Statek, na kterém dnes Hana Hrubá s dětmi žije a hospodaří, dostala darem od svého strýce. Dekády tu působily Československé státní statky, když se ale usedlost vrátila do strýcova vlastnictví, začal řešit, kdo z příbuzných dá hospodářství znovu šanci. Nelehký úkol na sebe nakonec vzala právě vyučená cukrářka a dcera zemědělců, kterou to k vlastní farmě táhlo vždycky.
„Moje řemeslo se stalo mým koníčkem a můj koníček mým řemeslem,“ říká usměvavá farmářka, zatímco na rozlehlý dvůr přijíždí v traktoru její syn Lukáš, který jí na statku pomáhá a plánuje si zde svou vlastní budoucnost: „Zemědělství mám v krvi, baví mě to.“ Když se společně bavíme o tom, zda by potravinové kvóty, o kterých se v posledních týdnech bouřlivě debatuje nejen ve Sněmovně, mohly opravdu pomoct i malým zemědělcům, paní Hana mírně pokrčí rameny a zakroutí hlavou. „Nám malým to nepomůže. Pokud lidé vaše potraviny chtějí, zajímají se o příběh masa, které pak mají na talíři, cestu si najdou,“ popisuje svou zkušenost.
SOBĚSTAČNÉ NENÍ BEZPEČNÉ

Když poslanci schválili kvóty na české potraviny v tuzemských obchodech, lokální zemědělství i produkce se staly horkým tématem nejen v politických kuloárech.
Od příštího roku by v obchodech podle návrhu měly být české potraviny zastoupeny z více než 55 procent a podíl se má navyšovat až do roku 2028, kdy by měl činit 73 procent. Kritici mimo jiné namítají, že Česko není schopné takové množství potravin v současné chvíli do obchodů ani dodávat, protože na jejich produkci nestačí, což ostatně přiznávají také zastánci návrhu. O rozporu s evropským právem ani nemluvě.
Když se ale vydáme za emotivní politické projevy i diskusi o diskriminaci v rámci jednotného evropského trhu, vynoří se tíživé otázky, které trápí české zemědělce dlouhodobě. Mimo kvóty se například začalo opět diskutovat také o potravinové soběstačnosti. „Je to samozřejmě zajímavý koncept, ale jako u všech ostatních i tady platí, že se s ním musí zacházet opatrně,“ říká pro Deník N ekonom Pedro Marcelo Arias z Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů (FAO).
Jak ve své studii popisuje kanadská ekonomka Jennifer Clappová, která se potravinové soběstačnosti věnuje dlouhodobě, přestože je termín často používán v politice, málokdo jej správně definuje. Existuje přitom hned několik způsobů, jak lze na soběstačnost nahlížet. Na jedné straně se můžeme bavit o schopnosti domácí produkce pokrýt domácí poptávku, na straně druhé pak lze soběstačnost měřit skrze optiku vyprodukovaných kalorií na jednoho člověka.
Podle Clappové však potravinová soběstačnost negarantuje potravinovou bezpečnost, jak se často tvrdí také v Česku. Země je považována za potravinově bezpečnou, pokud je v ní jídlo stabilně dostupné, kvalitní a výživné. Potravinová bezpečnost jako koncept už ovšem neřeší, zda bylo takové jídlo importováno ze zahraničí, nebo vyprodukováno v dané zemi, upozorňuje ekonomka v jedné ze svých publikací.
Potravinová soběstačnost se globálním tématem stala naposledy v době finanční krize v letech 2007 a 2008. Podle Ariase je tak přirozené, že se vlády i v době koronavirové pandemie, uzavírání hranic a omezování pohybu osob mezi jednotlivými zeměmi více soustředí na podporu domácí produkce a chtějí ji posílit vůči vnějším šokům.
„I když jsou tohle všechno legitimní argumenty, protože zemědělství hraje důležitou roli v sociálně-ekonomické struktuře našich komunit, nesmíme zapomínat na to, že se potravinová bezpečnost posiluje s otevřeností. Právě ta totiž snižuje riziko, že skončíme v situaci, kdy budou ceny výrazně kolísat,“ dodává ekonom z FAO.
A s terminologií, zdá se, máme problém také v Česku. Jak vysvětluje Ladislav Miko, biolog a někdejší český ministr životního prostředí, koncept potravinové soběstačnosti vznikal v dobách nedostatku potravin po válkách, především v rámci uzavřených území.
„Dnes, když je trh výrazně globalizovaný a v rámci Evropy navíc otevřený, to ztrácí trochu smysl. Jedná se o starý koncept, který se snažíme nějakým způsobem natlačit do moderního prostředí. A podle mě to tedy vůbec nesedí,“ vysvětluje nynější šéf zastoupení Evropské komise na Slovensku, který se angažuje také v politické straně LES. O co nejvyšší soběstačnosti ve výrobě co nejširšího spektra základních potravin se přitom píše také ve vládním programovém prohlášení současné vlády. Miko to však vnímá hlavně jako metaforu k posílení podílu v tuzemsku vyrobených potravin na domácí spotřebě. Něco docela jiného je podle biologa snaha zajistit práci pro domácí producenty, ať už primárních surovin v zemědělství, nebo potravin.
„Tady nejde o to, že bychom neměli co jíst, protože to nehrozí, jde o to, aby lidé na venkově nepřišli o práci a o zemědělskou půdu měl kdo pečovat. Samozřejmě je naším zájmem, abychom neprohrávali v hospodářské soutěži, abychom podporovali, promovali a tlačili potraviny vyrobené, dochované, vypěstované v Česku, to ekonomicky a také ekologicky dává smysl,“ vysvětluje Miko s tím, že by to však nemělo být na úkor kvality ani ceny a nástroje k podpoře českých zemědělců, potravinářů a domácí produkce by neměly být restriktivní, ale spíš podpůrné.
Účel potravinových kvót a soběstačnosti ve 21. století, v době, kdy je Česká republika součástí Evropské unie, je podle mnohých odborníků sporný, střízlivá debata o tom, jak smysluplně podporovat lokální zemědělce a kvalitní produkci potravin však nikoliv.
SOUBOJ DAVIDA S GOLIÁŠEM
Podporování lokálních zemědělců tak, aby mohli lépe konkurovat, vidí jako řešení také předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek. „Problém je podle nás v příliš vychýlené struktuře, která je tu dlouhodobě podporovaná, a současná agroholdingová vládnoucí garnitura ji jen posiluje. Příliš sázíme na velké podniky a veřejnosti tvrdíme, že to je jediný model,“ varuje Šebek s tím, že cestou, jak pomoct i menším zemědělcům a zpracovatelům, jsou například lokální trhy, úleva od byrokracie nebo podpora rozmanitější produkce.
V regálech supermarketů sice máme velké množství potravin, když se pak ale podíváte na obaly, zjistíte, že jde jen o hrstku českých firem, které zvládnou dodávat tak obrovské množství, a je to de facto unifikovaná nabídka. Kvótami by se tohle jen zhoršilo,“ vysvětluje Šebek a jedním dechem dodává, že cílem určitě není prodávat pouze ze dvora, velcí producenti a hypermarkety ničemu nevadí. Potřeba je ale podporovat také menší subjekty, které tak doplní celý trh.
Na problematiku koncentrovanosti českého zemědělství upozorňuje také hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská, která se analýzám českého zemědělství věnuje.
„V ekonomických pojmech se bavíme o dokonalé nebo nedokonalé konkurenci a my jsme v té nedokonalé. Máme tu velkou koncentraci trhu, několik velkých hráčů v malém počtu, tím pádem struktura českého zemědělství není konkurenční a v některých oblastech můžeme říct, že jde o oligopol,“ vysvětluje Horská s tím, že je přirozené, že k takové koncentraci i vzhledem k naší historii dochází.
„Neměla by ale bránit vstupu nových hráčů na trh a vytváření konkurence. Ke koncentraci u velkých firem dochází z ekonomických důvodů, svým způsobem by tak měly nárok na dotace ‚ztrácet‘. Podpořit tady potřebují právě ti, kdo budou tvořit konkurenci velkým, to je v zájmu celé společnosti,“ nastiňuje Horská.
Zpráva o stavu zemědělství v Česku za rok 2018 její slova potvrzuje – 69,3 procenta zemědělské půdy obhospodařuje 10 procent právnických osob, zatímco fyzické osoby, které tvoří téměř 90 procent všech subjektů, hospodaří pouze na 30,7 procenta půdy. Průměrná výměra podniku právnických osob je 529 hektarů, u fyzických osob je to 26 hektarů.
Současná vláda si kromě navyšování soběstačnosti přitom dala za cíl také prosazování vyvážené struktury dotačních opatření zemědělské politiky pro všechny druhy a velikosti hospodařících subjektů. „Stavíme se proti zastropování dotací pro střední a větší podniky, ale budeme podporovat vyšší platbu dotací u malých farmářů,“ stojí mimo jiné v programovém prohlášení.
Podle Mika je ale skutečný stav jiný. „Asi 85 procent všech peněz ze zemědělských dotací dostává zhruba 15 procent zemědělců. Na úrovni státu sledujeme velkou snaha přesunout co největší objem peněz na jednoduché, přímé platby, které dostáváte za hektar. Pak samozřejmě vítězí ten, kdo má nejvíc půdy,“ upozorňuje Miko s tím, že namísto toho, aby Česko vítalo takzvané zastropování, které by omezilo celkový objem peněz, jejž může jeden příjemce dostat, a rozdělilo by tak více pro ty menší, jsme se stali jedním z jeho největších kritiků v EU: „Jinými slovy říkáme – my to chceme dávat těm velkým, my chceme, aby ti velcí brali většinu peněz.“
Rozporu českého přístupu s unijní strategií si všímá i Helena Horská, hospodaření na menších plochách a větší členitost by přitom mohly být pro Česko výhodné i z pohledu udržitelnosti.
„Vláda se zatím nechce smířit s rozdělením a rozmělněním velkých zemědělských konglomerátů a rozdělením velkých ploch do menších. Nevím, na co čeká, asi až se stane zázrak a EU si to rozmyslí, jako členové Unie bychom se ale měli sladit. V zemědělství je důležitý krajinotvorný prvek,“ říká hlavní ekonomka Raiffeisenbank.
Naopak jedním ze zastánců potravinových kvót jako vhodného nástroje pro podporu českých zemědělců je například Martin Pýcha, předseda Zemědělského svazu ČR.
„Pokud bude větší poptávka po českých potravinách, zemědělci budou ty potraviny, respektive suroviny pro ně, určitě produkovat,“ uvádí s tím, že zemědělci nemají problém zasadit například víc brambor, problém je s tím je prodat.
Čeští zemědělci jsou podle předsedy svazu stavění proti sobě, přitom by bylo lepší hledat pro všechny společnou cestu a posílit vyjednávací sílu:
„Hospodaří na úplně stejných polích, stejným způsobem, používají stejnou techniku, traktory, mechanizaci. Když malý zemědělec mechanizaci nemá, najme si ji od velkého zemědělce, podmínky jsou tak víceméně stejné. Samozřejmě potřebujeme byrokraticky ulehčit menším, protože nemají takové kapacity jako ti větší, ale upřímně řečeno, byrokracie je tak brutální, že i normální zemědělské podniky, zemědělská družstva, jsou z toho zoufalé.“
Hospodáři v jiných zemích EU mají podle Pýchy navíc tu výhodu, že je vlády podporují nejen skrze dotace z evropských peněz, ale také skrze regionální programy, které Česko nedokáže nabídnout. Dobrým příkladem je podle něj například vepřové maso, na kterém dnes čeští producenti kvůli nízkým cenám ze zahraničí tratí.
Podle někdejšího ministra životního prostředí Ladislava Mika by ale právě proto Česko mělo přestat řešit potravinové kvóty a raději se bavit o tom, jak podpořit zemědělce z národního rozpočtu podobně, jako tomu je například v Německu nebo Rakousku.
„Chtěli bychom prodávat maso, ale nechceme investovat do toho, abychom ho vyráběli kvalitnější, lépe a moderněji. Současně nejsme schopní vytěžit naše výhody, protože zemědělský sektor nepodporujeme z vlastního rozpočtu dostatečně,“ argumentuje Miko.
Josef Slaboch z České zemědělské univerzity, který se měření soběstačnosti České republiky ve svých akademických publikacích opakovaně věnuje, upozorňuje ještě na jeden aspekt: „Dobrou soběstačnost máme např. v produkci hovězího masa, pšenici, kukuřici nebo řepce. Jde ale taky o to, kdo je zpracovává. Některé z komodit se na zpracování vyváží do jiných zemí EU, které dodají vyšší přidanou hodnotu a pak nám vracejí zpracovaný produkt.“
A právě proto je důležité rozšířit zpracovatelský průmysl a udržet přidanou hodnotu v tuzemsku. Podle oslovených zemědělců by navíc pomohly rozprostřenější a menší zpracovatelské kapacity, kam by dávalo smysl vozit i menší objem produkce – třeba krávu z rodinné farmy, která velká jatka, kudy projde stovka zvířat denně, neuspokojí.
POKŘIVENÁ IMAGE
Kromě podpory menších zemědělců a zpracovatelského průmyslu odborníci vidí důležitou výzvu také ve vztahu zákazníků k českým potravinám a zlepšování jejich image. Vytvoření poptávky kvótami představuje administrativní krok a umělé řešení – dlouhodobě efektivnější by přitom bylo vytvářet nabídku skrze práci se spotřebiteli tak, aby českým výrobkům věřili a sami je vyžadovali, ať už kvůli kvalitě, ekologičnosti, chuti, nebo ceně.
„Takový postup by vedl ke zvyšování jak kvality, tak i konkurenceschopnosti – zatímco administrativní kvóty mají obvykle spíše opačný efekt,“ uvádí šéf zastoupení Evropské komise na Slovensku Ladislav Miko. Roli zákazníka a fakt, že koupí zboží podporuje i způsob jeho výroby a pěstování, zdůrazňuje i Pedro Marcelo Arias z FAO: „Na jednu stranu musíme vzdělávat farmáře, aby pěstovali a chovali udržitelně, ale musíme vzdělávat také konzumenty, aby věděli, že svým nákupem si volí určitý způsob produkce.“
V tom mimo jiné v Česku napomáhají různé značky, jako je KLASA, Regionální potravina či označení biopotravina. Jak však upozorňuje ředitel Svazu chovatelů prasat ČR Jan Stibal, v propagaci a zlepšování pověsti českých potravin máme velké mezery a jde o běh na dlouhou trať. Vztah Čechů k lokálním potravinám podle něj zčásti utrpěl obdobím komunistické vlády, zčásti však také viní samotné zemědělce.
„Spousta Čechů vnímá zemědělce jenom jako lidi, kteří si stěžují a chtějí peníze. Ani my sami tedy nemáme ve společnosti dobrou image,“ vysvětluje Stibal a dodává, že špatná pověst provází zemědělce i ve vztahu k životnímu prostředí: „Zemědělství často dostává nálepku, že škodí životnímu prostředí. Je to ale přitom jedna z mála činností, která vyrábí z přírody, je v podstatě plně obnovitelná. V případě správného fungování se jedná prakticky o koloběh.“
Když z takového koloběhu jedna složka – například právě chov prasat – zmizí, protože čeští producenti nebudou dlouhodobě konkurenceschopní, dojde podle Stibala k tříštění zemědělství jako celku.
V tom podle něj vězí i problém současného fungování evropského trhu: „Třeba Dánové jsou v prasatech velmi dobří, mají konkurenční výhody, jsou přímořská země, mají jednodušší dopravu obilí.“
Už nyní se ale země jako Dánsko nebo například Španělsko potýkají s tím, že mají nadbytek kejdy, tedy tekutého statkového hnojiva, než pro vlastní půdu potřebují. „A u nás je to naopak – rostlináři zase tu organickou hmotu nemají a nahrazují ji umělými hnojivy. Koloběh je rozbitý a nefunguje tak, jak by měl,“ doplňuje Stibal.
Podle Slabocha z České zemědělské univerzity jsou ovšem časy, kdy zemědělci kejdou zaorávali, často dávno pryč. „Aktuálně se živočišné odpady používají také jako vstupní substrát v zemědělských bioplynových stanicích. Musíme si uvědomit, že ceny produktů ze zemědělství jsou cenově velmi volatilní, mění se v čase a v závislosti na produkci na území EU i celého světa. Cílem každého podnikání je stabilizovat úroveň příjmů,“ vysvětluje akademik.
„Jak v posledních letech stoupl zájem o obnovitelné zdroje, podporovali jsme i bioplynové stanice, spousta zemědělských podniků toho využila. Do jisté míry tedy zemědělci využívají živočišné odpady, aby měli stabilní příjmy, nikoliv jako hnojivo,“ uvádí Slaboch.
Oslovení odborníci dodávají, že regionální potraviny by byly levnější než ty dovezené z druhého konce světa také v momentě, kdy by se v cenách začaly projevovat ekologické dopady – ať už ty spojené s výrobou, nebo dovozem. Takové opatření by zároveň neomezovalo pestrost sortimentu, jak u kvót podle mnohých hrozí.
PŘÍRODA VELITELKA
Kromě odbytu domácí produkce je tak potřeba soustředit se také na zhoršující se problémy ve vztahu zemědělství k životnímu prostředí, zejména pokud jde o kvalitu půdy a její vodní režim.
Udržitelnější zemědělství a lokální produkci ve své strategii prosazuje mimo jiné také Evropská unie skrze programy, jako jsou Green Deal či strategie Farm to Fork (tedy od zemědělce ke spotřebiteli). Podle předsedy Asociace soukromého zemědělství je to právě evropská politika, která Česko v tomto ohledu zachraňuje.
„Velké podniky a některé vedoucí na ministerstvu to vůbec nezajímá. Neustále opakují mantru, že jim nikdo nebude mluvit do svobodného podnikání. To je sice hezké, jenomže příroda je ještě větší velitelka a určuje, co bude a co nebude možné,“ komentuje Šebek. Vyvážené a konkurenceschopné řešení přitom pro český agropotravinářský sektor podle něj už existuje – vidí jej v podpoře modelu sedláka, trvale žijícího se svou rodinou v místě svého hospodaření, který zajišťuje určitou úroveň zemědělské produkce a současně zachovává půdu a své nejbližší okolí v dobré kondici. „Pro tento model takřka po celou polistopadovou éru schází politická odvaha a jede se pořád v postsocialistickém modelu zemědělství vytuněného o novotvary v podobě agroholdingů až o desítkách tisíc hektarů,“ argumentuje Šebek s tím, že jde o osvědčený způsob zemědělství po celém světě.
„Největší zárukou přitom je, že to vše dělá sedlák pro své děti, kterým pak předává všechny znalosti, vztahy a vazby, které získal nebo vytvořil. A zde pak platí, že starat se o krajinu a základní zdroje, jako je voda nebo půda, v dlouhodobém hledisku neznamená prodělávat,“ uzavírá.
Jak však zdůrazňuje Josef Slaboch, zemědělství je dnes především druh podnikání, kde se hledí na ekonomickou stránku: „Mrzí mě, že to musím říct, ale někteří zemědělci půdu zbytečně vyčerpávají na úkor budoucích generací, aby pro sebe měli trochu vyšší zisk.“
Z hlediska dopadů na zemědělskou půdu je pak často problematické i pronajímání pozemků velkým podnikům. „Půda je hodně dekoncentrovaná, jednotlivé malé půdní kusy vlastní fyzické osoby a velké podniky je samozřejmě skupují nebo pronajímají, aby měly vyšší výměru, kde mohou pěstovat plodiny. Nutně už ale nedodržují postupy, které půdu zachovají kvalitní i do budoucna. Za pár korun si ji pronajmou a postupně dochází k její degradaci, čehož si majitelé často ani nevšimnou,“ dodává. Alespoň částečným řešením tak mohou být vyšší nároky vlastníků zemědělské půdy vůči pronajímatelům právě v oblasti ochrany životního prostředí i půdy samotné.
S rozšiřujícími se městy, vesnicemi, sklady a silniční sítí navíc zemědělské plochy ubývá. „Denně přijdeme asi o 20 až 25 hektarů zemědělské půdy, což je poměrně velké množství,“ doplňuje Slaboch.
Budoucí výzvou přitom nemusí být jen to, jakým způsobem půdu udržovat, ale také kdo se o ni bude starat. Zemědělci stárnou a nástupců moc není. Dostupné statistiky uvádí, že v roce 2016 v oboru zemědělství pracovalo na 130 tisíc lidí, nejvíc z nich přitom spadalo do kategorie 55 až 64 let, druhou nejpočetnější kategorií pak byli lidé mezi 45 a 54 lety.
PRO DALŠÍ GENERACE
To, že o zemědělství zájem klesá, potvrzuje i mladý farmář Lukáš ze statku v Čelině. „Nás je ve třídě 20 a možná 15 to bude opravdu dělat. Spíš jsou tam lidé, kteří šli na zemědělskou školu, protože nevěděli kam jinam,“ popisuje svou zkušenost. I ve škole přitom jeho i spolužáky připravují spíš na kariéru ve velkých podnicích než na starost o vlastní hospodářství.
Zatímco obcházíme žlutou stodolu opravenou díky jedné z mála dotací, kterou rodina využila, Lukáš ukazuje na kus lesa v kopci, který rodina vlastní. Co býval ještě před 10 lety bohatý borovicový les, je dnes kvůli klesající hladině spodních vod prořídlá vzpomínka. Absenci kmenů trčících do nebe podtrhuje blyštivý sníh.
„U borovice kořeny rostou dolů, a když narazí na spodní vodu, přestane růst. Teď je ale problém, že už se k vodě nedostane, takže začíná schnout. Třetina lesa je tak kompletně suchá,“ popisuje mladý farmář, který už plánuje, co na kopci vysadí.
„S mamkou to zasázíme, já se o to budu celý život starat a teprve třeba moje vnoučata nebo pravnoučata za 100 let to budou kácet. Je to běh na dlouhou trať, a to samé platí pro půdu,“ uzavírá.
Ani on, ani jiní oslovení farmáři a experti nemají jasno v tom, co by českému zemědělství a potravinářství pomohlo nejvíce. Je zřejmé, že jednoduchý recept na tak komplexní problém zkrátka neexistuje, hledání řešení bude ale dobré věnovat pozornost.
Už proto, že prakticky všichni oslovení zemědělci, bez ohledu na velikost, způsob chovu nebo lokalitu, děkovali za zájem o danou problematiku. Někteří odmítli sdílet svoje zkušenosti ze strachu, jiní zoufale přiznávali, že sami návrh na potravinové kvóty vnímají jako kontroverzní, podporují ho ale zkrátka proto, že se díky němu o problémech v odvětví mluví a nikdo zatím nepřišel na nic lepšího. Jak se mnozí zemědělci i experti shodují, Česká republika má strategii na všelicos, ve vztahu k budoucnosti zemědělství a potravin jí ale jedna chybí, a to navzdory vládním slibům a prohlášením.
Když se vydáme za emotivní politické projevy i diskusi o diskriminaci v rámci jednotného evropského trhu, vynoří se tíživé otázky, které trápí české zemědělce dlouhodobě.
„Vláda se zatím nechce smířit s rozdělením a rozmělněním velkých zemědělských konglomerátů a rozdělením velkých ploch do menších. Nevím, na co čeká, asi až se stane zázrak a EU si to rozmyslí.“
Helena Horská, ekonomka: Jak se mnozí zemědělci i experti shodují, Česká republika má strategii na všelicos, ve vztahu k budoucnosti zemědělství a potravin jí ale jedna chybí, a to navzdory vládním slibům a prohlášením.

Zdroj:  Deník N

Autorka: Dominika Píhová