Dobrým důvodem, proč se zaměřit na lokální potraviny, je tzv. uhlíková stopa, tedy celkové množství emisí skleníkových plynů, které jsou vyprodukovány během životního cyklu plodiny – od produkce přes zpracování a dopravu až po likvidaci odpadu. Pokud porovnáme uhlíkovou stopu pomerančů z Egypta a jablka z Polabí, vyjde exotické ovoce samozřejmě o dost hůř. Ještě pádnějším argumentem je uhlíková stopa v případě plodin, které lze vypěstovat i v našem podnebném pásmu, a přesto se dovážejí tisíce kilometrů. Ať už proto, že u nás právě není ta správná sezona, nebo protože cena plodiny je navzdory dopravě nižší, jako třeba v případě česneku z Číny.

Zejména v případě ovoce a zeleniny je jednou z hlavních výhod lokální produkce čerstvost. Dovezené plodiny v regálech supermarketů sice vypadají atraktivně, za jejich svěžím vzhledem se však skrývají poměrně složité procesy. Je třeba je otrhat ještě nezralé a následně je v cílové destinaci nechat dozrát pomocí plynných urychlovačů. Takové postupy se samozřejmě podepisují na chutnosti i výživové hodnotě. Stále pokročilejší je také šlechtění za účelem co nejdelší výdrže. Mezi utržením a konzumací každopádně uplynou dlouhé týdny, o skutečné čerstvosti tedy nemůže být řeč. Lokální potravinu můžete mít na talíři už pár hodin po sklizni, proto je možné ji sklízet, až když je skutečně zralá.

Řada výživových specialistů upozorňuje, že stravování by se mělo do jisté míry řídit ročním obdobím. Každé má na lidské tělo jiné nároky a zároveň máme vždy k dispozici přirozené prostředky, jak doplnit potřebné živiny. Sezonní potraviny na jaře podpoří očistu organismu, v létě dodají dostatek tekutin, v zimě poskytují vitaminy a prohřátí organismu.

Zdroj: MF DNES, magazín Speciál