Lesníci a zemědělci by přitom měli podmínky pro rozdělování peněz a účely, na které budou vynaloženy, bedlivě sledovat. Také proto, že podle plánu Ministerstva zemědělství by měl být NPO využit na obnovu lesních porostů, přičemž dne 16. července přijala Evropská Komise jako součást opatření ke snížení emisí skleníkových plynů Strategii EU v oblasti lesnictví do roku 2030, jak informoval elektronický informační zemědělský bulletin EU „AGRA-FACTS“. Základním nástrojem má být podle šestadvacetistránkového dokumentu výsadba tří miliard stromů po celé Evropě do roku 2030 při na principu „správný strom na správném místě“. Do konce letošního roku hodlá také EK vypracovat definice, způsob ochrany a monitoringu lesů a pralesů, zachování biologické rozmanitosti a opětovného zalesňování. V prvním čtvrtletí příštího roku pak chce EK stanovit systém certifikace lesů a přijmout pokyny pro lesnické postupy obhospodařované k přírodě blízkým způsobem. Bylo by tak vhodné skloubit realizaci výdajů z NPO a tuzemskou lesnickou politiku obecně s příslušnými evropskými dokumenty.

Lze přitom předpokládat, že v resortu zemědělství nebude vzhledem ke zkušenostem s čerpáním podpor z EU problém, jak finanční prostředky vyčerpat, což je jedna z obav, kterou v souvislosti s NPO vyslovují někteří komentátoři. V tomto oboru bude ale naopak vyšší než v jiných oblastech nutné nastavit podmínky k vyloučení střetu zájmů a transparentního rozdělování peněz, včetně mechanismu zjišťování kapitálového propojení podniků. Tento mechanismus přitom nebude podle aktuálních informací i nadále v ČR plošně uplatňován při rozdělování zemědělských dotací a je otázkou, zdali právě to nebude EU vadit v požadavcích na transparentnost při NPO. I vzhledem k tomu, že na půdě EU neprošel návrh na povinné zastropování, není navíc ani lobistický důvod kapitálové propojení příjemců evropských (i tuzemských) peněz z kapes daňových poplatníků nekontrolovat.

Přestože EU klade v budoucí Společné zemědělské politice důraz na inovace a inovace patří také mezi priority financované z NPO (i dalších zdrojů), nelze se ubránit dojmu, že toto téma je v resortu zemědělství, ale i mezi praktikujícími zemědělci, stále podceňováno. V ČR přitom přibývá projektů na bázi „start-up“ generující v zemědělském podnikání využitelné nové technologie, z nichž řada slouží nebo může sloužit k dosažení stávajících vizí, ať již je to Fit for 55, Farm to fork, Green Deal a celá řada dalších dokumentů, jimiž je a bude evropská zemědělská politika v budoucnosti stále více ovlivňována. Jednou z aktuálních výzev nejen pro sedláky je tak zdokonalování se v IT dovednostech a cílený monitoring projektů, jejichž výstupů lze přímo v praxi využít. Stále více totiž platí, že se o řadě vědecko-výzkumných aktivit a výstupů z nich podnikající zemědělci nedozví, ačkoli uplatnitelných v praxi je mnoho z nich. Nejen podpora inovací, ale i podpora prezentace výstupů z příslušných projektů by se tak měla stát předmětem větších aktivit zejména ze strany Ministerstva zemědělství, neboť prezentace samotných výzkumných ústavů je až na malé výjimky nedostatečná. Je samozřejmě obtížné posoudit, co může být pro zemědělské hospodaření skutečným přínosem, a co je pouhým odrazem módních trendů. Přesto by bylo žádoucí uvažovat o nějaké webové platformě typu „věda pro zemědělskou praxi,“ veřejně dostupné pro všechny hospodařící zemědělce s dostupnými kontakty na realizátory projektů.

Nakonec ještě několik slov o nálezu Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) týkajícího se efektivity peněz (2,7 miliardy korun) vynakládaných v letech 2013 až 2020 na snížení zatížení zdrojů vody pesticidy. NKÚ ve svém závěru konstatoval, že situace se v tomto směru v ČR nemění a na některých místech se dokonce zhoršuje. K objektivitě hodnocení je ale třeba také dodat, že množství látek, které je předmětem monitoringu kvality vod, neustále a výrazně roste. Zatímco ještě před deseti lety se sledovala ve vodách necelá stovka potenciálně rizikových látek (a v dřívější minulosti dokonce jen necelá desítka látek), v loňském roce to již bylo téměř 200 látek. Zároveň také roste citlivost laboratorních přístrojů, které příslušné látky detekují. To v praxi znamená, že mnohé z nich bychom ještě nedávno nedokázali ve vodě odhalit, v současné době ale již dokážeme ve vodě najít kontaminanty v nižších koncentracích a širším spektru, než ještě před několika lety. Z toho lze pak snadno učinit závěr, že množství (nejen) pesticidů ve vodě neklesá, a lokálně může i růst. Otázkou také je, jak by složení vody vypadalo, kdyby se výše zmiňované finanční prostředky do této oblasti neinvestovaly – s pravděpodobností hraničící s jistotou by byl totiž stav kvality vod ne stejný, ale horší. Častěji by ale také mělo zaznívat, že znečistitelem vod není jen zemědělství – povrchová, ale i podzemní voda je kontaminována z mnoha zdrojů, například i ze vzduchu, nebo v poslední době množstvím rizikového odpadu v souvislosti s bojem proti koronaviru, svou roli hrají ale také přívalové deště splachující do vod materiály, které ve vodě končit nemají a také neměly. Efektivita využití investic na zlepšování kvality vody má tak celou řadu rovin, které vlastně v praxi ani nelze do lidských tabulek a škatulek zahrnout.

Petr Havel