Koncentrace půdní držby ani zemědělských subjektů není samozřejmě jen problémem naší země. Podle nedávné analýzy zveřejněné v deníku The Guardian zanikly jen od počátku tohoto tisíciletí pouze v rámci EU více než čtyři miliony farem, a protože chov zvířat i pěstování plodin se přesunulo do velkých zemědělských spolků, došlo k intenzifikaci zemědělství a malé firmy byly z trhu vytlačeny. Intenzifikace zemědělství má přitom téměř vždy negativní dopad na životní prostředí a na krajinu, což v praxi znamená, že reálná zemědělská politika EU jde reálně proti vizím, které si sama Evropa stanovila a odsouhlasila. Jednou z příčin je přitom nastavení systému evropských dotací, a mimo jiné také o tom byl souboj o zastropování podpor pro největší zemědělské podniky.
Většina běžných fúzí na území EU se nicméně týká spojování skutečně malých zemědělských podniků, které navíc pokračují i nadále v produkci lokálně dostupných zemědělských surovin. Jde ale o zcela přirozený trend, který vychází z ekonomických zákonitostí a nemá smysl mu jakkoli bránit. Nicméně nebrat ohled na tento trend mezi korporátními kolosy, které zásadně ovlivňují své okolí již jen prostřednictvím převzetí větších podniků s významným množstvím pronajaté půdy (ale často již velké množství půdy i přímo vlastní), může být do budoucna zničující. Pokračující koncentrace vlastnictví nebo koncentrované pronájmy půdy jsou přitom minimálně v podmínkách ČR přímým důsledkem naší zemědělské politiky, která takové trendy fakticky podporuje. A minimálně teoreticky představuje i bezpečnostní riziko (velcí vlastníci půdy si mohou z titulu takového vlastnictví klást politické i lobbistické podmínky). Navíc rostoucí zájem zahraničních obchodních kruhů o ničím nelimitované veřejné podpory pro domácí zemědělské podniky může ve finále přerůst v úplně jiné zájmy, než je potravinová bezpečnost našeho státu.
Samotný proces koncentrace vlastnictví je samozřejmě výrazem svobodného rozhodnutí zúčastněných subjektů a stát by mu neměl jakkoli legislativně bránit. Zároveň by ale neměl vytvářet podmínky, které takové procesy uměle podporují a dotčené subjekty k nim v podstatě motivují. Skutečnost, že vznik společnosti Forestlaan byl oznámen až poté, co v rámci jednání o podobě Společné zemědělské politiky EU neprošlo zmiňované zastropování dotací, může tak být jedním z důvodů, proč k takovému kroku došlo. Zároveň je ale tento krok potvrzením dalšího ze stále četnějších rizik – totiž ovlivňování podoby zemědělství z nezemědělských oblastí. Tedy lidmi a subjekty, jež v drtivé většině nemají s reálnou zemědělskou praxí a hlavně s místními podmínkami a souvislostmi žádné zkušenosti. A to je rozhodně ještě větším tématem než potenciální přílišné zelenání evropské zemědělské politiky. Dnešní politici ale i zástupci mnoha nevládních organizací, kteří měli v tomto ohledu již mnohokrát příležitost se alespoň pokusit věci změnit, raději do poslední chvíle ochraňují zájmy svých kamarádů ve velkých postsocialistických podnicích. Ovšem nejen oni budou za tento negativní vývoj v zemědělství, se kterým nic neudělali, odpovědní. Mnohem širší společenské důsledky totiž ponese ve finále celá naše společnost, pokud bude i ona dál předstírat, že tento již těžko přehlédnutelný trend nevidí.
Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR
