Hrušky s chutí banánů „Staré odrůdy jsou od pana Peška z Bojkovic v Bílých Karpatech. Dříve se pěstovaly i tady, jak uvádějí staré kroniky. Radili jsme se také s místním sedlákem a sadařem panem Kopalem. Nemůže tady chybět holovouský malináč. Z jabloní tu mám druhy, jako jsou grávštýnské, strýmka, řehtáč soudkovitý, parména zlatá, krasokvět žlutý, jeptiška či matčino. A také hrušku tatarku, což je kříženec jeřábu a hrušně, jejíž plody jsou malé a chutnají po banánech. Stromy jsou vysokokmenné, abychom to nemuseli oplocovat kvůli srnkám. Mají korunu od 1,8 metru, takže se pod nimi dá projít či projet. Není to intenzivní sad, je to pro uživení čtyř krků doma i babiček a dědečků, kteří nám s tím pomáhají,“ vypráví Bílek.
Přínosů, které mu po letech pozemek poskytuje, však je víc. „Prvním bonusem je samozřejmě ovoce a maso z ovcí, druhý vidím v tom, že když sem přijdete, je tady živo jako nikde jinde v této krajině. A třetí bonus je dobrý pocit z toho všeho najednou,“ libuje si čtyřiačtyřicetiletý grafik, který s radostí sleduje také pozitivní změny v celém okolí.
Biocentrum uprostřed polí „Jsou tu stovky hektarů orné půdy a pak se tady najednou objevila louka, která přitáhla spoustu živočichů. Bylo to znát hlavně na hmyzu a ptácích, žije tu kriticky ohrožený strnad luční, konipas luční, přesunul se k nám moták lužní. Někteří tu zahnízdí, další se jen zastavují, protože mají co jíst. Meze keřů jsme založili vyloženě pro koroptve a zajíce. Když se kouknete okolo, zjistíte, že tady žádná jiná mez není, pouze jeden remízek. Rozvěsili jsme i ptačí budky. Pod námi je i kolonie kriticky ohroženého křečka, se kterým se dělíme o úrodu řípy. Rádi ho tu trpíme. Je to takové malé biocentrum uprostřed polí. Chtěli jsme tady zřídit i úly, ale včelař nám říkal, že jsme nedaleko od vesnice a včelky sem od stávajících úlů doletí.“
„Je to tu krásné, chodím sem každý den se psy, někdy si na chvilku sednu na lavičku. Jsem sice původně z Prahy, ale jezdila jsem sem od malička, takže si dobře pamatuji, když to tady bylo holé,“ říká Monika Jandová z Vitiněvsi při venčení psů.
Zemědělci musí pozemek objíždět, ale s Bílkem si nepřekážejí. Přesto nezapírá, že mu široké lány nejsou po chuti.
„Vztahy máme korektní. Domluvili jsme se třeba na oplocení hnízd dravců v polích, aby je neposekali. Náš děda však říkával, že by „jezeďáci“ uorali i nemyčevský kostel, kdyby nestál uprostřed vesnice. I proto jsme vysázeli aleje, viděli jsme totiž, jak se pořád přiorává a příkopy okolo cest se stále zmenšují. Když půjdete k Nemyčevsi, kde alej není, pole tam končí panelovou cestou. Je tu sice jen mírný svah, ale půda z polí při dešti odtéká, vítr ji odnáší a náš pozemek tomu může alespoň nepatrně zabránit. Stromy ze sadu, i ty neovocné, zvyšují vlhkost v okolí. Je to zkrátka přívětivější prostředí. V poli jste jako v poušti,“ konstatuje Bílek. Pochvaluje si i tři aleje podél cest od obce. Vzpomíná, jak je se sousedy vysazoval. Tu, jež vede k jeho pozemku, dokonce podle příkladu Albrechta z Valdštejna, nejvýznamnější jičínské historické osobnosti.
Tajné fóry krajinářů „Má 800 metrů, čítá 160 stromů a sázela se rok před založením louky. Postupovali jsme stejně jako Valdštejn, který prý známou alej z Jičína do Valdic založil během pěti minut, a to s vojáky, kteří stromy na výstřel zasadili. Nám to trvalo stejnou dobu, ale díky celé vesnici, která tady byla nastoupená s břízami. Protože nemáme vojsko, povel brokovnicí dal myslivec,“ směje se Bílek.
Sad má tvar podkovy, což je patrné na leteckých snímcích. „Máme tu i tajné krajinářské fórky. Vstupní cesta na pozemek opticky spojuje věže dvou kostelů – jičínského a nemyčeveského. Navíc se alej podél ní opticky zužuje, což ten pocit prohlubuje. Michelangelo si na svatopetrském náměstí hrál se sloupy a my to děláme se stromy.“
Stanislav Ďoubal
Zdroj: MAFRA, a.s. - 5+2