Setkali jsme se s otcem Vladimírem a jeho ženou Marií, o které mladý hospodář Jaromír říká, že je jeho pravou rukou ve věcech těžko zvladatelné byrokracie. Mluvili jsme o tom, že rozhodnutí předat hospodářství a zodpovědnost bylo jednoduché a logické, ale uskutečnit všechny administrativní úkony s tím spojené trvalo celý rok. Mluvili jsme také o tom, že hospodářství se nemá dělit, a že pro ostatní členy rodiny je prosperující a nezadlužený hospodář jistotou a kotvou. První dojem, že je zde všechno v souladu a v pořádku, minutu od minuty sílil. A přístup sedláka otce i syna ukazuje, že aspoň zde rozhodně neplatí charakteristika současného člověka, jak ho popsal před padesáti lety biolog a filosof Zdeněk Neubauer, když pravil, že v podstatě zpyšnělý člověk „již nepřijímá darů Nebe a plodů štědré Země-živitelky – zbyla mu pouze ´živočišná a rostlinná výroba´ doplňovaná syntetickými náhražkami.“ Ano, tehdy tomu tak bylo prakticky všude, a bohužel se s tímto přístupem lze setkávat dodnes, u mnoha postsocialistických velkozemědělských firem. U Hanžlů ale opravdu ne! 

Jak jste začínali před těmi více než 30 lety? Otec i syn se zamyslí, a jako kdyby odpovídali na mou předchozí úvahu, začnou. Nejprve otec: 

Svobodní lidé jsou pro jakýkoli totalitní režim nejnebezpečnější. A proto byli v padesátých letech likvidování na prvním místě právě sedláci. Až v devadesátých letech došlo k obratu, a já jsem si řekl: Teď je ta chvíle začít! 

Odsud pocházíme, a ano, hospodaříme nyní na svém. Můj děda se sem přiženil ze Záluží, to jsou čtyři kilometry odsud, a mí rodiče zde pokračovali. Když se podívám, jsme v okolí skoro s každým nějak příbuzní, na vesnici se pro partnera nikam daleko nechodilo. V roce 1968 to vypadalo velice nadějně, zdálo se, že by ti, kterým bylo všechno sebráno, mohli zase sedlačit, jenže pak se ukázalo, že se muselo čekat až do devadesátých let. Můj otec ještě zažil soukromé hospodaření, než šel v roce 1951 na vojnu. Ale již za pět šest let zde vzniklo družstvo, kde pak pracoval, no a posléze deset let i já. V roce 1990 bylo otci 61 let, a když jsem řekl, že se chci osamostatnit a hospodařit, rodiče souhlasili, otec odešel jako najednou nepotřebný do důchodu a začali jsme. Cítil jsem od rodičů velkou podporu. Ano, dělal jsem v zemědělství, deset let v JZD, ale sám začít, to bylo něco jiného. Spousta starostí, zodpovědnosti, a přesto, že jsem mnoho znal, absolvoval jsem přece vysokou zemědělskou, byla to obrovská změna. Začínal jsem pomalu, a také pomalu to začínalo fungovat. 

Jak znám spoustu svých kolegů, tak si uvědomuji, že hloupý člověk soukromě hospodařit nemůže. Nestačí být dobrý pracovník, který umí zvládnout spoustu věcí, musí také umět plánovat, chápat ekonomiku, dokázat se rozhodnout a v neposlední řadě zvládat administrativu! 

A právě to mi nejvíc vadí, že po třiceti letech od Listopadu jsme čím dál více sešněrováváni novými a ještě novějšími předpisy, pořád se množí různá omezení a situace se stále mění. A tím, že existují dotace, tím nás drží stát v hrsti. Ne že by to bez dotací nešlo, šlo, ale bylo by to v podstatě takové skomírání, jaké zažívali soukromníci přežívající za minulého režimu, protože ceny zemědělských produktů neodpovídají reálným nákladům a na dorovnání jsou právě dotace. Takže dotace potřebujeme, abychom mohli existovat a rozvíjet se. Ale z toho vyplývá závislost, která navíc stále narůstá.

Ale přes jisté výhrady je patrné, že jste optimista… 

Už jenom proto, že mám čtyři děti. A také nástupce. Když jsem začínal, bylo mi 35 a říkal jsem si, že mám ještě tak 25 let produkčního věku. Táhlo mě to k tomu být sám za sebe, dělat si věci podle svého uvážení. Něco vybudovat, něco rozjet. Obdivoval jsem v té době ty začínající kolegy, kterým bylo přes 60, že se do hospodaření pustili i bez toho, že by měli nástupce, i když někteří ho našli ve vnoučatech. Byli to ti, kteří jako můj otec ještě v mládí soukromé hospodaření zažili, ale jejich děti už byly někde jinde… V podobné situaci byl bratranec, pustil se do sedlačení, dnes je mu 75, ale následovníka nemá. 

Zato vy jste hospodaření na syna převedl již před třemi lety, že? 

Ano, pro mě bylo zásadní, aby měl hospodářství po mně kdo převzít. Ale nebylo to jednoduché, ne mezi námi, nám bylo jasno, tak jsme se rozhodli, ale s ohledem na úřady a předpisy! Trvalo to rok, než jsme zvládli všechny ty kličky spojené s převodem majetku, nemovitostí, pozemků. Syn zrovna končil školu a měl chuť hospodařit. Představoval jsem si naivně, že bude stačit přepsat jména. Kdepak, tak to nebylo. Uvědomil jsem si, na kolika papírech je mé jméno, kolik registrací je na mé jméno. Nebyla to žádná legrace. Hodně mi s tou úředničinou a radami pomohla ASZ, abych se nedostal do konfliktu se státním aparátem, ale veškerou tu piplavou práci v papírech a u počítače musela udělat manželka. Po roce snažení už bylo v dohledu datum, kdy to skutečně předáme. Přesto se ještě později leccos vynořilo. 

Syn: Jsem rád, že to máme za sebou. Měli jsme a máme spoustu strojů a zařízení, a navíc to čerpání dotací… Na Ministerstvu životního prostředí nám v jeden moment sdělili, že převod dvou strojů u fyzické osoby „neumí provést“. Tvrdili, že to nelze udělat v rámci tohoto dotačního titulu. Ale nakonec jsme to také zvládli. 

Otec: Podle zákona tak mohla učinit právnická osoba, ale ne fyzická. Že by to zřejmě šlo mnohem lépe, kdybych umřel… Nakonec jsem si je nechal, dokud dotační titul neskončil. Mělo by být jasné, že není možné všechny nuance v zákoně popsat, a ne se tvářit, že to holt nejde. To se týkalo i převodu zásoby nafty. Naštěstí jsme naftu spotřebovali dřív, než ke konečnému předání došlo, takže se tento problém vyřešil sám. 

Syn: Jsem přesvědčen, že úřady by měly být efektivní a měly by sloužit, a ne situaci ztěžovat a stále vytvářet nové a nové překážky. Ale musím dodat, že jsem se setkal i s úředníky milými a slušnými. Právě v tom porovnání si říkám, proč nemohou být takoví i ostatní? 

Otec: Vždyť my jsme ti, kdo to úřednictvo živíme, stejně jako všichni ti, kdo vytvářejí nějaké hodnoty. Ono by stačilo, kdyby nám stát nebránil, aby nám nepřekážel. Ale to už dnes říká kdekdo, že? To, co my říkáme již léta, vidí dnes už spousta dalších lidí, zejména po zkušenostech z posledních měsíců, jak stát půl roku držel nouzový stav. Jak se jim to hodilo ovládat lidi, ovládat společnost! Dnes všichni vidí, že cesta zpět do tzv. normálu nebude tak jednoduchá. Už se podařilo přijmout řadu zákonů, které budou svobodu svazovat i nadále. 

A co hůře, jak snadno si na to lidé zvykli! 

Otec: Dnes se stát snaží nás čím dál více nutit k poslušnosti. Aby si vyvolení mohli dělat své obchody, bez kontroly svobodných občanů. Ti pro ně byli a stále jsou nebezpeční. 

Syn: Oni ti úředníci leckdy nemají o realitě pojem. Vzdělání mají, to ano, ale když nejsou ze zemědělství, a po absolutoriu jdou rovnou do státní správy, na úřady, na ministerstvo… Mých spolužáků bylo 90 procent, kteří neměli se zemědělstvím nic společného. Vymýšlejí tam sice všelijaká omezení, když v řadě podniků například vidí, že se tam hospodaří bez ohledu na nějaké zlepšení půdy. Takovíto „zemědělci“ potřebují pravidla, i když se jim samozřejmě zpěčují. Jenže pak se často při tvorbě předpisů začne brát ohled na velké příjemce dotací, a vše změní v něco úplně jiného. 

Marie: A také se stane, že při kontrolách udělají inspektoři chybu, jako u nás, a když to zjistíme, tak jen sdělí, že to tedy opraví. Kdybychom my udělali něco podobného nebo něco opominuli, hned to bude znamenat pokutu. 

Otec: Nejhorší je se s takovým stavem smířit. Stát by nás měl chránit, má v tom ale velké rezervy. V čem nezaostává, to jsou nové a nové povinnosti na nás kladené, pokuty vybírané za kdejaké porušení a daně.

Za tu dobu od roku 1990 už jste docela dost zažili… 

Otec: Na počátku nikomu nebylo jasno, kudy se to všechno bude ubírat. Jakási změna se už začala rýsovat na jaře roku 1989, ukázalo se, že je možné družstva nejen slučovat, ale i dělit. My jsme se totiž v polovině osmdesátých let jako JZD prosperující museli sloučit s neprosperujícím. Tak jsme do toho s jedním kolegou šli, že se zase rozdělíme. Ale „vrchnost“ to nechtěla přijmout a vyhrožovali nám, ještě měli sílu, a když jsem vzal v úvahu, že mám rodinu a děti, vůbec se mi nechtělo jít sedět. Tím mi tenkrát hrozili. Koncem roku již byla situace jiná. Takže na počátku roku 1990 jsme byli prvním družstvem v republice, které se rozdělilo. Ale pak vyšel zákon, že lze vystoupit a začít hospodařit samostatně. Takže sotva jsme se rozdělili, vše se změnilo, a já mohl začít na svém… 

Zpočátku jsem si myslel, že po pár letech po družstvech nezůstane kámen na kameni. Ale pak se situace zvrátila, a v současné době je to tak, že velké podpory dostávají právě tyto velké celky, a úkolem ASZ je bojovat s tímto postkolchozním molochem, potažmo státním aparátem, abychom se mohli přiměřeně rozvíjet a slušně existovat. A přes všechny ty problémy, které se na nás neustále valí, jsem zarytým optimistou, věřím ve světlé zítřky našeho selského stavu. Vždyť kolchozy nevznikaly přirozenou cestou, ale při neskutečném násilí a obětech mnoha lidských životů a nikde jinde ve vyspělém světě se toto nedělo. Z toho jsem při rozhodování vycházel, že přirozená jsou rodinná hospodářství a při pohledu na uplynulých 30 let vím, že jsem se rozhodl správně! 

A to se týká i předání statku. Že mám následovníka. A je to, možná paradoxně, ten nejmladší. Vidím to ale asi tak: narodil se v roce 91 a vyrůstal v již svobodné zemi. Viděl růst, viděl všechny ty kroky, budování, a bavilo ho to. Absolvoval střední zemědělskou mechanizační školu a posléze i vysokou, takže volba nástupce byla zcela jasná a logická. 

Naše nesmrtelnost je v našich dětech, což je vlastně pokračování našeho života v tom dobrém, ale někdy i špatném, co jim předáme, ať už v genech nebo výchově a setrvalost podniku je v následující generaci. Pro lidi, kteří se lopotí, a nemají nástupce, to musí být dost smutné. 

Vyrůst v hospodářství… 

Syn: Ano, bylo to dobré vyrůstat již ve svobodě. Viděl jsem, že otec nešel cestou hypoték, vždy všechno za vlastní, a když půjčka, tak v rodině, či u známých na podání ruky, bez jakýchkoli dlužních úpisů. Sledoval jsem, jak se všechno dělá, jak to roste, měl jsem základ a viděl jsem logickou návaznost, nemusel jsem nic vymýšlet. 

Otec: Hospodářství by se nemělo dělit. Podle mě to má dostat do péče, do opatrování jeden, a když to bude dělat dobře, bude to přinášet užitek, tak to pak předá zase dál. Kdyby se vše rozdělilo mezi všechny, tak ten, kdo na tom bude dělat, by si to od ostatních musel vykoupit, a tím by se zadlužil s vizí, že by to zase musel stejně tak udělat u svých dětí. Já jsem všem potomkům pomohl, jak bylo třeba, tu s bytem, tu s existencí, všichni mají vysokou školu. A to je, jak se ukazuje, dobrá investice. Zejména když jde o školu, jejíž absolvent má dobrou profesi, jedna dcera je lékařka, druhá fyzioterapeutka, oba synové mají školu zemědělskou. 

Nu a nástupce by měl sourozencům pomáhat, je v podstatě i jejich jistotou do budoucna. 

Vy jste vzděláním inženýr mechanizátor, a praxí precizní zemědělec… 

Otec: No, já si myslím, že podstatou toho dnes tak propagovaného precizního zemědělství je dělat věci precizně a správně, podle nejlepšího vědomí a svědomí a se znalostí věci. Mě odmala bavila technika a ať se podíváte kamkoli, všude kolem nás je technika, pracujeme s technikou, aby nám ulehčila práci, abychom byli produktivnější, a technika potřebuje i patřičné zacházení, ale i opravy a toto všechno mě baví, takže je pro mě práce zároveň koníčkem. A zvířata – ta přece k zemědělství neodmyslitelně patří, takže i ona jsou mým koníčkem, abych nebyl jen poloviční sedlák. Mluví se hodně o udržitelnosti, já ji chápu jako ohleduplnost k přírodě a pozemkům, obhospodařovat je tak, aby byly čím dál lepší. Vždy jsem se snažil bránit erozi, půdu zlepšoval, aby dál sloužila dalším generacím. Je to rozdílný přistup od těch zemědělských subjektů, které hospodaří zejména na pronajaté půdě a chtějí vytěžit co nejvíc s minimálními náklady. Vím o družstvu, které získalo dotaci na spalovnu, všechno tedy spálí, a ještě další slámu kupují ke spálení. Do půdy žádná organická hmota nejde. Když si to uvědomil jeden nájemce, obrátil se na nás, že s takovýmto hospodařením na svých pozemcích nesouhlasí, že chce pozemky pronajmout nám. 

My nyní hospodaříme na výměře přes 120 ha a začínali jsme s 20 ha. Tenkrát těch 20 bylo hodně, protože to bylo žalostné s naším jak technickým vybavením, tak s mými znalostmi samostatně hospodařit, o všem rozhodnout a za všechno nést zodpovědnost. A jak šel čas, všechno se zlepšovalo a i výměra se navyšovala, aniž by se nějak zvyšovala pracnost, protože nám pomáhá moderní technika. Na polích je občas vidět zajíce, či bažanta, srnčí, ale jezdí tam i Jeleni (John Deere), které můj dobrý kamarád, ale i kolega a myslivec Sláva Tomanů zrovna nemá v oblibě, on totiž má radši  Masseye (Massey Ferguson). Pravda, s tou větší výměrou se sedlačí lépe, ale myslím si, že pro rodinu je to v našich podmínkách a v dnešní době tak akorát přiměřené a navíc stejně teď už jsou karty rozdány a jenom výjimečně se nechá něco navýšit. Ještě jsem nezmínil 10 ha lesa, ale dřevo máme pro vlastní potřebu, máme katr a vše si sami pořežeme. 

Naším hlavním zájmem je zlepšovat vybavení i pozemky. A také si moc nevyskakovat, spíš se snažit vydržet. Kdo vydrží nejdéle, ten vyhrává, že? Jsem pro to postupovat spíš opatrně a raději pozvolna. Mohl jsem být dále, to ano, ale každý jdeme svojí cestou podle svých schopností a podle vnější situace, takže si nestěžuji. Žijeme, máme co jíst a máme i na jistý rozvoj, a za své. 

Děláte mléko… 

Otec: Nikdy jsem nelitoval rozhodnutí tzv. dělat mléko. Vždy jsme měli doma krávu. Když jsme začali hospodařit, dostal jsem jen holá pole, po roce několik krav a pár prasat. Mléko jsme dodávali do mlékárny, a jak jsme se začali rozvíjet, rozhodoval jsem se, že nemohu dělat všechno, tak jsem se rozhodl pro krávy, ty mi voněly. Posléze jsme si zase pořídili pár prasat, ale jen pro svou spotřebu…

Syn: Já jsem si pořídil vietnamská prasátka. Dobrá zkušenost. Otec dává přednost bílým, ušlechtilým. Nyní mám zase pár mangalic. Vepřové je dobré. A jak v kuchyni voní! Mně víc vyhovuje prase menší a třeba častěji. 

Otec: Vrátím se k mléku, nikdy jsem neřešil tak moc efektivitu. Vždy jsem vycházel z toho, že naše krajina je taková, že ne všechny pozemky mohu orat, takže přibližně polovinu máme zatravněnou a tráva je pro dobytek. A od krav mám hnůj a to je pro naše poměry ideální. Tak to má být. Zamezuje se erozi. Zatravnit, pole hnojit hnojem, orat po vrstevnici. 

A rentabilita? Ceny se různě pohybují, to ano, ale kladem je, že peníze za mléko jsou stálým příjmem. Dnes jsme na tom tak, že dodávám mléko do Německa, cena je lepší, vztahy korektní. Platí včas, což je dobré, ale to nepovažuji za tak důležité. Naštěstí jsem odešel od Madety o trochu dříve, než tady na okrese dala všem soukromníkům výpověď, takže jsme nemuseli s mlékem skončit jako někteří jiní (tehdy z 16 vypovězených) nebo dávat do jiné mlékárny, kde toho hned využili a platili o dvě koruny méně. Cykly v zemědělství jsou dlouhé, takže týden dva tak nehraje roli. Nemohu přece hospodařit tak, abych nevydržel nějaký měsíc. Je to stálý příjem. 

Máme také dojicího robota, již šest let, pravda, kontakt s kravami je menší, ale plusem je úspora času, navíc robot shromažďuje spoustu využitelných informací a vztah s kravami pěstujeme zase jinak. Je to ideální pro menší chov, kolem šedesáti krav, jako máme my. A nyní navíc již kromě možného prodeje ze dvora uvažujeme o vybudování sýrárny. Syn to již se svou drahou polovičkou vyzkoušel. A už má i připravené základy a v létě rozjedou výrobu naplno oficiálně, protože je o ně veliký zájem. 

Několik slov k Asociaci… 

Otec: Nejdřív jsme zde založili Sdružení soukromých zemědělců, byl jsem předsedou, a nebylo nás moc. V těch prvních dvou třech letech nám moc pomohl Kubátův přístup, a samozřejmě jeho rychle dostupné dotace. Bohužel to ale trvalo tak krátce! U nás se rozdělování praktikovalo tak, že se na každého žadatele dostalo, byť menší procento, ale všem, a tak byly začátky pro všechny snazší. 

Dnes je už jiný systém. Bez dotací by to samozřejmě bylo lepší, narovnaly by se ceny potravin. Ale jsme v EU, a evropské zemědělství na dotacích stojí, byť jejich čerpání je od nás dost odlišné! Našim „vládcům“ se hlavně líbí, že nás dotacemi mohou ovlivňovat, a do jisté míry i ovládat. 

Je mi jasné, že ač se o tom hovořilo, nešlo na počátku devadesátých let družstva zrušit násilně, ale myslel jsem, že vývoj bude pokračovat přirozeně směrem k sedlákům. Ale podpora družstev prostřednictvím nárokových plošných dotací jim umožnila přežít a vlastně prosperovat. A zde je úkol pro Asociaci soukromého zemědělství. Samozřejmě i pro naši regionální. 

Asociace dělá mnoho pro všechny, nejen pro členy, zprostředkovává informace, školení, pomoc s dotacemi a další. A jistý prospěch získávají i nečlenové, s tím se ale musíme smířit. 

Zdá se mi, že uvažujete na jednu stranu trochu starosvětsky, na druhou moderně, ale vždy logicky… 

Otec: Vždycky jsem uznával, a sleduji to i na sobě, že se životní rytmus a elán mění. Dřív jsem měl velký elán do všeho, technika se zlepšovala, i zkušeností přibývalo, ale posléze jsem s lety zvolňoval. Starší generace už nemá tu razanci a vidím to i na sobě. Sleduji u syna, jak dovede všechno rychle a operativně zajistit, a než se do něčeho pustí, provede průzkum, zda do toho jít. K mým zkušenostem je někdy skeptický, ale to je přece normální. Každý si musí nabýt vlastní zkušenosti. 

Oba vidíme, že velké sousední družstvo má na danou výměru méně techniky, než by v poměru s námi měli mít, ale neprodukují úměrně násobný zisk a žijí, jak by se řeklo, z ruky do huby. Zisk totiž odčerpává režie, náklady na zaměstnance, a v tom jsme my ve výhodě. Těší mě, že v takovéto konkurenci dovedeme obstát. Nové stroje si koupíme, když potřebujeme, déle nám vydrží, investujeme, žijeme dobře. Pořídili jsme si třeba v maštali přihrnovač krmení. A v družstvu, které má několik set krav, na přihrnovač „nemají“.  Odhadnul jsem, že přihrnovač znamená, že dobytek více žere, více dojí, a že kromě úspory práce se to prostě vyplatí. 

Vždy jsem chtěl hospodařit sám. S rodinou. To má smysl. Ano, přijal jsem také jednu zaměstnankyni, ale spíš jsem chtěl vyjít vstříc kamarádovi. Je to výjimka, která ale potvrzuje pravidlo. Se zaměstnanci je to tak, že chci-li jednoho, musím vydělat zhruba půl milionu, abych ho mohl zaplatit. To pak často vede k potřebě zaměstnat dalšího a situace se opakuje. Firma roste, a to znamená víc a víc starostí, větší zodpovědnost a i větší rizika možných škod. 

Jak vidím, panuje u vás spokojenost… 

Otec: Ano, musel jsem si zvykat na velkou zodpovědnost a nést tíhu rizika. No a nyní, po předání, jsem si zase musel chvíli odvykat. Ale jsem spokojen a soudím, že syn také. 

Jak jsme hovořili o prodeji mléka ze dvora, tak stejně přemýšlíme o prodeji sýrů, ano, sýrárnu již budeme stavět, a přemýšlíme také o prodeji samoobslužným způsobem. Řada členů to tak praktikuje.  Soudím, že když dáme lidem důvěru, že ji nezneužijí. 

Když se loučíme, Vladimír Hanžl si posteskne, že letos se nedostal na lyže, a jak říká: „Je to vlastně můj jediný koníček, kromě sedlačení. Tak snad napřesrok.“

Přejeme, aby to vyšlo!

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2021), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.