To je dost důležitý požadavek, neboť přestože se na všech úrovních zdůrazňuje zmiňované zjednodušení budoucí bruselské administrativy, vše zatím nasvědčuje tomu, že zejména environmentální aspekty povedou v důsledku k byrokracii vyšší. To by ovšem znamenalo více komplikací spíše pro malé a mikro zemědělské podniky, a to napříč celou EU, přičemž důsledkem by byl zřejmě úbytek zemědělských subjektů nebo jejich koncentrace do větších celků. Což je ovšem zcela opačný trend, než jaký EU, alespoň veřejně, podporuje. Pokud se pak týká zvětšování zemědělských podniků a procesu koncentrace, bylo by velmi žádoucí sdělit české veřejnosti, že v naší zemi tento proces již dávno a v mnohem větší míře, než je tomu v EU, proběhl. Pokud se v Unii v současné době nějaké zemědělské podniky spojují a zvětšují, jde o koncentraci na úrovni mnohonásobně nižší, než je již reálná koncentrace u nás. Jestliže se například ve Španělsku spojí dva pětihektarové podniky a vznikne desetihektarový, nelze to vydávat za důkaz, že ke koncentraci dochází, pokud tento příklad vztáhneme na podmínky ČR. Takovými příklady se přitom argumentuje i v pracovních skupinách týkající se aplikace SZP do podmínek ČR, a je třeba je veřejně komentovat.

V souvislosti se zemědělstvím je také nutné počítat s takzvaným principem taxonomie, jehož cílem je vytvořit rámec k posuzování projektů a podmínek financování v zemědělství tak, aby dotované projekty nezpůsobovaly újmy na životném prostředí. V současné době již existuje doporučení EU pro soukromý sektor, v praxi zejména pro banky, a některé bankovní ústavy v zahraničí a v jednotlivých případech i u nás se přitom již tímto principem řídí. Je přitom téměř jisté, že ze strany investorů bude princip taxonomie postupně uplatňován plošně. To v praxi znamená, že nějakým způsobem identifikovaný (certifikovaný) zemědělský subjekt bude mít buď výhodu příznivějších úvěrů, nebo, v extrémním případě, mu banka na projekt, který nebude splňovat parametry ochrany životního prostředí, nepůjčí peníze vůbec. Zatím skrytou, reálně ale velmi důležitou výzvou pro podnikatele v zemědělství tak bude schopnost prokázat přínos svých projektů pro životní prostředí, a mít k tomu nějaký „papír“, například v podobě nějaké certifikace. Svým způsobem to není nic nového, už dnes existují certifikovaná biopaliva, palmový olej, káva nebo dřevo z lesů pěstovaných udržitelným způsobem, a i to je důvodem, proč se musí i podnikatelé v našem zemědělství na nějaké své zařazení mezi „udržitelné zemědělce“ připravit.

Samozřejmě je otázkou, jak a kdo bude dodržování principu taxonomie interpretovat. V současné době jsou totiž představy nezemědělských subjektů o udržitelnosti a principech, jak jí dosáhnout, docela naivní. Příklad je nedávno prezentovaný projekt Procter & Gamble, jehož cílem je snížení spotřeby vody v domácnostech na 50 litrů denně. Šetřit s vodou je obecně správná myšlenka, domácnosti to ale nevytrhnou, důležitější je spíše zadržet a akumulovat vodu v krajině. Že je téma vody a přírody „sexy“, dokládá ambice mnoha komerčních společností, které se finančně podílí na zlepšování stavu životního prostředí, jako je tomu v rámci iniciativy „Voda pro českou krajinu“. Ta je společným projektem Českého svazu ochránců přírody a výrobce mycích prostředků Finish, pro kterého je to vítané posílení image. Je to ale také zároveň signál, že udržitelnost zemědělství a vliv hospodaření na stav krajiny bude stále častěji hodnotícím parametrem, zdaleka nejen jako podmínka zemědělských dotací.

Petr Havel