Zejména v oblasti vlastnických práv k půdě totiž v České republice ani náhodou neskončil předlistopadový princip, podle kterého je uživatel více než vlastník. To je přitom nejen v zásadním rozporu se základní Listinou práv a svobod, ale také s prioritou strany deklarovanou pře volbami, jejíž ministr dnes sedí na Těšnově. Slibovalo se, že se s dosud nerovnovážným vztahem vlastníků a uživatelů půdy něco udělá. Dosud se nestalo nic.
Strukturálním projevem nečinnosti ministerstva je stále přetrvávající začlenění jednotlivých regionálních pozemkových úřadů (PÚ) pod příslušné zemědělské agentury, ačkoli je takový stav v rozporu se zákonem. Ten totiž zakotvuje svébytnost PÚ, což je navýsost logické. Na bedrech PÚ totiž leží nelehký úkol - realizace komplexních pozemkových úprav, jejichž základním cílem je jasná identifikace majetků jednotlivých vlastníků, zpřístupnění jednotlivých pozemků a ve veřejném zájmu vybudování takzvaných společných zařízení omezující rizika povodní či erozí. Jenže jasná identifikace pozemků není v zájmu uživatelů zemědělské půdy, neboť by tak vyšly najevo zásadní rozpory mezi plochou půdy, na kterou pobírají dotace a plochou půdy, k níž mají alespoň užívací právo. Přestože uživatelé tvrdí opak, je zcela nepochybné, a v některých regionech se to týká desítek procent obhospodařované půdy, že v praxi hospodaří na cizím. Neobstojí přitom ani argument, že příslušní vlastníci půdy jsou pasivní, ke svému majetku se nehlásí, jsou nedohledatelní a podobně.
Nečinnost ministerstva
Z vyjádření kanceláře ombudsmana z léta letošního roku totiž plyne, že „pokud se vlastník nebrání nastolenému bezprávnímu stavu, neznamená to, že je to projev jeho svobodné vůle“. Jinými slovy, i v tomto případě jde o porušení zákona. Následným, již zcela evidentním porušením zákona je pak praxe, kdy jsou na pozemcích vlastníků bez jejich vědomí nebo souhlasu vysázeny s dotační podporou ministerstva zemědělství vinice, chmelnice nebo je jejich půda nějak jinak zemědělsky užívána. To samozřejmě do nekonečna trvat nebude - minimálně část vlastníků se o svá práva začne brát a řada z nich již tak činí. Výsledkem jsou a budou soudní spory, které při liknavosti našich soudů skončí podle všeho u evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Na prevenci takového vývoje přitom ministerstvo zemědělství zatím zcela rezignuje. A to i přesto, že již při nástupu současného vedení ministerstva existoval z dílny Asociace soukromého zemědělství ČR vytvořený koncepční materiál, který se samostatností pozemkových úřadů zabýval. O zájmu ministerstva řešit tuto věc svědčí i dosud jediná schůzka „komise půda“, samozřejmě bez jakéhokoli výstupu a v neposlední řadě i převedení celé problematiky do úseku ekonomického náměstka ministra, jehož vhled do největšího systémového průšvihu tuzemského zemědělství, totiž vlastnických a nájemních vztahů k půdě, je fakticky nulový.
Rizika také pro uživatele
Je přitom zcela zřejmé, že zemědělské agentury jsou v posuzování vztahu vlastníků a uživatelů (nájemců) jednoznačně podjaté - jako určitá servisní struktura pro zemědělské podnikatele, z nichž drtivá většina obhospodařuje pronajaté pozemky, hájí logicky jejich zájmy. Jestliže se má vztah vlastníků a nájemců alespoň narovnat (všude na světě jsou ovšem práva jednoznačně na straně vlastníků), je samostatnost pozemkových úřadů nevyhnutelná.
Ačkoli to tak možná řada uživatelů nechápe, je identifikace pozemků a jednoznačnost nájemních a vlastnických práv bytostně i v jejich zájmu. Kromě toho, že jsou v případě soudních sporů o pozemky obvykle jednou ze stran těchto sporů, což je vyčerpává časově i ekonomicky, blíží se kvapem doba, kdy bez potřebných a průkazných dokladů vlastnických a užívacích práv nedosáhnou na nemalé prostředky z Evropské unie.
Při nejasném vlastnictví je také často obtížné startovat projekty rozvoje venkova. Rozhodujícím přitom bude podle všeho rok 2009, kdy se v ČR začnou, pokud se nevyjedná nějaký další odklad, uplatňovat zásady správné zemědělské a enviromentální praxe. Respektive se začne porušování těchto zásad, bez jejichž dodržování nelze bruselské peníze čerpat a také pokutovat. Zcela logicky se přitom bude vycházet z identifikace pozemku, na němž budou zásady porušeny. Pokud nebude zemědělec schopen prokázat, že na porušení nenese vinu, odnese sankci on.
Negativa spojená s nejasným vlastnictvím pozemků jsou téměř nekonečná - neidentifikovatelnou půdu například nelze koupit. Na neidentifikovatelné půdě lze také obtížně dokládat často potřebnou změnu kategorizace pozemků a tedy nelze operativně reagovat na potřeby trhu nebo třeba na strukturu programů v Programu rozvoje venkova. Soudní spory vyvolávají křivdy a letitá nepřátelství ve venkovském prostoru, ačkoli právě tam by měli mezi sebou různé názorové i zájmové skupiny spolupracovat.
Jestliže bude dosavadní nečinnost ministerstva zemědělství pokračovat, lze přitom zcela jednoznačně konstatovat, že má na tomto stavu svůj díl viny a díky tomu se prohloubí už tak hodně napjaté vztahy mezi vlastníky a nájemci. Pro začátek by přitom stačilo relativně málo - oddělit činnost zemědělských agentur a pozemkových úřadů. Je to tak složité?
