MŽP totiž původně navrhlo protierozní vyhlášku v obtížně přijatelné a taky obtížně v praxi aplikovatelné podobě, především kvůli značné byrokracii, kterou by s sebou nesla. Podle tohoto návrhu by totiž museli zemědělci počítat míru erozního ohrožení podle složitého vzorce v podobě: G = R ⋅ K ⋅ L ⋅ S ⋅ C ⋅ P, přičemž překročení míry erozního ohrožení má být počítáno prostřednictvím podvzorce C . P > Cp . Pp.
Důležité přitom je, že uvedený vzorec a další výpočty se měly týkat každého jednotlivého půdního bloku, kterých obhospodařuje i menší zemědělec stovky. Nehledě na skutečnost, že i jeden půdní blok může spadat do různých režimů, například, když je jeho část svažitá a druhá ne, takže prokazování erozní ohroženosti by bylo v takovém případě předmětem dalších výpočtů a ve výsledku by tak šlo o rozsáhlé matematické cvičení a další z mnoha evidencí, která by sama o sobě riziko eroze nesnížila. Kromě toho by takové řešení znevýhodnilo právě menší zemědělce, kteří by s dokladováním stavu obhospodařovaných pozemků ztratili spoustu času. Původní návrh by také v praxi znamenal, že zvýšenou administrativou by byli trestáni i zemědělci hospodařící zodpovědně, jejichž činnost erozi v krajině nadměrně nezvyšuje, neboť povinnost počítat erozní ohroženost se vztahovala na všechny. Podle této filosofie by tak návrh MŽP pohlížel na každého zemědělce v ČR jako na zločince, který erozi svévolně způsobuje.
MŽP přitom z takového konceptu nehodlalo léta ustoupit, MZe zase kromě jeho odmítnutí nepřišlo s jiným řešením, zřejmě i proto, že kompetence k protierozní vyhlášce mělo a má MŽP. To, že nakonec tato vyhláška spatří „světlo světa“, je tak v praxi zásluhou Asociace soukromého zemědělství ČR, která průchodné řešení navrhla a oba resorty k jeho přijetí přesvědčila. Výsledkem je, že nadměrný úbytek půdy z polí bude trestán až při nedodržování nápravných opatření a opakovaných, zemědělcem zaviněných projevech eroze. To má přitom svou logiku, a navíc jsou případy opakovaných projevů eroze a nadměrného úbytku půdy z polí známé – jen se dosud nijak neřešily.
Samostatnou kapitolou je pak takzvaná „přípustná míra erozního ohrožení“, vyjádřená v tunách odnosu půdy za rok na jeden hektar. Ta nakonec činí maximálně 9 tun (původně měla činit až 17 tun), což je ovšem jediné číslo v této souvislosti zmiňované, ve skutečnosti je ale v případě mělkých půd přípustná míra jen dvě tuny. To se jistě zdá mnohým hodně (a hodně to skutečně je), je ale třeba vědět, že vodní, ale i větrné erozi nelze zcela zabránit. Nejvhodnější prevencí je samozřejmě pestrá a členitá krajina s krajinnými prvky, i tak jsou ale občas se objevující teze o možné nulové erozi veskrze naivní a jdou z podstaty proti přírodním zákonům – třeba proti gravitaci.
Jinými slovy – nějaká půda z našich polí bude ubývat vždy a snaha omezit erozi je správná a žádoucí. Žádoucí je ale také zabývat se cestami, jak a čím (nejen) na polích ubývající hmotu nahradit. Jen statková hnojiva a certifikované komposty to nespasí. Což je ovšem námět na samostatný článek.
Petr Havel

Zdroj: Petr Havel - Názory Aktuálně.cz (aktualne.cz)