Připadl mi úkol, abych zhodnotil roli a význam naší asociace za dvacet let její existence. No, upřímně řečeno, nevím, jestli tento úkol bezezbytku splním. Nebudu totiž říkat, jak je naše organizace významná, respektovaná, autentická, nezastupitelná, funkční, odborně zdatná a vůbec skvělá. A to z jednoho prostého důvodu - to všichni víme. O čem naopak mluvit chci, je to, co si možná ani neuvědomujeme nebo nemáme čas a někdy možná ani odvahu si uvědomit, nebo to bereme jako samozřejmost.
Zkusme se tedy o naší organizaci i o nás, českých sedlácích samých, společně trochu zamyslet, položit si několik, možná i dost osobních otázek a společně na ně hledat odpovědi.
Ony otázky by mohly znít třeba takto:
- Proč vůbec tato organizace vznikla?
- Jak to, že funguje už 20 let?
- Co mi přinesla a přináší?
- Co jí dávám a co jí mám dát, aby mohla dále fungovat a rozvíjet se?
- Má na to šanci?
Otázka první – proč asociace vznikla?
Odpověď by se možná dala odbýt větou, že soukromí zemědělci potřebovali organizaci, která bude hájit jejich zájmy. To jistě důvod byl, ale zdaleka ne jediný a možná ani ne ten nejpodstatnější.
Na to, abychom prosazovali vyšší dotace nebo změny zákonů, by nám třeba mohla stačit i Agrární komora. Jenže my jsme chtěli a potřebovali víc. My jsme chtěli a potřebovali být mezi sobě rovnými, mezi svobodnými lidmi, kteří se rozhodli vzít svůj osud do svých rukou, mezi lidmi, kteří nepovažují rodové tradice a odkaz svých předků za fráze a starou veteš, ale kteří na tomto odkazu přímo fyzicky staví své životy i živo – bytí. Mezi lidmi, kteří se nezabývají pouhým zemědělstvím, ale sedlačinou a tu nechápou jako pouhou obživu, ale jako styl života. Mezi lidmi, kteří neberou venkov jako bydliště, ale jako domov, mezi lidmi kteří jsou autenticky konzervativní, ale zároveň otevření modernímu životu se všemi jeho novými technologiemi a poznatky. Mezi hrdými a svobodnými občany, kteří jsou velmi citliví na jakékoliv omezování svobody ve společnosti, kteří nemohou ani cítit všechny bolševiky a jejich pohrobky a dovedou to dát nahlas najevo. Mezi lidmi pracovitými, šikovnými a vynalézavými, kteří se nebojí žádné práce, protože vědí, že ji dělají nejen pro sebe, ale i pro své potomky a potažmo své okolí a kteří od státu chtějí hlavně to, aby jim co nejméně zasahoval do života. Mezi lidmi, kteří jsou schopni se společně pobavit a udělat si legraci i sami ze sebe. Zkrátka - mezi sedláky. A možná už pro to slovo „sedlák“, které se nejdříve komunisté svou propagandou pokusili zcela zničit a které se pak jejich novodobí pokračovatelé pokusili ukrást a označovali se jím sami.
To jsou podle mě ony hlavní důvody, ze kterých naše asociace vznikla a které ji vdechly nejen počáteční energii a vitalitu, ale které přímo tvoří její DNA a poskytují energii, bez které by nemohla fungovat.
A tím se dostáváme k druhé otázce – jak to že, Asociace funguje už 20 let, když řada dalších nevládních organizací dávno zašla na úbytě? Když pominu takové drobnosti, jako že máme skvělého tajemníka i kancelář a výkonného předsedu, tak je to právě proto, že zcela spontánně a přirozeně vycházíme právě z oněch zásad a principů, z oné asociační DNA, o které jsem mluvil před chvílí. Známá myšlenka T. G. Masaryka, že státy jsou udržovány idejemi, na kterých vznikly, se dá stoprocentně použít i na naši organizaci. Dokud bude všechna naše činnost vycházet právě z našich obecných zásad a principů, dokud budeme své jednotlivé kroky právě těmito principy poměřovat, potud to bude naše Asociace. Zdá se mi ale, že v poslední době se od tohoto základního postulátu chvílemi trochu odkláníme, utápíme se v nekonečných debatách o krátkodechých pseudoproblémech okolo dotací, změnách paragrafů či koeficientech pro to či ono. Nenechme se prosím pod vějičkou státního dobra pro tu či onu skupinu nejenom rozeštvat mezi sebou, ale zejména připravit o svou vlastní podnikatelskou i lidskou svobodu. Tento trend je v poslední době nejenom naprosto zřetelný, ale podle mého názoru také velmi nebezpečný. Nenechme se opít politickým rohlíkem všeobecného dobra, ani ukolíbat úřednickými pohádkami o moudrém státu, který za nás vyřeší sucho, mokro, mrazy i ceny, jen když mu za to odevzdáme kousek svobody svého rozhodování a své hrdosti. Je to možná pohodlné a na první pohled jednoduché, ale je to něco, co nás vrací tam, kde já osobně, a vím, že ani drtivá většina z vás, být už nikdy nechce. A Asociace je silným nástrojem, jak dát důrazně najevo, že český sedlák není ani majetkem státu ani jeho zaměstnancem ani podřízeným úředníků či politiků, přestože se k nám tak jejich nemalá část dlouhodobě a systematicky chová. Čest výjimkám, z nichž některé jsou i dnes tady s námi. Jestliže tedy Asociace funguje už dvě desetiletí, není to náhoda, ale mimo jiné právě odraz toho, že se vždy držela své „DNA“, že se nebála prezentovat naše, leckdy pro někoho možná ostré názory, že se nikdy nehrbila před žádným politikem z žádné strany. A mohli jsme si to dovolit vždy zejména proto, že tyto vnější postoje přirozeně vycházejí z názorů jednotlivých členů a protože naše organizace nemá žádné placené bafuňáře, ale všichni jsme stejní sedláci, kteří prostřednictvím Asociace mluví sami za sebe.
Položím-li si otázku třetí, tedy co mi Asociace přinesla a přináší, dostávám se už do navýsost osobní roviny. Odpověď na tuto otázku bude u každého z nás přirozeně trochu jiná, i když v mnohém podobná. Mám-li odpovědět sám za sebe, nebudu se zabývat věcmi, jako je například prosazování našich zájmů na různých úrovních či ovlivňování zákonů ve prospěch sedláků, možnostmi získávat informace nebo se s Asociací podívat na farmy po celém světě. Pro mě to nejdůležitější, co mi Asociace dala, je totiž přátelství. Přátelství v širokém okruhu sedláků z celé republiky, se kterými se třeba ani neznáme jménem, ale se kterými se potkáváme na různých asociačních akcích a se kterými si máme vždy co říci. Přátelství s lidmi, kteří se stali neoddělitelnou součástí mého života i života mé rodiny – jména jako Janové Váňa a Votava, Josef Stehlík, Jaroslavové Bačina a Šebek, ale i Václav Perník, Stanislav Bůžek či Josef Masařík a další mi přinesla něco, co mi žádné dotace nenahradí. A samozřejmě přátelství nejcennější – přátelství s Honzou Millerem. To považuji za jednu z největších hodnot ve svém životě a stoprocentně vím, že bez Asociace by nikdy nevzniklo a nerozvinulo se.
A opět jsme u oněch společně sdílených hodnot, společného pohledu na svět i na život, které tvoří nejen tyto osobní vztahy, ale i Asociaci jako celek. A abych nebyl příliš sentimentální, musím samozřejmě zmínit i to, že ke zmíněným přátelstvím patří také schopnost pořádně se pohádat, kterou, pokud jde o zájmy Asociace, uplatňujeme poměrně často a intenzivně. Nezasvěcený pozorovatel by si možná leckdy řekl, že už spolu do smrti nemůžeme promluvit, ale já považuji tuhle schopnost se pohádat o věc, ale pak táhnout za jeden provaz a zůstat přáteli, za velmi důležitou devizu, která v Asociaci panuje.
Čtvrtou otázkou, pokud si ještě vzpomenete, byla otázka, co Asociaci dávám a co jí mám dát, aby mohla dále fungovat a rozvíjet se. I zde jsme samozřejmě opět v ryze osobní rovině a odpověď tedy musíme hledat každý individuálně. Já sám za sebe musím upřímně říci, že v poslední době již Asociaci mnoho času ani energie nedávám. Budiž mi omluvou, že jsem tak činil dlouhou řadu let a že jisté opotřebení materiálu je přirozené a výměna opotřebených součástek nutná a správná.
V Asociaci a jejím Klubu mladých farmářů dnes však začíná působit můj syn a doufám, že bude jedním z mladých vzdělaných sedláků, který naši organizaci přinese novou energii, nápady i odbornost. To je totiž to nejdůležitější, co bychom všichni, pokud jsme o potřebnosti a účelnosti naší selské organizace přesvědčeni, měli udělat: kromě své aktivity a iniciativy přivést do Asociace mladé sedláky, kteří si ji budou utvářet podle svých představ a potřeb.
Je to totiž také jeden z předpokladů, abychom mohli kladně odpovědět na otázku poslední, tedy jestli má naše organizace šanci se dále rozvíjet a fungovat. Jsem přesvědčen a vím, že naše Asociace tuto šanci má. Nesmíme ale zapomenout na ony důvody, proč jsme se před dvaceti lety dali dohromady. Nenechme se rozdělit nikým z vnějšku, ani sliby vyšších dotací pro malé či velké, pro hory či nížiny, mladé či staré. Nezapomeňme, že dělicí linie nevede po ose velký – malý, ale sedlák – kolektivní zemědělec. To je totiž také do určité míry hranice naší občanské svobody.
Šance pro Asociaci je šancí nejen pro nás, její členy, ale i pro české zemědělství a venkov. Hlas Asociace soukromého zemědělství musí zaznívat nejen u nás, ale i v Evropské unii. Je to hlas rozumu i srdce, hlas generačních zkušeností i moderních znalostí, hlas přirozeného vztahu k přírodě a půdě, hlas živého venkova a neokázalého vlastenectví. Hlas českého sedláka.
