To si zřejmě alespoň někteří poslanci uvědomují, a přímo i nepřímo bezprostředně po přijetí návrhu na kvóty přiznali, že s uplatněním kvót v praxi ani nepočítají. Otázkou pak ale je, proč pro takový návrh hlasovali a komu se tím chtějí zavděčit. Proti jsou logicky obchodníci, ale i potravináři a další nevládní organizace, například vinaři. Rozbor negativních důsledků by vydal na několik stránek, co se ovšem v této souvislosti moc nezmiňuje, je ohrožení vyjednávací pozice ČR právě v době, kdy se rozhoduje o nastavení dotací, právě do zemědělství, na půdě EU. Jak moc asi bude EU požadavkům ČR za této situace vycházet vstříc, když naše země hází vidle do společného agrárního obchodu? 

Ve stejný den přitom poslanci schválili také zahrádkářský zákon, ani v tomto případě nejde o taktický a strategický krok. Pokud by totiž měl být pro každou specifickou zájmovou skupinu, komunitu nebo profesi přijímán specifický samostatný zákon (což je i případ kvót), byl by stávající, již tak obtížně prostupný prales tuzemských zákonů ještě neprostupnější, ještě více zneužitelný a v konečném svém důsledku nefunkční, neboť některé jedny specifické zájmy jdou proti jiným specifickým zájmům, což je ostatně, a zrovna v zemědělství, vidět i v současné době.  Často tak bohužel platí, že dodrží-li našinec jeden zákon, může tím zároveň porušovat zákon nebo předpis jiný. Jedním z důvodů pro přijetí zahrádkářského zákona mělo být přitom také zvýšení soběstačnosti ČR v produkci ovoce a zeleniny. To je ovšem velký omyl, produkce ze zahrádek vždy sloužila a stále slouží k samozásobení samotných zahrádkářů, a kromě toho řada z nich stromy vykácela, takže dominantní plochu zahrádek tvoří tráva nebo bazény. Role zahrádek je ovšem pozitivní jako součást městské či příměstské zeleně, a v tom je nějaká jejich preference legitimní. To by se však mělo řešit na úrovni obcí, ne samostatným zákonem.

Sklizeň ovoce v ČR přitom loni podle ÚKZÚZ meziročně vzrostla o devět procent na více než 141 tisíc tun, byť byla z dlouhodobého pohledu mírně podprůměrná. Hlavním důvodem přitom bylo, což ÚKZÚZ nerozebírá, obecně příznivější počasí s vyššími srážkovými úhrny, které se ovšem zase negativně podepsaly například na úrodě třešní. K tomu lze dodat, že je to právě počasí, které má na produkci ovoce mnohem větší vliv než sklizeň ze zahrádek, a že k deklarovanému zvýšení tuzemské produkce je třeba především prodloužit sklizňovou sezónu a omezit nežádoucí klimatické vlivy, což mimo jiné znamená nemalé investice do technologií, například různých forem krytů pro ovocné stromy. To na pilotních projektech zkoumají například ve výzkumáku v Holovousích, nelze ale v souvislosti s kvótami předpokládat, že by se problém nízké soběstačnosti vyřešil z roku na rok.

Jsou ale i dobré zprávy, například nemalý společný úspěch Asociace soukromého zemědělství ČR, Svazu venkovské turistiky a agroturistiky a České unie cestovního ruchu, kterým se podařilo začlenit takzvaná individuální ubytovací zařízení do programu Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) Covid - Ubytování II. Venkovské penziony, rodinné farmy a obecně subjekty poskytující ubytování na venkově tak budou mít nárok na finanční kompenzace za ztráty způsobené druhou vlnou koronaviru ve výši až 200 korun za pokoj a den. Jak je ale v naší zemi zvykem, ne všichni zřejmě na kompenzace dosáhnou – podrobnosti by mělo MMR zveřejnit ve výzvě, která má spatřit světlo světa 1. února. Podstatné nicméně je, že zařazením do kompenzací byli individuální ubytovatelé konečně legitimizováni. Do současné doby totiž jakoby neexistovali, pokud neměli „razítko“ na svou existenci od monopolní „certifikační“ nevládní organizace Asociace hotelů a restaurací ČR. I tak se u nás vede nekorektní konkurenční boj.

Po čtyřech letech byl tento týden v ČR podle Státní veterinární správy ČR potvrzen u volně žijících ptáků výskyt ptačí chřipky. Dalo se to čekat a v záplavě negativ to nakonec není zas tak strašná zpráva. Horší je to s možnou inspirací od sousedního Polska, ne však kvůli ptačí chřipce, ale v regulaci potravin, byť zcela jiným způsobem, než jaký zvolili naši zákonodárci. Polsko totiž uplatňuje od počátku letošního roku zákon o dani ze slazených nápojů a z alkoholu v lahvích o objemu do 300 mililitrů a ceny těchto produktů následně vzrostly o desítky procent. Spotřebitelé v Polsku tak letos platí například za 1,75 litru Coca-Coly o dvanáct korun více než v roce 2020, v praxi až 37 korun. Poslání této informace tak s trochou nadsázky zní: Nejezděte do Polska nakupovat slazené nápoje nebo colu. Zatím nezodpovězená otázka přitom zní, kdy se něco podobného stane i u nás. A shrnující komentář pak zní, že polský přístup k regulaci cen, odbytu a struktury prodávaných potravin je o poznání inteligentnější, než jaký předvedl náš parlament. I tak je ale třeba konstatovat, že specifické zdanění skupin potravin nebo nápojů je další z mnoha sporných cest, jak dosáhnout stavu, že jsou si „všechny potraviny rovné, ale některé rovnější“.

Petr Havel