Jednoznačně přínosným impulzem je vyhlášení v pořadí již třetího ročníku soutěže Adapterra Awards hledající a oceňují uskutečněné projekty adaptací na klimatickou změnu. Do letošního ročníku navíc finančně vstoupil Plzeňský Prazdroj, vznikla nová kategorie přeshraničních projektů a roste také zájem o to se soutěže zúčastnit. Ve své podstatě jde přitom o širší obdobu soutěže Pestrá krajina, kterou vyhlašuje a příští týden ocení Asociace soukromého zemědělství ČR, a lze říci, že každý takový projekt je funkčním kamínkem do mozaiky zlepšení stavu krajiny, venkova a potažmo i měst.
Na vládní úrovni došlo hned v pondělí ke schválení aplikačního dokumentu ke Koncepci státní lesnické politiky do roku 2035, materiálu, který připravilo Ministerstvo zemědělství a který představuje jakýsi „jízdní řád“, jak uvedenou koncepci realizovat. To je samo o sobě pozitivní, otázkou však je, zdali by nebylo strategické počkat pár týdnů, neboť v březnu letošního roku má představit Evropská Komise historicky první strategický dokument, který lze s nadsázkou považovat za prvotní rámec společné lesnické politiky EU, s nímž by neměla být tuzemská koncepce v nějakém zásadním rozporu. Koncepci pozemkových úprav pro období 2021 až 2025 vydal také Státní pozemkový úřad, což má naopak logiku poté, co byl přijat princip, podle kterého by měly na sebe navazovat realizované pozemkové úpravy v několika spolu souvisejících katastrech. V obou zmíněných případech ale samozřejmě půjde zejména o to, jak budou koncepce v praxi naplňovány.
K ochraně přírody a rizikům ohrožení zdrojů a kvality vody se tento týden vyslovila také Těžební unie ČR. Ta ve svém stanovisku důrazně odmítla, že by veškerá těžba nerostných a jiných surovin nutně musela poškozovat zdroje vody, což je dnes často stěžejním argumentem ochránců přírody proti takovým aktivitám. „Kritici těžby obvykle jednostranně poukazují zejména na údajné riziko těžební činnosti, která může podle jejich názoru negativně ovlivnit vodní zdroje. Často tak bohužel činí, aniž by měli detailní znalosti o tom, jak celý proces těžby probíhá. Samotní těžaři mají zájem na tom, aby proces těžby měl co nejmenší dopad na životní prostředí, a uvědomují si vzácnost a potřebnost nejen nerostných surovin, ale i vodních zdrojů, které se snaží maximálně chránit,“ uvádí se stanovisku šéf těžební unie František Janáč. Ten zároveň upozornil na to, že hrozba znečištění vod těžaři je několikanásobně menší než například průmyslovými objekty, které zpracovávají chemické látky a připomenout lze v této souvislosti i stále nevyřešenou kauzu otravy řeky Bečvy. „Několikrát za rok dochází k haváriím v průmyslových objektech, které mají mnohem širší dopad na životní prostředí a především na znečištění vod. Přesto je těžba jejími odpůrci s ohrožením vod stále spojována,“ konstatoval Janáč. K tomu lze dodat, že i při útlumu těžby uhlí se ani v ČR nějakým těžbám v budoucnosti nevyhneme. A i když je zřejmé, že vše jistě nebude v praxi tak ideální, jak to těžební unie prezentuje, pravdu nemusí mít a také ani často nemají ortodoxní odpůrci těžeb. V přírodě a se současnými technologiemi není téměř nic ani jednoznačně negativní, ani jednoznačně pozitivní, jak si to většina lidí představuje.
To ostatně platí i pro další z impulzů, což je další novela zákona o ochraně přírody a krajiny zavádějící předkupní právo pro stát, respektive Ministerstvo životního prostředí v národních parcích a dalších chráněných území, která je v legislativním procesu. Dlužno dodat, že současná novela už ale jen zpřesňuje administrativní proces předkupního práva, ke kterému dala „bianco šek“ už předchozí verze novely v roce 2017. Diskuse o ní se ovšem bohužel tehdy zúžily na „boj o Národní park Šumava“, ačkoli měla mnohem plošnější charakter. Novelizovaná novela a potvrzení předkupního práva státu je ovšem příležitostí, jak znovu otevřít diskusi o tom, zdali by měl být vždy a za všech okolností vlastníkem pozemků v národních parcích stát. Nejde totiž jen o další okleštění práv vlastníků pozemků, ale například o naplnění vize EU, která chce prosadit zemědělské ekologické hospodaření na 25 procentech zemědělské půdy. Možnost využít pozemky v národních parcích k rozšíření ploch ekologického zemědělství v ČR a k hospodaření zemědělců, kteří by zároveň takové plochy vlastnili a tedy se o ně zodpovědně starali, může být a mělo by být pro přírodu lepším řešením, než anonymní vlastnictví státu.
Petr Havel