Kdo chodí pravidelně do přírody, může pozorovat erozní rýhy na polích a naplavené bahno v nivách, na cestách, či přímo v intravilánu. Sklepy a garáže plné ornice vypovídají, že v krajině nehospodaříme dobře. Městský člověk zaregistruje alespoň kalnou vodu v řece, což jsou půdní částice unášené do moře. Ano, víme o tom, mluvíme o tom, ale pro nápravu děláme stále žalostně málo...
Je zajímavé, že zatímco odtěžený mohutný dub vyvolá bouřlivou reakci veřejnosti, odplavená centimetrová vrstva humusu, která se tvoří sto let, ji nechává celkem lhostejnou. Přitom v Česku žijí více než 3 miliony vlastníků pozemků, kteří se, až na nepatrné výjimky, o podobu svých zděděných polností příliš nezajímají. A když jim ekologicky smýšlející zemědělec nabídne výhodnější ekonomické využití, jen nevelká část vlastníků se k tomuto návrhu postaví vstřícně. Pro tu mlčící většinu je to prostě tak dobré, až je to podezřelé... Proto to necháme raději movitým gigantům?
Ale i to málo, co se podaří odkoupit a využít ve prospěch ekologie, má nesmírný význam! Bylo by však naivní domnívat se, že dosáhneme dřívější diverzity a denzity výskytu dnes vzácných, dříve naprosto běžných (obecných) druhů. A to z více důvodů, než je jen velkoplošné hospodaření. Dnes jde především o to, aby děti vůbec někdy mohly slyšet čiřikání koroptví, zpěv skřivana, vidět motýla, čmeláka či panáčkujícího zajíce. Alespoň v jednotkách kusů, o někdejší početnosti si můžeme nechat jen zdát. A takový sysel či křeček pravděpodobně zůstanou na úrovni exotických zvířat.
Vytvořené meze pomohou nejen snížit působení vodní a větrné eroze, právě na nich mohou dříve hojné druhy vychovávat potomstvo a v minimálních počtech přežít. To jim kukuřičné a řepkové megalány plné pesticidů neumožní. Je zde však jediná výjimka, a tou je prase divoké. Tomu se v takové přetvořené krajině nebývale daří – a právě ono jako by bylo symbolickou paralelou k takto hospodařícím jedincům z lidské populace. Jim zjevně nevadí, že eroze odnáší každoročně tuny ornice z „jejich“ polí do úrodných nížin. Hlavně že byznys je úspěšný a komodita dobře prodejná. Ale kdo chce vidět působení těchto starodávných živlů, tomu postačí nakouknout do leteckých map, když už nemá čas projít se po zimním tání mezi poli. Tam o pohled na obnaženou matečnou horninu na nekonečných lánech není nouze.
Přiložené fotografie (zde v odkazu) ukazují cestu kousku „rodné hroudy“ do světa. Byť je na poli ozim, vodní eroze si s rozmělněnou ornicí i tak poradí. Okrajová brázda už je potůčkem, který směrem dolů sílí, vytváří novou rokli, podemílá kořeny stromů. Údolní niva se tak zvyšuje každým rokem o několik milimetrů až centimetrů na úkor výše položených polí. Výsledek je ten, že po několika dekádách velkoplošného zemědělství je spodní část dřívější rokle srovnaná s okolním terénem, dále po toku je potok v naplavenině na stejné úrovni, jako kdysi dávno natažený plot vedle dnes podmáčeného chodníčku.
K nápravě popsaných prohřešků je nejvyšší čas. Přitom postačí zmenšit velikost honů, vytvořit záchytné meze a zatravněné údolnice, volit vhodnou skladbu plodin na erozních pozemcích a dobře zvažovat, zda je nutné časté obracení půdy. Ano, ono se to snadněji řekne, než převede do praxe. Ta megalomanie a odcizení se přírodě zakořenila natolik, že odpor k „novotám“ ze strany agrární lobby je očekávatelný. Snad si ale většina zákonodárců uvědomí, že žít na dluh není možno do nekonečna. Zemědělství není jen o výživě národa a ekonomice hospodaření. Je třeba znát míru a zavčasu zatáhnout za záchranou brzdu. Zrníčko ornice k zrníčku, jeden živočišný druh za druhým – a „najednou“ je z dřívější kulturní pestré krajiny pustá polopoušť. Místy již bez humusu, neúrodná, bez života.
Kdo z vlastníků se cítí být jen trochu českým patriotem, měl by tomuto velikášskému trendu vystavit stopku. Ekologie a zemědělství byla pro naše někdejší představitele třešinkou na dortu – rozuměj – zbytnou součástí ekonomiky. Čas však ukázal pravdivost Švejkovy hlášky, že „mejlej se i ministři“. Na stavu agrární krajiny je to vidět zcela zřetelně. Intenzivní exploatace krajiny a druhová diverzita jsou dva neslučitelné pojmy. Kdo to nevidí či nechce vidět, s tím nemá cenu diskutovat. Je třeba naslouchat takovým odborníkům, kteří dovedou skloubit ekonomii s ekologií. A ono to opravdu jde, mnohé příklady čekají na následování.
Autor: Karel Zvářal
Zdroj: Ekolist.cz