Dámy a pánové, vážení hosté, vážení sedláci,

scházíme se společně na XX. Valné hromadě Asociace soukromého zemědělství, která je věnována kulatému výročí naší organizace. 20 let, které v životě člověka znamenají zcela plnohodnotný vstup do života, a v našem případě bych si dovolil tuto analogii přenést do vyjádření, že se stáváme tradiční nevládní selskou organizací působící v České republice, pokud se tomu již tak dávno fakticky nestalo. V praxi to znamená, že jsme se v naší sféře působnosti, která se mimochodem za těch uplynulých dvacet let skutečně vějířovitě rozprostřela do mnoha oblastí, staly neopominutelným spolkem téměř na všech úrovních působení politického, správního i společenského života, který nás přímo i nepřímo ovlivňuje.

Připomeňme si, jak začala celá tato naše emancipační snaha, snaha českého sedláka, aby za něj a jeho jménem nemluvil někdo, kdo ještě nedávno držel a odmítal vrátit násilně zabraný majetek, obhajoval kroky, které byly v přímém rozporu se zájmy nově vzniklých a obnovených selských dvorů, nebo bezostyšně relativizoval ústrky a zločiny nedávno zborceného režimu a nevadilo mu při tom, že tyto odpornosti říká do tváří lidí, mnohdy přímo osobně postižených komunistickou diktaturou. Z pohledu mnoha exponentů a obhájců kolektivizační historie převlečené do nového, tzv. tržního a demokratického kabátu, jsme byli entitou, která vznikla vlastně omylem a bude jen otázkou krátkého času, kdy tento omyl bude stvrzen ukončováním činnosti oněch „bláznů“, co začali opět soukromě hospodařit na své půdě a vráceném majetku.

Tento náhled se začal v druhé půlce 90. let stávat převažující doktrínou vedení Agrární komory, která do té doby byla považována a koncipována jako tzv. společná platforma všech zemědělců, bez ohledu na způsob jejich hospodaření a vlastnictví. Střet v tomto těžko uchopitelném a nesourodém uskupení na sebe nenechal dlouho čekat a rok 1997 se stal rokem, kdy tehdejší Sdružení soukromých zemědělců ČR vystoupilo ze sněmovny společenstev Agrární komory a vedení Sdružení pod tehdejším předsednictvím Stanislava Němce vyzvalo soukromé zemědělce organizované v Agrární  komoře, aby v ní ukončili svá individuální členství a pomohli založit svou vlastní společnou organizaci, zaměřenou na hájení skutečných potřeb a zájmů nedávno vzniklých a obnovených hospodářství. Stále si musíme uvědomovat, v té že době jsme, až na výjimky, které hospodařily i za komunistů v počtu jednotlivců, na svých statcích pracovaly a je obnovovaly maximálně pět až šest let a nikdo netušil, co příští roky pod právě vlády se ujímající sociální demokracií pro nás, sedláky, přinesou.

Tak vzniká přípravný výbor pro založení Asociace soukromého zemědělství, ve kterém pracují a na vzniku nové organizace se chtějí podílet i další v té době působící organizace jako například Svaz vlastníků půdy, Sdružení vlastníků soukromých lesů a další. Na tomto místě vzpomenu jenom některá jména lidí, kteří se mnohdy vášnivých debat jak postupovat, vedle našich kmenových stálic, Stanislava Němce a Honzy Millera a dalších členů Sdružení soukromých zemědělců, zúčastnili, byli to pánové Janda, Novák, Tyl, Kříž, Morávek, Záveský, kteří ale, až na Františka Jandu, předsedu později přistoupivšího Svazu vlastníků půdy, s námi již na dalším rozvoji Asociace nepokračovali. Také na tomto místě, to je přelom roku 1997/98 musím zmínit v té době nové tváře, kterým se myšlenka samostatné selské organizace natolik zalíbila, že sami nabídli svoji pomoc při jejím zakládání. Pan Najmr, Váňa, Votava, Pospíšil, Bůžek nebo z dam paní Židová, Brodinová či Palyzová. Každý a každá ze jmenovaných, a samozřejmě i mnozí další, svým důležitým dílem přispěli k tomu, aby se nová organizace dostala do povědomí mezi sedláky po regionech a začala žít svým spolkovým plnohodnotným životem. 

Důležitým zlomem v chápání Asociace soukromého zemědělství České republiky bylo zvolení našeho tehdejšího předsedy Stanislava Němce za poslance dolní komory Parlamentu a jeho čtyřleté působení ve sněmovně. Politici díky jeho významnému přispění a osobnímu nasazení museli vzít novou, nedávno narozenou organizaci plně na vědomí. Velice intenzivně jsme pak vstoupili do tehdejších politických a ekonomických procesů. Vzpomenu námi odmítané mléčné a cukerní kvóty, snahy o povinné členství v Agrární komoře, nebo naopak naše přispění k novému nastavení tehdejších dotací, které se zatím daří více či méně úspěšně držet až do dnešní doby jako příkladné uskutečňování environmentálních služeb.

Tehdy nám byl velice nápomocen poslanec a předseda zemědělského výboru Míla Kučera. Rovněž jsme byli přímo účastni vyjednávání podmínek pro vstup České republiky do Evropské unie v oblasti zemědělské politiky a myslím, že naši zástupci nebyli jenom do počtu, ale naopak byli důležitými členy týmu. Snažili jsme se v té době uhájit prostor a pozice pro soukromé zemědělce a zároveň oslovovat další sedláky s nabídkou členství v naší organizaci. Byli jsme jedni z prvních, kdo zvedl opomíjenou otázku utrpení českých sedláků v době kolektivizace, a uspořádali jsme sbírku a následně zadali výstavbu památníku obětem kolektivizace, který jsme v roce 2004 slavnostně odhalili na Těšnově. Mimo jiné také jako memento pro některé tehdejší, ale zřejmě i některé současné či budoucí ministry.  

I díky naší nepřehlédnutelné aktivitě, která byla většinou v protikladu zájmům tehdejšího vedení ministerstva zemědělství pod ministrem Fenclem, jsme byli přinuceni opustit kancelář na MZe, která byla tak trochu reliktem ještě z dob Kubátových, a postarat se sami o sebe i v této oblasti. Možná že si to ani neuvědomujeme, ale pro emancipaci našeho fungování byl i toto důležitý krok. Krok, na jehož zdárném výsledku má nemalou roli třeba Soňa Procházková v počátcích, nebo náš tajemník Jaroslav Šebek v současnosti. Rovněž jsme v té době hledali cestu, jak dát veřejnosti i kolegům sedlákům, starostům venkovských obcí najevo, že sedlák a jeho rodina je něco jiného než se snaží zobrazit naši oponenti a vznikla myšlenka na organizování a vyhlašování soutěže Farma roku. Určitě si vzpomenete na první vyhlašování vítězů na Valné hromadě v Jihlavě, v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, nebo na farmě v jižních Čechách u pana Basíka. 

Dalším zlomovým obdobím pro Asociaci soukromého zemědělství byla účast pravicových stran na obsazení postů ministra zemědělství. Tehdy jsme například i díky Michalovi Pospíšilovi, našemu tehdejšímu tajemníkovi a prvnímu šéfporadci ministryně zemědělství Mileny Vicenové, byli připraveni nabídnout téměř kompletní servis pro nové nastavení a uplatňování domácí zemědělské politiky. Politiky vycházející z principu důležitosti soukromého vlastnictví, nenahraditelnosti role sedláka na venkově z pohledu komplexního řešení přetrvávajících rezidují minulosti, politiky snižování byrokratické zátěže a paternalismu státu, rovného a hlavně umožněného přístupu i menších sedláků k novým dotačním titulům realizovaných v Programu rozvoje venkova, jako je generační výměna nebo rozšiřování podnikatelských aktivit na venkově i do jiných oblastí. V té době se také začaly postupně realizovat myšlenky, které jsme již několik let propagovali jak mezi selskou veřejností, tak mezi politiky. Prosadili jsme myšlenku zpracování produkce a prodeje přímo na farmě, důležitost pozemkových úprav a vlastně jejich resuscitaci z umělé agonie, do které byly dotlačeny lobbingem družstevníků. Pomohli jsme výrazně prolomit nedůvěru k zavedení domácích porážek skotu, prodeje na farmářských trzích nebo institucionalizovat nekonečný boj s přebujelou administrativou v podobě Antibyrokratické komise MZe. Tím jsme mimo jiné o několik let předběhli snahu Vlády České republiky a její emisaři se na jednání tohoto poradního orgánu jezdí učit, jak postupovat při ustanovení podobných komisí v rámci jiných resortů.

Asociace soukromého zemědělství po celou dobu aktivně podporovala restituce církevního majetku a při této příležitosti navázala velice úzké vazby především s vedením římskokatolické církve. Věnovali jsme se aktivně ze své pozice možnostem změnit daňový systém pro příznivější předávání našich podniků na potomky, nebo zplnohodnocení vlastnických práv po splacení státní půdy. Obojí se nám podařilo a dodnes mohou tyto výhody naši členové, a samozřejmě nejen oni, využívat. Rozšířili jsme způsob prezentace práce našich členů formou Farmářských a později Selských slavností, což se ukázalo jako velmi zajímavý a především žádaný fenomén, jenž autenticky může nabídnout pouze skutečné a nemarkýrované selské hospodářství. Začali jsme politicky i věcně jednat s dalšími ministerstvy a vládními institucemi, stali jsme se partnery dalších nevládních organizací působících v prostoru venkova, kde se jasně ukazuje naše schopnost moderovat a společně hledat vhodná řešení pro zúčastněné strany.

Toto někdy až téměř živelné rozšíření našeho působení s sebou přineslo také další nároky na fungování a rozměr naší centrální kanceláře, ale rovněž také zájem dalších organizací a spolků o vstup do Asociace soukromého zemědělství. Ať již to byly organizace, které opustily Agrární komoru z důvodu zcela zjevného nereprezentování jejich zájmů jako je Svaz chovatelů ovcí a koz nebo Asociace svazů chovatelů koní či mezitím nově vzniklé organizace reagující na potřeby nových hospodářských iniciativ jako Asociace farmových chovů jelenovitých, nebo v neposlední řadě oprášení původního projektu účasti Svazu vlastníků půdy České republiky v roce 2010. V tomto roce také ukončil své dvanáctileté předsednictví Stanislav Němec a byl na témže valné hromadě zvolen čestným předsedou Asociace soukromého zemědělství ČR. Předsedou ASZ ČR jsem byl v tomtéž roce zvolen já a nebudu teď na odlehčení říkat, po vzoru mafiánských bossů z filmu Někdo to rád horké… „že jste dobře zvolili…“, a jen připomenu, že se převalilo již moje třetí volební období do své poslední třetiny a že budu tedy apelovat na předsednictvo, abychom společně hledali nového vyzyvatele pro příští volební sněm a následné funkční období.  

V současné době máme jako celostátní zastřešující organizace 41 regionálních členských organizací a osm profesních svazů s celorepublikovou působností. Vedle těch, co jsem již jmenoval, je to Asociace myslivosti, Vinařská asociace, Pracovní společnost nástavkových včelařů nebo Sbor Selských jízd. Pod naším jménem potom v bruselských institucích a evropských svazech vystupuje Český svaz chovatelů masného skotu. Jako organizace jsme pak dlouhodobě členy Copy-Cogecy a také organizace ELO (Evropského svazu vlastníků půdy). Dlouhodobě spolupracujeme s mnoha státními i nevládními institucemi a jen připomenu, že například informace a ekonomická data, mnohdy velice důležitá pro naše rozhodování, jsme získávali z dříve VÚZE při patronaci pánů Krause, tehdejšího ředitele, a Tomáše Douchy, dovolím si říci - našeho dlouholetého kamaráda. Ale postupem doby se k těmto aktivitám přidalo například memorandum s Agenturou ochrany přírody a životního prostředí, memorandum s Čezem ale i mnoha jinými vládními a nevládními organizacemi jako je SPOV, SVOL, SMO a další.

Jako selská organizace jsme nemohli ignorovat výzvy mezinárodních institucí, které se věnovaly vyhlašování důležitých společenských a ekonomických témat jako propagaci jejich systémových řešení. Byl to například Rok půdy, Rok vody, Rok rodinných farem a v neposlední řadě nově OSN vyhlášené Desetiletí rodinných farem. Naše postoje, které v těchto otázkách dlouhodobě a velice konzistentně prosazujeme, jsme zakotvili například ve Farmářském, a já teď při této příležitosti bych možná navrhnul změnu názvosloví - Selském desateru. Ke jmenovaným výzvám a řešení problémů pořádáme desítky seminářů a školení, včetně seminářů s mezinárodní účastí.   

Dámy a pánové, to je jen velmi stručný výčet kroků a činnosti naší organizace - Asociace soukromého zemědělství ČR, a jen nepatrný výčet lidí, z těch stovek, možná tisícovek nejmenovaných, především členů našich regionů, kteří pomáhali a pomáhají Asociaci být tou organizací, která hájí to, co si dala do vínku v době svého vzniku před dvaceti lety. Lidí a kamarádů, z nichž mnozí už nejsou mezi námi, kolegů, kteří mezi tím již svá hospodářství předali svým dětem, pro které je ale Asociace soukromého zemědělství pořád jejich organizací. Stavovskou, selskou organizací se vším, co k tomu patří. Organizací, která je stabilní ve svých názorech, organizací, která je čitelná a předvídatelná konzervativní síla, organizací, která má jasné představy, jaký by měl český venkov, jako součást evropského vývoje a tradice, být. Za těch uplynulých dvacet let jsme, myslím, udělali a podařilo se nám iniciovat spousty kroků k tomu, aby nezůstalo jen u slov a aby se naše vize a představy alespoň v mnoha případech reálně zhmotnily a mohly se uvést do praktického života.

Na závěr mi dovolte poděkovat ve svém projevu ještě, dovolím si říci, dvěma nejvýznamnějším lidem (nestorům), bez jejichž nasazení a jejich vlastní osobní iniciativy by naše organizace nebyla tím, čím je dnes. Čestnému předsedovi Stanislavu Němcovi a naší trochu tak šedé eminenci Janu Millerovi. Oni byli tou bezesporu nejvýznamnější hybnou silou před dvaceti lety a tou zůstávají, možná v trochu jiné podobě než tehdy, i dneska.