Skoro se mi chce pokračovat v pohádkovém duchu: Tam, kde se stékají potoky Loučka a Stupšinský, v údolí vrchoviny, která se Hanušovická zove, tam se usadil Michal Hrdlička se svou ženou Soňou a založili zde rodinu. Vůkol na zelených stráních prospívají ovce a krávy a z nedaleké mlékárny se ozývá tlukot, nikoli slavíkův, to spíš stlouká se máslo… Po zhlédnutí prezentace statku a po setkání s hospodářem naskakují takovéto asociace jaksi samy. Ale vrátím se k realitě. Michal Hrdlička absolvoval zemědělskou školu v Nečtinech obor chovatel ovcí a maturoval jako zootechnik v Městě Albrechticích a hned po vojně vyrazil na zkušenou do světa. Pracoval několik let v Austrálii, na Novém Zélandu, ve Francii, Německu, Rakousku. Sbíral zkušenosti, aby je posléze zúročil doma. Zakoupil statek s necelými dvaceti hektary, pořídil dalších přes dvacet, takže dnes obhospodařuje skoro 44 hektarů. Dali jsme se do řeči o pestré krajině a o zkušenostech ze světa.
Co říkáte Konferenci Pestrá krajina?
Už jsem byl zde v Suchdole, na České zemědělské univerzitě v Praze, před týdnem na jiné konferenci, o Zadržování vody v krajině. A tehdy i nyní jsem litoval, že se takové akce mohly dnes pořádat pouze on-line. Bez lidí. Škoda, že zde nejsou lidé, studenti. I když i takhle to bylo krásné, dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí a získal jsem další užitečné kontakty. A také velmi oceňuji, že celou akci je možné zhlédnout ze záznamu. Od nás například akci sleduje pan starosta a soudím, že je to i motivace pro řadu zájemců, aby tyto nové technologie a možnosti poznávali a naučili se je využívat. Na druhou stranu je dobré si vytvořit jistou imunitu vůči svodům těchto nových způsobů komunikace, ale najít si vhodný způsob, jak s tím zacházet.
Jak a kdy jste se do hospodaření pustil?
Byl jsem dlouho ve světě, a když jsem se vrátil, začal jsem se rozhlížet po možnosti, kde začít. A naštěstí jsem našel tohle, nedaleko od míst, kde jsem vyrůstal, jsem od Šumperka. Nejdřív jsem začal přesně s osmnácti hektary. Nepočítám s tím, že bych se někdy dostal ke stovce hektarů, reálně to vidím kolem padesáti. Je nás tady ve vsi několik, kdo máme do padesáti hektarů, ale jenom mě to živí. Ostatní mají k tomuto „koníčku“ ještě jiné zaměstnání. Já to beru tak, že něco musím vytvořit, ale s přidanou hodnotou, například plemenné berany, vyprodukovat mléko, ale nejen to, musím je zpracovat na výrobky a pak prodat sýry, jogurty, a na tom se dá vydělat.
Je zde v okolí několik fabrik, které zaměstnávají místní lidi, takže mám problém sehnat zaměstnance. V sezóně zaměstnávám více lidí. Skoro mi připadá, že fungujeme jako takový ústav pro sociálně slabší. Tím si naplňuji potřebu být užitečný a něco společnosti vrátit. Ano, na jednu stranu by bylo všechno snazší, kdybych hospodařil na větší výměře, tak do stovky hektarů, dalo by se využívat víc dotací. Když se vyplácí 8 až 10 tisíc korun na hektar, dělalo by to skoro milion. Pak bych se mohl ochraně přírody věnovat více. Takhle musím pracovat jako šroub. Ve škole jsme se učili, že u pšenice jsou obvyklé výnosy 40 metráků, dnes je obvyklé již 80. Ten genetický potenciál je při využití hnojiv opravdu velký. Jenže pro pořád stejných deset milionů obyvatel v naší republice nepotřebujeme více. Nač podporovat nadvýrobu. Já bych radši zaměstnával více lidí, kteří by pečovali o stromy, o remízky, cesty, prostě o krajinu.
A existují takoví lidé?
Existují. Jsou to většinou lidé žijící na okraji, a ti pak jsou vděční, že mají kde bydlet, nemají starost o jídlo, a ještě si vydělají. Mnozí jsou tzv. hraniční, takže se na ně ještě nevztahuje státní záchranný systém, ale přitom si sami nedovedou se spoustou věcí poradit. Nejsou schopni žít v tom dnešním moderním systému, platit si pojištění, daně, apod., o všechno se postarat. No, někdo má záchrannou stanici pro zvířata, a my máme takovou záchrannou stanici pro potřebné lidi.
Jezdí za mnou také lidé z měst, třeba jen si odpočinout, a další, kteří třeba v době covidové přišli o práci, ti si zase přijedou trochu přivydělat. Setkávám se se spoustou zajímavých lidí, kamarádů a vidím, že to je pro mě i pro ně velký přínos. Společenský i praktický, lidský a také duchovní. Přivedlo mě to třeba i k postavení srubu se zázemím pro lesní školku. Z toho mám také radost.
I mé děti vidí, že ta lidská rodina může být velmi široká, a že lidé, do kterých by to neřekly, dokážou zacházet s vidlemi či se sekerou. Potkají zde Francouze, Švýcary, Poláky. Se všemi se domluvím, a to je pro děti motivace k učení. Uzavírám obchody francouzsky, německy, anglicky, rozumím evropské zemědělské politice, chápu význam zastropování velkých farem, aby se podpůrné prostředky dostaly tam, kde z nich plyne užitek konkrétnímu regionu, konkrétní komunitě, tedy nejen zemědělcům, ale i obci. Jak to, že to u nás nejde? Je to na nás, a je to zřejmě náš úděl, abychom to probojovali, prosadili a posunuli dál. My nezávislí a svobodní lidé jsme ale brzdou těm odosobněným velkým molochům.
Proto říkám, že pestrá krajina a pestrá společnost je opravdu životaschopná i krásná. Ovšem je potřeba mít argumenty, a také prostor je uplatnit, moci je vyřknout. Říci, jak je Evropská unie prospěšná. A vidím to na příkladu mých kontaktů ve Francii, Rakousku, kde jejich vlády rodinná a malá hospodářství podporují a váží si jich.
Snažím se, aby toto viděli i ostatní, zprostředkovávám dětem kamarádů cesty do světa, aby to viděly. Ovšem k té změně, o kterou usilujeme, nedojde za roky, ale za generace. Ještě potrvá, než velké agrární celky pocítí svou zranitelnost a neudržitelnost. Na druhou stranu je třeba si říci, že už se nikdy nevrátíme k hospodaření na nějakých dvanácti hektarech. Ovšem problémem zásadním je u nás byrokracie, zejména taková, která odmítá chápat odlišné podmínky, je stejná od Aše po Ostravu. Ta, která nevnímá nutnost hospodařit s vodou, sedláci jsou vlastně trestáni odejmutím dotací, když respektují přirozené tůně, či budují další, a přitom by za to měli být oceňováni.
O prospěšnosti udržení vody v krajině…
Obnovením tůní a zpomalením odtoku vody z pastvin se u mě podařilo zvednout hladinu spodní vody. Navíc v potoce, kde se usadil bobr, se zvedla hladina vody natolik, že se v něm objevili pstruzi, které zde pamatují jen nejstarší generace.
To jsou známé a doložitelné věci, existují prognózy, ze kterých vyplývá, že bezohledné hospodaření krajinu ničí. Dnes je hlavním úkolem přesvědčovat sedláky, aby hleděli na prospěšnost kroků udržujících vodu, a především přesvědčit státní aparát, aby za to hospodáři nebyli trestáni, ale odměňováni!
Dává se spousta peněz na podporu všeho možného, na velké projekty, ale bylo by potřeba dát nějaké peníze do vzdělávání, jak sedláků, tak úředníků. Aby se ti první nebáli tak hospodařit, a ti druzí pochopili, že je to třeba podporovat. A dokládat to konkrétními příklady.
Hned mohu jeden uvést. Jak jsem zvítězil sám nad sebou. Měl jsem velkou mokřinu, a rozhodl jsem se ji odvodnit, abych získal pastvinu. Přestal mi sem ale létat černý čáp, přestaly létat čejky, a to za cenu, že jsem získal půl hektaru pastviny. Za to mi to přece nestálo! Opět jsem odtok uzavřel, došlo mi, že je důležitější mít vodu. Viděl jsem to například v Austrálii či na Novém Zélandu, jak odlesnění, a následné odvodnění krajinu ničí a eroduje.
Dále je třeba si uvědomit, jak ničí prostředí nadměrná chemizace. A nejen polí. Například jsem sledoval studii, která dost zpochybňuje nutnost zvířata s takovou usilovností odčervovat. Neúměrné odčervování pasoucích se zvířat škodí celé řadě druhů ptáků a i hmyzu. Zkrátka, chce to neustále myslet.
Ale to je náročné, neustále myslet…
To ale přece patří k životu. Žiji normálně, jsem spokojený, těší mě má práce, starám se o vodu v krajině, zajímá mě ornitologie, a rodina to sdílí. I manželka je spokojená, navíc i s tím, že nic neprokouřím a místo toho spořím s dětmi do prasátka. Ano, spoříme, a jednou za čas provedeme operaci prasátka, no a naposledy ty padesátikoruny udělaly přes deset tisíc korun. Za ty jsme s dětmi nakoupili stromy, které jsme u nás vysadili! Tak žijeme.
Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2021), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.