Hlavními diskutujícími byla ekoložka a krajinná inženýrka Jana Moravcová, která svého času působila jako oblastní ředitelka České inspekce životního prostředí, dále toxikolog Přemysl Soldán, který působí na Výzkumném ústavu vodohospodářském a který se v roce 2000 zapojil do vyšetřování kyanidové havárie v rumunském Baia Mare, dále hydrobiolog Povodí Vltavy Jindřich Duras a odborník na kvalitu vody a chov ryb Radovan Kopp. Debatu za Asociaci moderoval a otázky kladl Jiří Paul.

Jiří Paul na úvod položil účastníkům otázku, co může či má obyčejný člověk dělat, pokud je svědkem havárie na řece. Jindřich Duras doporučuje obrátit se na kohokoliv: policii, hasiče, inspekci, povodí, odbor životního prostředí v příslušné obci. „Je jedno, na koho z nich, protože ideálně by měl naskočit systém, že jeden dá vědět druhému,“ vysvětluje Duras.

Radovan Kopp říká, že lidé mají prostě volat hasiče či policii. „Číslo 112 zná každý. A pak se dá řešit další,“ radí Kopp.

Jak odebrat vzorek? „Pokud je to havárie, kdy umírají ryby a je opravdu něco špatně, pak stačí v zásadě jakákoliv PET lahev, vypláchnout, nabrat, ideálně bez bubliny vzduchu, a pak to dát tomu prvnímu, kdo na místo přijede,“ doporučuje Jindřich Duras.

Radovan Kopp říká, že na odebrání vzorku se dá použít obyčejná PET lahev, kterou má člověk s sebou. „Nebo se dá skočit do nejbližšího obchodu koupit pár lahví s vodou, vylít, vypláchnout a vzít vzorky,“ doporučuje Kopp. Vždy je ale potřeba zaznamenat přesné místo a čas odběru daného vzorku.

Vzorky je potřeba ale vzít na místě, kde to má smysl. „Je potřeba jít proti proudu na místo, kde se v řece začínají mrtvé ryby objevovat. To většinou bývá to místo, kde bývá zdroj havárie,“ říká Radovan Kopp. A podle něho je většinou hned jasné, co se děje, převržená cisterna například. „Mnohem horší je případ, jako je Bečva, kde je spousta různých kanálů. A když už k nim jdete, už z nich nic neteče,“ zmiňuje Kopp.

U výpustí se vždycky odebírá vzorek pod zdrojem a nad zdrojem, a pokud to jde, tak přímo i v tom zdroji. „Ale ze svých zkušeností vím, že přímo ve zdroji to často z bezpečnostních důvodů bez ochranných pomůcek není možné odebrat. Odebíral jsem už i věci, které leptaly, takže já si s sebou vozím gumové rukavice,“ říká Kopp.

Má vzorek v PET lahvi nějakou hodnotu? „Toxikologové říkají, že takový vzorek soud neuzná, dobrý právník prokáže, že neumíte odebírat vzorky, i já se svou dvacetiletou praxí jsem pro soud nevěrohodný oproti paní s kulatým razítkem z akreditované laboratoře,“ přiznává Radovan Kopp. „Ale pro zjištění příčiny úhynu jsou takové vzorky nedocenitelné, jsou to data, díky kterým se často podaří zjistit příčinu havárie.“

Kdo má havárii řešit? Podle Jany Moravcové vodní zákon říká, že tuto kompetenci má vodoprávní úřad, tedy odbor ochrany životního prostředí na obci s rozšířenou působností, tzv. trojkové obci, a zároveň tu kompetenci má Česká inspekce životního prostředí.

„Funguje takové pravidlo, že havárii řeší ten, kdo k ní přijde dřív. Respektive záleží také na dohodě,“ říká Moravcová. Protože u velkých průmyslových havárií se stává, že vodoprávní úřad nemá dostatek zkušeností a chybí mu informace z podniků, které mohou být zdrojem havárie. „Inspekce při své kontrolní činnosti do provozů chodí a měla by lépe znát, jaká rizika kde hrozí,“ vysvětluje Moravcová.

V praxi to pak vypadá tak, že vodoprávní úřad řeší menší havárie a velké průmyslové havárie se často předávají inspekci. „Ale záleží hodně na zkušenosti lidí přímo z lokality. Někdy máte na vodoprávním úřadu člověka, který má třicet let zkušeností a není vůbec důvod, proč by havárii neřešil jeho úřad,“ dodává Moravcová.

Nedávná havárie na Bečvě ale ukázala zvláštní věc. Česká inspekce životního prostředí prohlásila, že havárie ona řešit nemusí, protože v tom nemá kompetenci a odvolávala se na paragraf 41 vodního zákona. Ten ale podle Moravcové hovoří o zneškodňování následků havárie, tedy o krocích jako natažení norných stěn či nadlepšení řeky apod. „A tam má kompetence výlučně vodoprávní úřad. Ale kompetenci v šetření příčin mají oba dva úřady,“ tvrdí Jana Moravcová.

Havárie na Bečvě je pozoruhodná i tím, že se stala na pomezí působností dvou vodoprávních úřadů. Je to tak, že v takovém případě to automaticky přechází na krajský úřad? Jana Moravcová si myslí, že ne nutně, protože řízení šetření havárie si může vzít inspekce. „A Bečva je opravdu nešťastný případ. Havárie se stala téměř na hranici dvou vodoprávních úřadů, na hranici dvou krajů a na hranici působnosti dvou oblastních inspektorátů ČIŽP.

Podle Moravcové mělo být prvním krokem dotčených úřadů se na místě zorientovat a dohodnout se, kdo má jaké zkušenosti, komu je to příslušné a kdo to bude řešit a koordinovat. „Aby se paralelně sbírané vzorky u někoho sházely. A pak je nutné co nejdříve po havárii udělat kontroly v podnicích na toku, chtít po nich záznamy z provozních událostí, prohlédnout provozy. A je potřeba tam poslat lidi, kteří ty provozy znají, protože ti mají šanci tam něco zjistit,“ říká Moravcová.

Havárie na řece může být pro leckterý vodoprávní úřad věc nad jeho zkušenosti. Existuje nějaká metodika, která by jim pomohla takovou situaci zvládnout? „Existuje, ale je to relativně morálně zastaralá věc,“ říká Přemysl Soldán, který je jedním ze spoluautorů takové metodiky. Metodika vznikla v roce 2014, byla certifikovaná ministerstvem životního prostředí. „A v ní je celá řada věcí popsána. A kdyby podle ní byly vybaveny ty výjezdní havarijní čety Povodí či hasičů, a kdyby ji trochu načetly, tak by to celou situaci zprůhlednilo a možná by se nestalo to, co se stalo na Bečvě, kde nekoordinovaně laborovaly čtyři týmy, které vyloženě improvizovaly a jejich postup nebyl zrovna vhodný k tomu, aby se nakonec došlo ke zdroji havárie a určení viníka,“ míní Soldán.

Nedostatkem metodiky je, že sice je ministerstvem životního prostředí certifikována, ale nikdy nebyla zveřejněna ve věstníku a fakticky tak skončila v šuplíku. Případným zájemcům ji ale Přemysl Soldán zašle.

Jana Moravcová opustila řady ČIŽP v roce 2015. Jestli od té doby na inspekci vznikl nějaký metodický materiál, neví, podle ní má inspekce svůj interní, poměrně strohý postup, jak postupovat při řešení podobné havárie, má svoji službu, tzv. dosažitelnost. „To je náhražka trvalé havarijní služby, ale je personálně nedostatečná, finančně podhodnocená, ve službě se střídají lidé z několika oddělení inspektorátu, takže se může stát, že k havárii na vodách vyjede odborník na ovzduší a na havárii v ovzduší vyjede odborník na les, protože prostě v tu chvíli právě drží dosažitelnost,“ popisuje Jana Moravcová.

Podle Moravcové je toto podfinancování dlouhodobý problém inspekce. „A jestli chceme, aby někdo havárie řešil po stránce včasného zjištění původce, tak se to bude muset změnit. Budou na to muset být lidi, bude muset být propracovaná havarijní služba a do terénu budou muset jezdit lidi, kteří jsou schopni vzorkovat na správných místech, nebo odběr vzorků řídit,“ dodává Moravcová.

Jindřich Duras za povodí dodává, že inspekce, vodoprávní úřad či kdokoliv si může vyžádat účast Povodí. „Tam je vždycky havarijní technik, laboratoř, každé Povodí má minimálně 25 lidí v laboratoři, jsou tam specialisti chemici, specialisti vzorkaři, biologové, jsou schopni vyrazit v neděli do několika hodin. A jsou schopni kompetentně odebírat vzorky, včetně sledování bioty, ryb, bentosu,…“ vyjmenovává Duras.

Jana Moravcová dodává, že ze své praxe si pamatuje, že u velkých průmyslových havárií vzorky vždycky odebralo Povodí, a vzorky šly rovnou do laboratoří Povodí. Jsou všechny laboratoře schopné udělat všechny analýzy?

Podle Radovana Koppa jsou laboratoře Povodí dobré v tom, že dokáží udělat všechny hydrobiologické vzorky, ale většinou nejsou schopny analyzovat vzorky ryb. „A pracovišť, které umějí dobře udělat ryby, moc není. A většina veterinářů nechce mít s rybami nic společného, je to přeci jenom trochu jiný živočich, než které běžně dělají,“ říká Kopp.

Podle něho jsou v Česku přes ryby dvě pracoviště na vrcholné úrovni, jedno je v Brně, jedno ve Vodňanech. „Tam jsou schopni dělat ty nejtěžší věci a umějí na rybách poznat skoro všechno,“ míní Kopp.

Podle něho veterináři často říkají, že by potřebovali vidět rybu živou s příznaky postižení. „Ale to je v praxi nereálné,“ říká Kopp.

Podle něho je určitě užitečné natočit i video, jak se ryby chovají. Z mrtvého těla veterinář nepozná, jestli ryba měla tendenci nějakého únikového reflexu, snažila se vyskakovat z vody. Nebo jakou barvu ryba měla. Rybáři vědí, že ryba po vytažení z vody poměrně rychle mění barvu,“ říká Kopp, v čem může být video užitečná stopa.

Představme si situaci, že jsme našli kontaminující látku. Povodí či vodoprávní úřad by měl mít přehled, jaké látky podniky v povodí používají. Otázka ale, jak moc jsou tyto informace dostupné.

Jana Moravcová připomněla, že existuje Integrovaný registr znečištění, kde je povinnost provozovatelů hlásit nakládání s určitým typem látek od určitého množství. „Je otázka, jestli registr je nebo není nastavený dostatečně. V některých případech asi není a bylo by potřeba snížit prahy, kdy je nutné látky hlásit, či přidat látky, které tam nejsou, anebo lépe specifikovat skupiny látek,“ říká Moravcová.

Další zdroj informací jsou podle ní havarijní plány provozů, ke kterým se Povodí vyjadřuje, vodoprávní úřad je schvaluje a inspekce je má k dispozici při své kontrolní činnosti, a v některých případech se k nim také vyjadřuje. „A pak u velkých provozů je to integrované povolení, u těch menších jakékoliv dílčí povolení jako je nakládání s vodami. A to jsou všechno dokumenty, ze kterých by leccos mohlo vyplývat,“ říká Moravcová.

Ale může se podle ní stát, že z provozu vyteče něco, co je buď směsí látek, nebo směsí látek s dešťovou kanalizací anebo s komunální kanalizací. „A to se velmi špatně rozklíčovává,“ upozorňuje Moravcová.

A k integrovanému povolení ještě dodává, že hodně záleží, jak kvalitně je napsané a jak kvalitně se kontroluje. U leckterých povolení jsou látky popsané nedostatečně, dokument je vágní, nebo se zaměří jen na ty nejrizikovější věci, ale spousta látek, se kterými se v provozech běžně nakládá a mohou havárii způsobit, v nich není vůbec zmíněna.

Předpokládejme, že známe viníka. Kdo mu dá pokutu? „Pokutu může dát vodoprávní úřad, za určitých okolností krajský úřad, samozřejmě Česká inspekce životního prostředí, která je kontrolním orgánem,“ vyjmenovává Jana Moravcová.

Podle ní nejsou pokuty ve vodním zákoně příliš veliké. „Ale také to není jediný nástroj, který lze použít. Podle vodního zákona se dají uložit opatření k nápravě závadného stavu, které mohou být různě specifikované. Můžou být k nápravě na tom provozu, ale také mohou být k nápravě na té řece,“ vysvětluje Moravcová.

V případě Bečvy je podle ní porušen i zákon o ochraně přírody a krajiny, protože řeka je významný krajinný prvek, někdy tam žijí zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů. Zákon o ochraně přírody a krajiny stanovuje malé pokuty, ale má podle Moravcové významný nástroj, totiž nápravná kompenzační opatření. „A viníkovi můžeme jako kompenzaci uložit cokoliv, co jsme schopni logicky odůvodnit,“ dodává Moravcová. „Tenhle nástroj je hrozně účinný, hrozně výchovný, efektní, ale skoro se nevyužívá. Já sama si ho z inspekce pamatuju jen z několika málo případů,“ dodává Moravcová.

Radovan Kopp zmínil, že ve vodním zákoně se nepočítá s tím, že se bude hledat viník, protože zákon předpokládá, že se viník přihlásí sám a havárii nahlásí. „Já bych se přimlouval k tomu, aby pokuty za samotnou havárii nebyly nijak velké, ale aby byly likvidační pokuty za to, že někdo havárii nenahlásí,“ říká Kopp. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy ani viník neví, že havárii způsobil. Nebo je jen nemožné mu prokázat, že o ní věděl.

Další díl Vodárenských čtvrtků se bude konat 18. 2. 2021.

Zdroj: Ekolist.cz