Zatímco totiž sláva biopaliv podle všeho brzy pohasne, a už se tak na základě konečně seriózních analýz postupně děje, ekonomický potenciál Číny, Indie a obecně celé Asie (a to je ještě velká rezerva v Africe) poroste neustále. A s tím i potřeba tato teritoria nasytit. Aktuálním důkazem je zvyšující se poptávka po mléce a mlékárenských výrobcích. Tahounem poptávky je právě Čína a asijský kontinent, navíc v právě končícím hospodářském roce poklesla díky suchu výroba mléka a produktů z něj v zemích mlékárenských obrů, Austrálii a Novém Zélandu. A globální mléčný problém je na stole. Jednou z příčin nynějšího stavu je přitom i Společná zemědělská politika EU, konkrétně regulace trhu s mlékem prostřednictvím kvót. Ta je sice již řadu let předmětem velké kritiky, dosud ale vždy převážily „argumenty“ mlékařských lobby a některých zemí v čele s Francií, že je kvóty nutné zachovat. Opatření, které bylo původně zavedeno proti nadprodukci mléka a zachování pro zemědělce přijatelných cen, se ovšem teď obrací proti zemědělcům a zpracovatelům mléka v EU, neboť jim brání v možné expanzi na dočasně uvolněné asijské trhy. Z rostoucí poptávky by přitom producenti mléka profitovali i cenově. Díky tomu se EU na uspokojení celosvětově rostoucího potenciálu spotřeby mléka a mlékárenských výrobků může podílet jen okrajově. Škoda, nepochybně by to znamenalo pro řadu zemědělců i zpracovatelů zvýšení podnikatelských (odbytových) možností. Za současné situace ale lze předpokládat, že na situaci zareagují jiné než evropské zemědělské politiky, neboť ty na rozdíl od Unie nejsou svázány regulačními předpisy. A protože jen ti největší liberálové dosud v rámci možných zemědělských reforem mluvili o zrušení kvót „snad již po roce 2013“, nelze počítat s tím, že by poptávku Číny a spol. sanovala ve strategicky vhodném období nárůstu Evropa. A do roku 2013 si již jistě současní a budoucí dodavatelé mléčné suroviny vytvoří v Asii dostatečné vazby, aby tam unijní země neměly příliš velké šance. Takové jsou důsledky evropské zemědělské politiky - a to jde „jen“ o mléko.
Problém (a selhání evropských regulačních mechanismů) se ovšem zdaleka netýká jen mléka. Napjatá situace je také v oblasti potravinářského a vlastně veškerého obilí. U nás se například oproti loňskému roku letos zvýšily ceny obilovin o dvě třetiny, konkrétně ze zhruba 3 000 korun za tunu loni na současných zhruba 5 000 korun. Paradoxní je, že ceny rostly i v průběhu sklizně, navíc v situaci, kdy sklizeň v ČR i v EU nebyla zas tak špatná. Příčinou jsou tentokrát biopaliva. A to ani ne tak proto, že by byla poptávka po vhodných zemědělských surovinách pro biopaliva tak obrovská, ale podle všeho proto, že stávající úrodu již dopředu vykoupily společnosti, které musí kvůli dotacím na výrobu biopaliv v Bruselu prokázat, že mají biopaliva z čeho vyrábět. To v praxi znamená, že v Evropě papírově, ne fyzicky, chybí obilí a není jej ani dost dobře možné dovézt z amerického kontinentu, protože i tam je ambice „zkapalnit všechno, co je možné“ (tedy využít zemědělské suroviny na výrobu biopaliv). Mimochodem, stejně jako u mléka a vlastně v současné době u jakékoli komodity v rámci zemědělské politiky EU ukazuje současná situace opět na totální selhání současných mechanismů EU. Například intervenčních nákupů, které by měly kromě role záchytné cenové sítě při prodeji obilovin fungovat také naopak - jako pojistka proti nekontrolovatelnému růstu cen obilí. V takovém případě může EU nebo jednotlivé státy uvolnit z intervenčních zásob vykoupené obilí na trh a stabilizovat jeho ceny. Jenže Brusel v současné době na skladech vůbec žádné obilí nemá, protože jej v průběhu hospodářského roku vyvezl mimo EU. Rostoucí poptávka po surovinách pro biopaliva, což loni v praxi prokázal už americký trh, přitom pro Brusel představovala už téměř rok jasný signál, že je dobré něco si ve strategických zásobách ponechat. Nestalo se, takže důsledkem budou nyní nejen stoupající náklady na pekárenskou produkci, ale i na výrobu samotných biopaliv. Což otevírá prostor k dovozům z oblastí mimo EU. To je ale pěkná regulace. Nejen příklady mléka a obilí v praxi ukazují, že společnou zemědělskou politiku EU je prostě nutné změnit. Úředníci v Bruselu to přitom nedokáží - podle všeho to tedy za ně vyřeší Čína. Konečně!!!
(Výtah z materiálu psaného pro měsíčník 51Pro)
