Jak totiž zaznělo při zahájení veřejného hlasování o finalistech letošního ročníku soutěže Adapterra Awards, v příštích letech se oproti současnému stavu několikanásobně zvýší množství peněz na projekty, které lze obecně zahrnout do spektra adaptačních opatření na změnu klimatu. Cílem uvedené soutěže je zejména prezentace právě již realizovaných adaptačních projektů, a to jak v zemědělské krajině, tak ve městech, obcích nebo na konkrétních pracovištích, a také proto je jedním z hlavních partnerů Adapterra Awards Ministerstvo životního prostředí. Náměstek ministra Vladislav Smrž přitom při této příležitosti konstatoval, že celkový objem peněz na transformaci ekonomiky ve jménu udržitelnosti a adaptability bude v následujících letech odhadem pětkrát až šestkrát vyšší než v současném období a v praxi tak půjde o stovky miliard korun. To ovšem znamená nemalou motivaci ke změnám a předpoklad, že kdo těchto peněz využije, může si ekonomicky, i přes různé regulace s enviroprojekty spojenými, výrazně pomoci. To se samozřejmě týká i zemědělství, byť deklarované navýšení finanční podpory na adaptační opatření pouze v zemědělství neskončí. Přesto lze v tomto smyslu zopakovat někdejší slogan „kdo dnes stojí, kráčí zpět“, jinými slovy, pokud se podnikání v zemědělství nově vyžadovaným podmínkám nepřizpůsobí, přijdou podnikatelé v oboru o dotační peníze. To by si mělo v rámci Strategického plánu uvědomit i Ministerstvo zemědělství, neboť v současné atmosféře v praxi nelze tlaku na „zelenou politiku“ čelit.
Lze jej ale modifikovat a navrhované cíle a opatření více přiblížit realitě, a to nejen v oblasti zemědělství, ale také v „sesterské“ oblasti lesnictví. Ta by se měla v budoucnosti řídit návrhem Lesnické strategie EU do roku 2030, navzdory skutečnosti, že EU nemá oproti zemědělství společnou lesnickou politiku. Nakolik bude tak uvedený dokument, který má letos na podzim posoudit Evropský parlament a Rada ministrů, pro členské země závazný a jak bude ve finální podobě vypadat, je tedy zatím trochu předčasné hodnotit, v červenci letošního roku ale hodně vyděsil vlastníky lesů jak v naší zemi, tak ještě více v sousedním Polsku. Polsko, kde je mimochodem podstatně vyšší podíl státních lesů než v ČR (zhruba 80 procent), se přitom obává především principu takzvané „pasivní ochrany“ lesů na území EU, což se má týkat 10 procent všech lesních porostů. Poláci předpokládají, že pasivní ochrana bude aplikována především ve státních lesích, takže podíl 10 procent bude v Polsku reálně vyšší. Uvedená pasivní ochrana přitom v praxi znamená ponechání lesních porostů přirozenému vývoji a v zásadě zákazu těžby dřeva. To má vést ke ztrátě pracovních míst, růstu cen dřeva a dalším negativním efektům, jak se lze dočíst v originálu původního článku na: https://dorzeczy.pl/kraj/193030/ue-zakaze-nam-korzystac-z-polskich-lasow.html. Proti strategii EU už také veřejně vystoupilo Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR (SVOL), které považuje návrh „za zcela nevyvážený, upřednostňující pouze ekologický aspekt hospodaření v lesích a návrh, který silně ohrožuje zásady trvale udržitelného hospodaření, pomíjí multifunkční úlohu lesů a zasahuje do kompetencí členských států v lesnictví“. I pro pasivní ochranu lesních porostů ale bude podle všeho platit, že se s tímto cílem „nedá nic dělat“, možná snad diskutovat o povinném procentu takto obhospodařovaných ploch. I lesnictví, stejně jako zemědělství by proto mělo přijmout tezi, že racionálním postojem bude přizpůsobit se alespoň reálným požadavkům a využít k tomu maximální množství podpor, zřejmě na bázi kompenzací za vzniklé újmy. To by navíc mohlo majitelům lesů pomoci překonat pokůrovcové období a krajině a lesním porostům pomoci při budování vyšší odolnosti vůči nejen klimatickým změnám. Jiná věc je úvaha EU o certifikaci lesů za situace, kdy již na evropské i světové úrovni existují minimálně dva certifikační systémy, takže další systém by způsobil spíše zmatek a není proto fakticky žádoucí.
Že ovšem není ani stávající hospodaření v lesích (ani certifikační systémy) zas takovým neštěstím, ukazuje mimo jiné nedávné zařazení Jizerskohorských bučin na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Jde o jednu z nejzachovalejších a přírodně nejcennějších částí v CHKO Jizerské hory, a dodat lze mimo jiné, že v tomto území hospodaří státní podnik Lesy České republiky, což zprávy o zařazení do UNESCO „taktně“ nezmiňují. Tak či tak je ale i tento akt důkazem, že se na mnoha lokalitách (Jizerskohorské bučiny nebyly jediné zařazené na seznam) hospodaří i bez lesnické strategie EU způsobem, který nepotřebuje ani zásadní změny, ani novou certifikaci.
Petr Havel