Adaptace na klimatické změny a celkové zlepšení stavu životního prostředí včetně jeho zvýšení odolnosti vůči projevům počasí je také ambicí reformy Společné zemědělské politiky EU pro období od roku 2023, dosažená dohoda mezi Radou ministrů, Evropskou Komisí a Evropským parlamentem na samém konci portugalského předsednictví ale původní „zelené ambice“ příliš nepotvrdila. Ochránci přírody, ale také představitelé menších a mikro zemědělských podniků, v ČR mimo jiné rodinných farem, očekávali od dohody nepochybně mnohem vstřícnější postoj k životnímu prostředí a první negativní komentáře v tomto duchu se již také začínají objevovat. Podrobnější rozbor přinese následující „Týden podle PH“, v obecné rovině lze však již dnes konstatovat, že dohoda je v zásadě vítězstvím takzvané „evropské agrární lobby“ a v podání našeho zemědělství podniků primárně zaměřených na koncentrovanou zemědělskou produkci. To mnohým nepochybně vyhovuje a jistý prospěch z toho mohou dokonce mít i evropští spotřebitelé – menší než očekávané regulace nebudou mít tak velký dopad do cen zemědělských surovin a potravin, a Evropa bude cenově konkurenceschopnější vůči „třetím zemím“. To ale zároveň také znamená, že zemědělci, i na rodinných farmách, budou nadále pod cenovým tlakem průmyslové výroby, a o to důležitější pro ně bude budovat vlastní identitu, na jejíž podporu by měli získat přece jen o něco málo více peněz než dosud. I v tomto případě se ale bude „ďábel skrývat v detailu“, tedy v podmínkách příslušných dotačních programů.
Na druhou stranu je stále častěji potvrzovanou skutečností, a tedy i jistým varováním, že mnohé „zelené aktivity“ nemusí být ve svém konečném důsledku pro životní prostředí takovým přínosem, jak jsou obvykle marketingově prezentovány. Modelovým příkladem právě v rámci EU jsou biopaliva, jejichž cílená podpora vedla k poklesu spektra plodin pěstovaných na orné půdě, snížení biodiverzity a naopak nesnížení závislosti na ropě, přičemž ani celková, dnes tolik vzývaná uhlíková stopa takto produkovaných pohonných hmot přínosem pro životní prostředí není a od samého počátku nebyla. Jedním z mnoha ryze aktuálních a také modelových příkladů je pak brazilská vodní elektrárna Belo Montena řece Xingu, která měla být vzorem pro produkci ekologicky čisté energie. Z výsledků nejnovější studie zveřejněné v časopise Science Advances ale vyplývá, že emise metanu a oxidu uhličitého uvolňované během prvních dvou let provozu elektrárny jsou v porovnání se stavem před existencí nádrží až trojnásobně vyšší. I když vodní elektrárny nespalují žádné fosilní zdroje, tak se v jejich nádržích ze splavované vegetace ukládané na dně, uvolňují miliony tun metanu a oxidu uhličitého. Něco jiného je totiž plynoucí řeka, a něco jiného hluboká vodní nádrž se stojatou vodou. Autor studie Bertassoli komentoval výsledky měření lakonicky: „Místo přirozeně plynoucí řeky tu teď máme reaktor, který upřednostňuje produkci metanu“. Jak přitom dodává článek na serveru www.osel.cz, legislativa často ukládá producentům skleníkových plynů registrovat se jako znečišťovatelé. Zda se na ovšem na provozovatele vodních nádrží začne pohlížet jako na oteplovače klimatu s povinností kupovat emisní povolenky, nebo zda se aktivisté začnou zasazovat o jejich rušení, jako v případě atomových elektráren, není v tuto chvíli jasné. „I když se výsledky studie nedají interpretovat jako celkové hodnocení životního cyklu, upozorňují nás, jak zcestné mohou být naše představy ohledně takzvaného pohřbívání uhlíku na dně,“ píše se v článku.
Ohledně vody ale na závěr přece jen pozitivní informace. Na valnou hromadu Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) v tomto týdnu dorazil totiž vůbec poprvé za existenci SOVAK resortní ministr, v tomto případě ministr zemědělství Miroslav Toman, který osobně poděkoval vodohospodářům za bezproblémové zvládnutí pandemie koronaviru a s ní spojené zásobování obyvatel ČR pitnou vodou. „Přáli bychom si, aby se účast ministra zemědělství, pod kterého spadá hlavní vodohospodářská legislativa, stala pravidlem a aby si ministerstvo zemědělství uvědomilo i v budoucnosti, že vodohospodářství je významná součást národního hospodářství, bez kterého nemůže nic fungovat,“ zdůraznil při této příležitosti ředitel SOVAK Vilém Žák, zemědělské veřejnosti známý také jako exporadce resortních ministrů. Dodat lze jen, že to samé platí i pro zemědělství, včetně existence selských rodů a tradic.
Petr Havel