lesnictví. Agroenvi opatření ale prakticky chybí i v Ose I jako forma podpory konkurenceschopnosti.
Možností využití nechemických postupů v zemědělství je přitom řada. Některé z nich si připomeňme. Pro zemědělství možná nejvíce praktickým příkladem je možné využití biopreparátů (např. Bioalgen), které mimo jiné snižují emise čpavku ve stájích o 40 až 50 procent. Tyto přípravky mají mnoho prospěšných vlastností pro ekonomiku chovů, přesto je jejich využití minimální. V provozech v současnosti startujících bioplynových stanic lze zase podstatně zlepšit ekonomiku produkce takové stanice tím, že se do zpracovávaných surovin přidají probiotické látky z řas, které zvyšují obsah metanu v bioplynu ze standardních 40 až 45 procent na 80 procent. Uvedené látky se nepoužívají.
Nepoužívá se ani již před lety v ČR vyvinutý přípravek na biologickou likvidaci kůrovce, aniž by bylo třeba kácet stromy. Ani o tom se neví a nemluví a s kůrovcem se bojuje buď chemicky, nebo se stromy prostě porazí. Specifickým případem je pak zabezpečení kontaminace zejména povrchových a stojacích vod proti jedovatým sinicím. V ČR se proti sinicím podle platné legislativy mohou použít pouze ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí ČR vyjmenované látky, všechny na bázi chemie. Nejde přitom jen o sinice - i při čištění vod, včetně hasičských nádrží a dalších vodních zdrojů, lze použít biologické prostředky, a to s prokazatelně vyšším efektem a levněji. Přesto se do rekreačních nádrží sypou přípravky, které zatěžují životní prostředí včetně síranu hlinitého. Ten, ač se tváří jako uměle vyrobené bahno, má stejně jako další látky kromě přírody i negativní vliv na lidský organismus - v tomto případě na možnou iniciaci Alzheimerovy choroby.
Petr Havel, zemědělský analytik
