Zřejmé je ale, že kauza Bečva ukazuje na širší souvislosti možných rizik týkající se kontaminace našich toků a životního prostředí vůbec. V naší zemi je totiž mnohem více nikde neevidovaných výústí a kanálů, jimiž do půdy a vody unikají nijak neevidované látky, nehledě na množství nečištěných nebo nedostatečně čištěných odpadních vod z obcí, ale i z jiných zdrojů a objektů. Stejně tak zatím mnoho nevíme o důsledcích mixu látek, které ve vodě končí, a stejně tak může být rizikem civilizačními prvky druhotně kontaminovaná dešťová voda. Systémové odstranění těchto problémů přitom vyšetřování 15 firem, které by mohly do Bečvy v dotčené lokalitě něco nebezpečného vypustit, nepřinese, a je tak hlavně soustem pro média a politiky. Mnohem důležitější by bylo neznámé kanály zmapovat, stejně jako například nefunkční meliorace, a to na celém území země. Což se týká i účinnosti zejména menších čistíren odpadních vod. To je ale složité a také drahé a kdo ví, na koho a na co by se přišlo. Takže bohužel zůstaneme (prozatím) u Bečvy.

Tradičním tématem konce roku je také stanovení aktualizovaných cen vodného a stočného pro rok následující. Prakticky na celém území ČR ceny porostou, obvykle o 3 až 5 procent, a možná by bylo vhodné si v této souvislosti uvědomit, že zejména zvýšené náklady na úpravy surové vody na vodu pitnou, které jsou významným impulsem k růstu cen, vznikají také kvůli tomu, co všechno se dnes ve vodě (třeba v Bečvě) vyskytuje. Kdyby se přitom odhalily všechny neznámé zdroje znečištění, bylo by zřejmě ještě hůř, protože odpadní vody by muselo lépe než dosud čistit více obcí i společností, které mají čištění vod v popisu svých činností. „Do vody“ přitom plynou a nadále poplynou nemalé dotační prostředky. Vláda ČR například na svém pondělním jednání odsouhlasila návrh Ministerstva zemědělství (MZe) na zvýšení podpor vodního hospodářství a pozemkové úpravy, přičemž na programy vodního hospodářství získalo MZe 1,7 miliardy korun a na pozemkové úpravy 1,3 miliardy korun. Peníze půjdou například na obnovu a výstavbu rybníků a malých vodních nádrží, závlahy, propojování vodárenských soustav a výstavbu a obnovu infrastruktury vodovodů a kanalizací pro obce. Což se docela propojuje s tím, co bylo napsáno výše.

Předchozí negativní zprávy nicméně částečně vyvažují informace pozitivní, například existence dohody mezi státním podnikem Lesy České republiky (Lesy ČR) a Agenturou ochrany přírody a krajiny (AOPK) o změnách hospodaření v evropsky významné lokalitě Soutok na Břeclavsku. Výsledkem má být změna lesního hospodářského plánu v dotčené lokalitě vedoucí k cílenému prosvětlení tamních starých dubových lesů, přirozená obnova dubových porostů a takzvané nepasečné hospodaření. Nejen podle těchto zásad by měly Lesy ČR v lokalitě Soutok hospodařit do roku 2029 a následujících 10 let tak ukáže, jak bude modifikace hospodaření vypadat v praxi. Mimochodem – v lokalitě Soutok se stékají dvě největší moravské řeky – Dyje a Morava, přičemž výše zmiňovaná Bečva je největší levostranný přítok Moravy o něco výše proti proudu Moravy. Všechno souvisí se vším, včetně zmiňovaných pozemkových úprav, které také přispívají, kromě zpřístupnění pozemků, k zadržování vody v krajině, prevenci vůči povodním a obecně lepšímu stavu naší krajiny. Ne vždy jsou ale veřejností pozemkové úpravy přijímány a osvěta o nich je tedy nutná. K té by měla přispět i od roku 2006 vyhlašovaná soutěž „Žít krajinou“, kterou i letos vyhlásil Státní pozemkový úřad. Součástí komplexních pozemkových úprav je totiž i takzvaný plán společných zařízení zahrnující například cestní síť a systém ekologických, protierozních a vodohospodářských opatření a do krajiny začleňuje biokoridory a biocentra, vodní nádrže, polní cesty, zatravněné průlehy, větrolamy i novou zeleň, tedy prvky, které pomáhají české zemědělské krajině.

Nakonec ještě ne zrovna pozitivní informace z Českého statistického úřadu. Podle dat ČSÚ se totiž loni meziročně téměř o 7 kilogramů v ČR zvýšila spotřeba potravin a byla vůbec nejvyšší od roku 1993. Z celkového množství 796,5 kilogramu na obyvatele a rok ovšem činí podle odhadů až jedu třetinu ztráty. To jednak znamená, že se se surovinami a potravinami v naší zemi docela hodně plýtvá, ale také (protože se samozřejmě plýtvalo i v předchozích letech), že se prostě stále více zbytečně přejídáme. Ne každý si přitom v této souvislosti uvědomí, že nejde „jen“ o plýtvání potravinami, ale také třeba o plýtvání pohonnými hmotami při transportech surovin a potravin a také zdroji vody, která bylo nutné k produkci potravin využít.

Petr Havel