Dalším ze signálů je zatím předjednaný kompromis mezi výbory pro životní prostředí a zemědělství Evropského parlamentu, o němž by se mělo hlasovat 9. a10. září. Kromě mnoha formulací týkající se udržitelnosti má být součástí návrhu potřeba snížit emise „bez dalšího ohrožení dobrých životních podmínek zvířat“ a přitom zajistit, aby nedošlo ke zhoršení úrodnosti půdy. Pokud jde o „chov zvířat“, poslanci konstatují, že „zemědělská výroba s nízkou hustotou může mít několik pozitiv dopady na životní prostředí a zachování kulturní krajiny“, jak informuje zemědělský informační bulletin AGRA –FACTS. To je docela posun od dřívějšího tlaku na omezení chovů hospodářských zvířat, zároveň jde ale o signál, že EU hodná podporovat a preferovat extenzivní chovy zvířat ve volné krajině, což by mělo vyhovovat spíše menším zemědělským subjektům a v ČR například chovům masného skotu, ovcí nebo koz.
Tuzemský parlament naopak odmítl návrh na zpřísnění podmínek vyjímání pozemků ze zemědělského půdního fondu, podle kterého by se k vyjímání plochy nad pět hektarů vyjadřovalo Ministerstvo zemědělství, i tak jde ale o další z impulsů k vyšší ochraně zemědělské půdy, který nepochybně není poslední s tím, že samotné znění zákona na ochranu zemědělského půdního fondu by si novelizaci jistě zasloužilo. Ještě důležitější ovšem samozřejmě je, jak se na půdě reálně hospodaří. Inspiraci ke správnému přístupu přitom poskytuje mimo jiné soutěž Adapterra Awards, jejíž třetí ročník a hlasování o úspěšných projektech bude zahájeno v úterý 3. srpna. Stále také přibývá impulzů z oblasti vědy a výzkumu, jejichž cílem je snížení používání chemických prostředků a kontaminace půdy a vodních zdrojů. Vědci z České zemědělské univerzity ve spolupráci se svými španělskými kolegy z Polytechnické univerzity ve Valencii například představili způsob, jak snížit spotřebu pesticidů tím, že k jejich uvolňování dojde až ve chvíli, kdy rostliny napadnou škodlivé mikroorganismy, jako jsou houby a bakterie. K reálnému uplatnění v zemědělské praxi ale zatím chybí právě širší zkušenosti z terénu.
Na tom, že ke snížení používání chemických látek v zemědělství vede přirozená cesta cílenou aplikací organické hmoty do půdy, se v současné době shodnou prakticky všichni podnikající zemědělci i zástupci akademické sféry. Zdrojem organické hmoty je přitom samozřejmě i kompost, a právě v této oblasti jsou v ČR, a to jak v legislativě, tak nastavení dotací, nemalé rezervy. I když totiž existují i selské kompostárny, většinu tuzemských kompostáren obhospodařují subjekty, jejichž vznik zadotovalo Ministerstvo životního prostředí, a protože jde o podniky podnikající na komerční bázi, prodávají tyto podniky certifikované komposty zemědělcům. Tuna certifikovaného kompostu vyjde zhruba na 600 korun, což ovšem představuje pro zemědělce nemalé náklady a řada z nich proto takový kompost nekupuje. I proto se objevují hlasy, podle nichž by se měl stát nákup pro zemědělce povinností, což lze ale hodnotit jako lobbistickou podporu odbytu příslušných komerčních výrobců kompostů. Nebylo by tak od věci místo těchto výrobců dotačně podpořit při výrobě a při splnění potřebných parametrů složení kompostů samotné zemědělce, u nichž přirozeně základ pro budoucí kompost v rámci hospodaření vzniká, takže například není třeba potřebnou hmotu svážet z nějaké spádové oblasti.
Po letech konfliktů tuzemských zemědělců s maloobchodními řetězci se možná blýská na lepší časy – ministr Miroslav Toman tento týden ocenil největší prodejce českého chřestu z řad obchodníků, což je jistá symbolická rovina pro obecně potřebnou spolupráci mezi pěstiteli (a výrobci potravin) a maloobchodem. Dodat lze jen, že by nemělo zůstat jen u chřestu, který při vší úctě nepatří mezi dominantně pěstované a kupované druhy zeleniny v ČR a volba této komodity tak vyznívá spíše jako podpora několika tuzemských pěstitelů chřestu, než zelinářství jako celku. Ale lepší něco než nic.
Petr Havel