Nejvíce emocí přitom vzbuzuje takzvaná invazivní novela zákona o ochraně přírody a krajiny, do níž se v podobě načtených pozměňovacích návrhů dostalo množství opatření, z nichž sice zdaleka ne všechna jsou špatná, otázkou ale je, zda mají právě v této novele co dělat. To se týká především novely mysliveckého zákona, tedy úplně jiného zákona v gesci úplně jiného resortu, než který má v gesci ochranu přírody. V tomto smyslu má novela mysliveckého zákona fakticky podobu přílepku, což je praxe, kterou ale v minulosti při jiné příležitosti zakázal Ústavní soud ČR. Na tuto skutečnost však zatím poukázala jen Asociace soukromého zemědělství ČR (zde: Opatření na ochranu přírody musí zahrnovat i pohled místního zemědělce), což mimo jiné vypovídá něco i o tom, jaké jsou znalosti jindy velmi aktivních právníků všeho druhu o vazbách mezi zákony týkající se přírody a krajiny v širším slova smyslu. Některým, spíše přínosným pozměňovacím návrhům se věnoval předchozí Týden podle PH (zde: Týden podle PH č. 8 - 2021 (pH týdne: 4), v současné chvíli ale zřejmě nemá smysl invazivní novelu rozebírat, neboť lze jen velmi těžko odhadovat, co projde a co ne. Jisté je zřejmě jen to, že s případně přijatou novelou nebude z různých důvodů spokojen nikdo.
V pondělí 1. března začalo meteorologické jaro, na rozdíl od astronomického jara, které letos připadá na 20. března a které se obvykle označuje také jako „první jarní den“. Pro veřejnost i zemědělce je však spíše praktickým pojmem „vegetační jaro“ charakterizované probouzením přírody. Vegetační jaro přitom přicházelo v minulých letech v praxi už před začátkem března, letos lze ale říci, že je teprve na samotném počátku a v plné míře ještě nenastalo, což je – úplně normální. Ostatně i vývoj v posledních dvou letech a zatím i v roce letošním naznačuje cosi jako možný návrat do normálu, a opětně tak ožívají myšlenky, podle nichž nepřichází na planetu období sucha, ale spíše doba ledová, která v minulosti vždy následovala po době meziledové, na jejímž konci se v současné době s největší pravděpodobností nacházíme. Posláním této zdánlivě teoretické odbočky je ovšem něco jiného – totiž, že opravdu nikdo neví, jak bude v dalších letech vývoj počasí na planetě probíhat, na další pětisetleté sucho to ale nevypadá a bude zajímavé sledovat, jak budou ještě loni na jaře horliví zastánci sucha své někdejší pravdy obhajovat. Nejspíš patrně rychle ztratí paměť, důležité je ale v této souvislosti potvrzení staré známé pravdy – totiž neunáhlovat se, zejména v teoretických prognózách. To vše ovšem neznamená, že by nad naší zemí nevisel nadále Damoklův meč nedostatečné schopnosti krajiny zadržovat vodu a obecně malé pestrosti našeho venkova, pokud ovšem nemáme na mysli velké množství malých sídel (malých vesnic), v čemž drží naše země spolu s Francií světový primát.
K vegetačnímu jaru ještě ale jedna poznámka pro „houbařský národ“, který ovšem převážně sbírá jen houby hřibovité, a to ještě především na podzim. V našich lesích již letos vyrazily trsy jedlých a také léčivých hlív, rostou ale i jiné houby, jako je Jidášovo ucho, které lze jinak najít skutečně spíše až na podzim, neboť (nejen) těmto pařezovým a kmenovým houbám vyhovuje chladnější a zejména vlhké počasí. Jako je právě teď. Na houby do lesa ale bohužel při současných regulacích nesmíme, světlo světa nicméně už spatřila „houbová vyhláška“, která ruší dosavadní maximální limit tří dnů od vlastního sběru houby po její uvedení na trh, což je opatření veskrze správné, neboť různé houby podléhají degradaci různou dobu a navíc by takové opatření mohlo otevřít více prostoru pro tuzemské houby v maloobchodních sítích.
Houby jsou přitom jedním ze symbolů produktů dovážených z Číny, která v minulých dnech veřejně ohlásila úmysl zvýšit soběstačnost v produkci potravin. Podle strategie Ministerstva zemědělství a venkova Čínské lidové republiky se zvýšení soběstačnosti týká mimo jiné produkce pšenice, ale i semen, osiv a genetických zdrojů hospodářských zvířat, což je nyní jednou z hlavních priorit soběstačnosti. Prostředkem k tomu má být přitom i „diverzifikace zdrojů agrárních importů“, což ovšem není nic jiného, než regulace dovozů. Naše země tak v úsilí o vyšší soběstačnost zdaleka není sama, to samé již ostatně před několika lety začalo naplňovat například i Rusko. Otázkou je, je-li ČR v tomto smyslu v dobré společnosti, neboť veřejně deklarovaná snaha o soběstačnost je jedním z projevů totalitních režimů a v minulosti byla také prostředkem studené války. Jedna věc je totiž soběstačnost budovat a rozvíjet prostřednictvím nových produktů, služeb i osvětou spotřebitele, což je správné a v pořádku, to však není totéž jako politické proklamace, za nimiž obvykle následují nějaké obchodní regulace. Nakonec i to je aktuálně téma v naší zemi v podobě úmyslu zavést kvóty na povinný podíl českých potravin ve velkých obchodech.
Petr Havel