Podle všeho existují v zásadě tři roviny, kde jsou zejména ekonomické rezervy v produkci komodity vepřové maso - nástroje státu, podmínky dodavatelů vstupů a podmínky vlastního chovu. Vše by si zasloužilo hlubší rozbor, nicméně hlavní cíle jsou zřejmé. Prvním problémem jsou příliš vysoké náklady spojené s porážkou jatečných zvířat v ČR, které jsou vyšší než v okolních zemí a staví tak naše chovatele (především skotu, ale právě i prasat) do konkurenčně nevýhodné situace. Cílem tedy musí být změna podmínek porážek, a to buď vyšším příspěvkem státu na porážkové náklady nebo například otevřením konkurenčního prostoru mezi kafilériemi, který by měl snížit poplatky za likvidaci příslušného odpadu. Pokud se týká dodavatelů vstupů, zejména v případě podniků bez vlastní rostlinné výroby, měli by tuzemští výrobci krmných směsí dodávat chovatelům prasat tyto komponenty za rozumné ceny, byť jsou ceny rostlinných komodit obecně vysoké. To se asi snadno řekne, ale těžko udělá. Nicméně zemědělci mají v rukou zásadní nástroj - to oni jsou producenti primární zemědělské suroviny pro krmné směsi, a zásadně tak ovlivňují cenu krmiv. Bylo by proto na čase rozlišovat ceny, za které budou zemědělci prodávat rostlinnou produkci nezemědělcům a za jaké zemědělcům. To ovšem předpokládá nějakou formu mezikomoditní integrace a kooperace, což je výzva zejména pro zájmové organizace zemědělce zastupující. Rezervy samozřejmě jsou i v nákladech na samotnou produkci prasat. Například v nákladech a zejména efektivitě prostředků zajišťující snížení emisí amoniaku ve stájích. Převažující současná praxe je namíchat příslušné prostředky rovnou do krmiv - to ale v praxi znamená náklady na kilogram živé váhy prasete ve výši 14 až 64 haléřů, přičemž produkce amoniaku a poplatky za „smradné“ se velmi významně nesníží. Jenže například aplikace biopřípravku SEKOL - Jalka přímo do kejdy zatíží kilogram živé váhy prasete jen 4 haléři a produkci amoniaku a tedy poplatky sníží zhruba o 40 procent. Použití této biotechnologie má kromě toho další efekty, například snížení chorob hospodářských zvířat. V souhrnu lze využitím této technologie snížit náklady na kilogram prasete přibližně o korunu. Zřejmě nejvýznamnějším zvýšením konkurenceschopnosti je ale zvýšení počtu odchovaných selat na prasnici. Chovatelé prasat neradi přiznávají, že v tomto faktoru je rozdíl mezi tuzemskými chovy a zahraničními chovy rozdíl až 50 procent, a to se samozřejmě musí v ekonomice chovu projevit. Konkrétně v zahraničí se počet selat pohybuje prakticky stabilně nad 20 kusy (spíše tak 22 kusů selat), v ČR ale existují chovy s počtem 15,16, 17 selat. Tady je obrovská rezerva tuzemských chovů, odstranitelná patrně jen významným přešlechtěním a změnou dosavadních přístupů v managementu chovů.
Samostatnou kapitolou jsou pak zpracovatelé. Stále přetrvávající neefektivní využitelnost zpracovatelských kapacit zhruba o 30 procent v porovnání se zahraničím vede k požadavkům zpracovatelů na nižší ceny, neboť tím tak potřebují kompenzovat vlastní nižší konkurenceschopnost. Na tom ovšem prodělává dodavatel suroviny.
Suma sumárum lze konstatovat, že rezervy jsou opravdu všude. Jestli se má ale něco změnit, bylo by na místě, kdyby se zúčastněné strany necítily jako konkurenti, ale jako partneři. Není tedy zcela na místě vzájemné napadání zpracovatelů a prvovýrobců, stejně tak není na místě prodej obilí například pro krmné účely za maximálně možné ceny, které jsou v daném okamžiku na trhu. Chce to prostě spolu mluvit, což je při odlišných názorech na ten který problém v našich krajích ještě často velký problém. Ale bez toho to nejde.
Petr Havel, zemědělský analytik
K tomuto tématu byla otevřena anketa
