Na začátku byl vlastně omyl: Campbell s Wilmutem používali klonování přenosem jader somatických buněk (SCNT – somatic cell nuclear transfer; viz box 1 níže) pro studium pluripotence buněk, tj. jejich „kmenovosti“. Zatímco embryonální a progenitorové buňky jsou téměř nediferencované a měly by zvládnout reprogramaci ve vajíčku hravě, terminálně diferencované buňky takovou schopnost postrádají. Tak alespoň postulovali skotští vědci v Edinburghu, a pro ověření hypotézy použili buňku embryonální, fetální fibroblast a nakonec epitelovou buňku mléčné žlázy. V tomto pořadí vědci předpokládali sestupnou schopnost dediferenciace a epitelovou buňku použili vlastně jako negativní kontrolu. Proto velmi zaskočilo, že i po přenosu jádra takto diferencované buňky do vajíčka došlo k reprogramaci jádra, začalo se vyvíjet embryo, vytvořilo přenosu schopnou blastocystu, ze které se po dalších 150 dnech narodila Dolly. Překvapující výsledek spustil vědeckou horečku nad hledáním tajemství kmenovosti buněk – vždyť Dolly byla žijícím důkazem, že svůj potenciál pluripotence (tj. „kmenovosti“) v sobě má každá buňka našeho těla.

Celý článek si můžete dočíst ZDE.

Autor: Jan Nevoral

Zdroj: Osel.cz