Prohlížíme si dokumentaci, jak statek s původními 45 hektary rodina rekonstruovala, jak pozvolna odstraňovali stopy po „jezeďáckém hospodaření“. Nad sníženými stropy objevili nádherné klenby, dali nová okna, dveře, osadili sokly, atd. Komu je toto všechno povědomé, nemýlí se, o bratrech Havlíčkových se psalo již před sedmi lety v Selské revui. Od té doby jsou zase o kus dále, i děti vyrostly. Každý z bratrů má tři, Dan dvě děvčata a chlapce, Pavel pak dva chlapce a děvče. Nejmladší sestřenice jezdí rády na koni, mají jej ustájeného vedle ve vsi, s dalšími koňskými kamarády, doma ve stáji by samotnému bylo smutno. Nejstarší Pavlův syn je na zemědělské škole v Hořicích, a podle otce musí jeho nadšení pro sedlačení spíš trochu brzdit. Kluci si pak nejvíce užijí o prázdninách na traktorech, zvláště na těch vybavených satelitní navigaci, což je pro ně podstatně lákavější než počítačové hry. 

Divím se názvu obce… Klášter, ano, ve 13. století zde stál cisterciácký klášter Svaté pole, který však po 140 letech husité zcela zničili. Ale nad Dědinou? To je asi potok, že? 

Daniel: Ano, až do Českého Meziříčí se ten potok jmenuje Zlatý, až pak přijímá název Dědina. Na mapách jsou uváděny oba názvy, a u nás je to již jenom Dědina. 

A mluvíme-li o začátcích, tak když jsme tento statek v roce 1992 koupili, zaujalo nás, že na druhé straně dvora byl jeden výměnek, ale ten se původnímu majiteli nějak nezdál, tak si vystavěl zde vedle štítu nový. Měli jsme tu architekta, který soudil, že dva štíty vedle sebe jsou dost unikátní, ale uhnilé trámy a špatná střecha neumožňovaly ani opravu, ani rekonstrukci. 

Pocházíme ze statku z vedlejší obce Ledce, kde zůstali rodiče, statek jim byl vrácen. Však i ten dosud částečně využíváme, ale o větším rozvoji jsme tam uvažovat nemohli. A pak byl na prodej tento statek, s 45 hektary. Já tehdy končil vysokou školu a chtěl jsem hospodařit, no a posléze Pavel také. Rozmýšleli jsme se, na počátku devadesátých let hotové peníze nebyly. Hodně nám ale pomohly tzv. Kubátovy dotace a pak bezúročná půjčka.  

Z dětí máme radost, nejstarší kluk na statku, ten Pavlův, je na zemědělské škole, má nejstarší dcera je na gymnáziu. Kluky baví zejména technika, ale o žních se uplatní všichni. Dokonce i plejou zelí, které pěstujeme a pak prodáváme krouhané. Prodej běží celý říjen. Naši produkci prodáváme, tedy rodiče, na statku v Ledcích, je to u silnice. Nabízíme krouhané zelí, nějaký mák, cibuli, brambory a další. Lidé si již na to zvykli, na adresnou produkci. O možnosti prodávat kysané jsme uvažovali, ale to by znamenalo další živnost, a do té se nám zatím nechce. 

Na první i druhý pohled je zde vše takové… až archaicky krásné, zejména v kontrastu se socialistickou nevšímavostí až brutalitou 

Pavel: Je to tu hezké, to ano, ale na druhou stranu jsme stavbami a jejich charakterem limitováni, pokud chceme zachovat rámec dvora a kontury staveb. Do stodoly ze sedmnáctého století nezajede kamion, a sklad by byl šikovnější s nějakým lepším dopravníkem, ale my to chceme takto, aby to pěkně vypadalo. Týká se to i posklizňové linky. Rozhodli jsme se udržet tuto podobu. 

Všimli jsme si za stodolou jasanových fošen… 

Dan: Používáme dřevo z vlastního lesa, rodiče se strýcem mají šest hektarů a těží především tvrdé dřevo. Hospodaříme tam, a jsme rádi, že ten náš jediný zaměstnanec má dřevařskou školu. Už na základní škole patřil k těm klukům, kteří se u nás na dvoře zvědavě rozhlíželi. Po absolutoriu zemědělské školy a po dřevařské nástavbě nám ale „utekl“, že to chce zkusit ve fabrice, hlavně také kvůli zkouškám ze sváření. Ale po roce se vrátil. A když jsme se pak bavili, co se mu v továrně nelíbilo, říkal, že se nedostával k takové práci, která by odsýpala a hlavně, takhle to řekl, že mu těch 16 hodin u nás na statku uteče rychleji než 8 hodin ve fabrice. Zatím je svobodný. Má ale také své malé hospodářství, ovce, prase, vycházíme mu vstříc. A jsme všichni spokojeni. 

O hospodaření 

Dan: Máme jenom pole a trochu luk, po pozemkových úpravách jsme se trochu rozšířili a dnes hospodaříme na necelých 350 hektarech. Já jsem vystudovaný agronom, bratr mechanizátor. Ze zvířat chováme jen husy pro vlastní spotřebu a máme jednoho koně. S rodinou a sezónními pracovníky se to dá zvládat, a to i s tím zelím, jak jsme se zmínili. O krouhané je zájem, byl by i o kysané, ale to by byla práce na celý rok. Na žně a sklizeň využíváme brigádníky, zejména studenty, nejlepší zkušenost máme s vysokoškoláky, jednak mají dlouhé prázdniny, ale navíc mají zájem a jsou ochotni u práce myslet. 

Samozřejmě víme, že půda si žádá své, proto je u nás také na prvním místě. Slámu zaoráváme, kupujeme kompost a spolupracujeme se sedláky na horách, od kterých bereme hnůj. My jim zase poskytujeme slámu či píci. 

 Ale vy dva jste vlastně začínali hospodařit sami na svém až zde… 

Dan: Ano, koupili jsme tento statek v roce 1992, od restituenta, který už hospodařit nechtěl. Byl synem rozkulačeného majitele, ale měl již svou zvěrolékařskou praxi. Zájem neměly ani jeho dcery, jedna je právnička, druhá učitelka, a do hospodaření se nehrnuli ani jejich mužové.  

Vyrůstali jsme v Ledcích a asi zásadní vliv na nás měla babička. Z jejího vyprávění jsme věděli, jaké to bylo dřív, jaký byl kdo hospodář, co se kdy koupilo. A tak jsme k tomu zde přirostli. Sotva jsem začal studovat na vysoké škole, zažil jsem bouřlivý Listopad. Jakmile byla možnost, vyjel jsem na dvouměsíční praxi do Švýcarska a tam jsem se utvrdil v tom, že chci hospodařit. 

V roce 1990 jsme restituovali 10 ha, po roce dalších 10, a pak jsme se začali poohlížet po něčem větším. V Ledcích uprostřed obce se nic rozvíjet nedalo. Na kraji vesnice byla možnost pořídit tzv. Ledecký dvůr, prakticky zříceninu. Rodiče tehdy podali tzv. privatizační projekt, ale nevyšlo to. A asi je to dobře. 

A pak se naskytla možnost koupit tenhle statek. Získali jsme bezúročnou půjčku, zbylo i na nějaké stroje a na opravu střech, ale další pole jsme měli možnost přikoupit až v roce 2008. Vzpomínám si, jak nám tehdy prodejce říkal, ať neváháme a koupíme, že za pár let budou ceny úplně jinde. Nám se totiž zdálo, že by mohl trochu slevit. Ale on o nás stál, naše rody se znaly, u jiných kupců by neměl záruku, že se tu bude sedlačit. A ještě zde měli a mají výminek, a jezdí sem jako na chalupu. 

Pavel: Všechny objekty byly ve špatném stavu, jako asi všude, ve stodole třeba rostly až několikametrové břízy, tak to tu před těmi 30 lety vypadalo. 

O Asociaci 

Dan: Zde bylo založeno nejdřív Sdružení soukromých zemědělců, u těchto začátků jsme byli, a jakmile vznikla ASZ, vstoupili jsme tam hned. Žijeme zde s kolegy hospodáři společensky, pořádáme různé selské akce, dožínky. Já se pravidelně účastním zasedání Rady. 

Přicházejí rodiče, otec středoškolský učitel a také bývalý první polistopadový starosta, a matka, která pracovala nejdřív v družstvu a po roce 1990 v bance 

Matka: Bylo zajímavé, jak po roce 1990 lidé vůbec nechápali, že chceme nazpátek svá pole. Že to jako bereme jim. Ze začátku jsme u nás v Ledcích na prvních pár vrácených hektarech zkoušeli pěstovat kdeco, cibulku, květák. Pak jsme se dobře dohodli s tehdejším předsedou a dostali jsme několik kusů skotu. Začali jsme vykrmovat býky, a vždy za to, co jsme vydělali, jsme koupili stroje, a bylo na splátky. To byly první větší peníze. Ale to už mluvím o tomto statku, bylo totiž štěstí, ale to se ukázalo až posléze, že projekt s Ledeckým dvorem nevyšel, vázly na něm totiž různé podíly a nejasnosti. A zde to už bylo o něčem jiném. Navíc obec Klášter byla vždy vlastně pro okolí duchovním a kulturním centrem. Dnes je zde fungující evangelický kostel ze sedmnáctého století, škola přeměněná na chráněné bydlení na návsi, a také katolický menší kostel. 

Začátky hospodaření nebyly snadné. První traktor Zetor jsme koupili napůl s bratrancem, stál přes 127 tisíc.  A měli jsme štěstí, že se vůbec nějaký sehnal. A byl to traktor exotický, určený na vývoz snad na Madagaskar, měl zabudovanou speciální ochranu před sluncem. 

Po roce 1990 jsem byla zaměstnaná v bance, a to bylo velmi dobrodružné. Znala jsem sice ekonomiku z družstva, ale v bance to bylo trošku jiné. A navíc jsem musela ještě obstarat ráno dobytek, a pak do práce. Znamenalo to pořádně se vysprchovat, abych nebyla mezi lidmi v oblecích cítit. Ale byla to pěkná práce. Ovšem mohla jsem se jí věnovat jen proto, že mě doma zastala maminka. 

… a ta vaše syny inspirovala a motivovala, utvrdila je v zájmu o zemědělství 

Dan: Je to tak. Proto jsme začali. Už za studií jsem jezdil ze školy rovnou domů, takže nějaký bujný studentský život jsem moc nezažil. Však zde bylo co dělat, pěstovali jsme například řepu, chovali dobytek, dělali siláž, sklizeň. 

Matka: No, on ani muž nemohl chodit do školy rovnou z maštale. 

Otec: Učil jsem na zemědělské škole, tak by to takový problém nebyl, a navíc jsem studentům vštěpoval, že zemědělství voní. 

Dá se říci, že společenské a politické změny přišly pro vás v pravou chvíli. A nakonec i ta motivující zkušená ve Švýcarsku…

Dan: Zkušenost to byla výborná, ale také tvrdá. Hospodářství to bylo hodně tradiční. Co fungovalo, to fungovalo, a nechávali to tak být. Hodně ruční práce. Ovšem synové starého hospodáře už to viděli jinýma očima, třeba nejstarší Samuel na školní praxi zažil, že se dá hospodařit i jinak, moderněji. Jak ale přesvědčit otce? Nepodařilo se mu to zcela, zůstal na statku sám a víceméně se podřídil otci, aspoň zatím. U nás se o předávání hospodaření také dost hovoří. Například loni na dožínkách zazněl názor, že je dobré předávat hospodaření mladým brzo, dokud mají chuť a elán! 

Máte co porovnávat. Minulost, současnost, a i budoucnost? 

Matka:  Zdejší družstvo v počátcích obhospodařovalo 300 hektarů, většinou ornou půdu, ale i pastviny, a zaměstnávalo 60 lidí. V živočišné, v kanceláři. V podstatě to byla přezaměstnanost. 

Pavel: Dnes sloučené družstvo koupila společnost, která zde zaměstnává možná deset lidí, dobytek přestěhovali do jiného vlastněného družstva. My na nějakých 350 hektarů stačíme sami, tedy s manželkami a jedním zaměstnancem, jen v sezóně máme brigádníky. Likvidace družstev často vypadá tak, že dejme tomu předseda, ekonom a mechanizátor vytvoří akciovou společnost, získají většinu akcií nebo nějakých jiných podílů celého podniku, a když jdou do důchodu, prodají vše velkým firmám, sice ve znehodnoceném stavu, ale pod cenou. A ty velké firmy pak mají po republice desítky tisíc hektarů. 

Dan: A situace je pak horší než za minulých družstev, která měla vazbu na místo, na region. Tyto firmy jdou jenom po profitu, po dotacích. Nemají vůbec žádný vztah k místu, k regionu, k lidem. 

Lze čekat nějakou pozitivní politickou změnu? Po volbách? 

Pro novou vládu to nebude snadné, žádná velká výhra. A je třeba si uvědomit, obecně, že mladá generace se na všechno dívá jinak, úplně jinak než my! Na tom jsme se shodli se spolužáky z vysoké, když jsme se nyní potkali. A zde vidím ohromný úkol pro celou společnost, pro nás, pro Asociaci. Nyní navíc nastává nové plánovací období Společné zemědělské politiky, takže je o čem hovořit. Musíme být optimisty! 

A s tím se loučíme. Při pohledu do tváří bratrů a jejich rodin se chce věřit, že aspoň někde je pro optimismus dost důvodů.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2021), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.