Susovi: Život na farmě? Někdy splněný sen a někdy ponorka

Zprávy z tisku Přečteno 4x
Sdílejte článek
Susovi: Život na farmě? Někdy splněný sen a někdy ponorka

Jak si představujete život na farmě? Není to jen romantika plná západů slunce, zelených pastvin a roztomilých jehňátek. V reálu to je pěkná dřina, papírování a boj. Právě o tom jsme si povídali s majiteli rodinné ekologické farmy.

Bydlení na venkově má jistě své kouzlo a skýtá mnoho výhod, ale má také své stinné stránky. A když to je život na farmě, která by měla uživit rodinu, platí to dvojnásob. Pojďme společně nahlédnout do života Marty (44) a Radka (46) Susových – farmářů z ekofarmy Bílý mrak v Šachově u Borohrádku, v Královéhradeckém kraji.

Pomyslná kronika vaší farmy začíná rokem 2005, kdy jste začali zvelebovat starý statek. Pocházeli jste z vesnice, nebo co vás k farmaření vedlo?

Radek: Vyrůstal jsem na vesnici, rodiče měli několik pronajatých zahrad, kde jsem pomáhal, někdy i dost neochotně, se sklizní, očkováním a stříháním stromků, pěstováním zeleniny, pletím... Přírodu jsem měl rád a přemýšlel o veterině. Nakonec jsem vystudoval krajinné inženýrství, ale už při studiu jsem zjišťoval, že si ekologii představuji trochu jinak, než nás učili. Vyzkoušel jsem si i to, že pro mne není práce někde v kanceláři, že chci dělat něco praktického, přímo v krajině. Krajinotvorba by nás ale neuživila, takže se ze mě stal ekologický zemědělec.

Marta: Pocházím z kraje Prahy, z rodinného domku se zahradou. Po gymnáziu jsem pokračovala na Vysoké škole ekonomické v Praze s vedlejším oborem ekonomika životního prostředí. Po škole jsem pracovala na Ministerstvu životního prostředí. Přírodu jsem měla ráda z výletů pěšky i na kole, bylo mi v ní dobře, ale že budu jednou hospodařit, tak to mne ani ve snu nenapadlo! I když je pravda, že jsme jako děti moc rády pomáhaly prarodičům při pěstování a následném sušení, zavařování a zpracovávání všeho možného.

Jak jste se seznámili – a plánovali jste, že budete bydlet na venkově?

Radek: Potkali jsme se při práci na ministerstvu. Pak jsme spolu vyrazili na rok na Nový Zéland a do Austrálie, kde jsme kromě cestování pracovali na ovocnářských farmách. Po návratu jsme se vrátili na ministerstvo. Už jsme čekali narození syna a já zvažoval, zda zůstat v Praze a žít konvenční život, nebo zkusit realizovat starý sen – život na venkově.

Marta: Přišlo mi, že by Radek nebyl ve městě šťastný, kdežto já věděla, že když se budu cítit vnitřně dobře, budu šťastná všude. Otázkou je, zda jsem se nepřecenila...

Jak to přišlo, že jste si vybrali právě tenhle statek? A proč má v názvu Bílý mrak?

Radek: Sháněli jsme statek s navazující půdou, současně jsme byli limitováni cenou. Byla to náhoda, že jsme našli inzerát na usedlost v Šachově u Borohrádku. A proč Bílý mrak? To je vzpomínka právě na Nový Zéland, v řeči původních obyvatel je to země dlouhého bílého mraku. Trochu se do toho promítla i moje vzpomínka na duchovní cvičení a meditaci, kterou učitel přirovnával k modré obloze a mrakům poháněných větrem.

Marta: Na začátku jsme se asi cítili jako původní obyvatelé Nového Zélandu, kteří přijíždějí k neznámému ostrovu, který je zahalený mlhou, a čekají, co za překvapení na ně vykoukne, až se mrak rozplyne. Navíc budova statku na kopci je bílá.

Mluvíte o snech, ale jaká byla nakonec realita?

Radek: Bylo to hodně těžké. Na statku se nedalo bydlet, elektřina byla odpojená, budovy měly děravé střechy, byly zarostlé a plné nepořádku. Ukázka někdejší prosperity zničené socialistickým zemědělstvím. Nebylo snadné ani vyjít s některými sousedy. Byli jsme tu náplava, která si hájí své nově nabyté vlastnictví.

Marta: Radek je tahoun, ale i pro něj bylo těžké začít v novém prostředí, bez opory rodiny, přátel. Navíc jsme přijeli s miminkem a brzy si pořídili i další dvě děti – a zázemí na statku tedy nebylo nic moc. Potřebné záležitosti jsem chodila na úřady vyřizovat s třemi malými dětmi, protože jsme neměli nikoho, kdo by je pohlídal.

Zkušenosti z hospodaření jste tedy museli získávat za běhu.

Radek: Ano, s hospodařením jsem neměl žádnou zkušenost. Pouze s takovým záhumenkovým zahradničením. Obhospodařování lánů, práce s větší mechanizací a péče o stroje, rekonstrukce budovy a řemeslné práce, to všechno byly pro mě nové věci. Ale naučil jsem se to. Je mi vlastní vymýšlet řešení, ne hledat výmluvy.

Žít na venkově byl váš sen, ale jak jsou tady spokojené vaše děti?

Marta: Máme dva kluky a děvče, nejstaršímu synovi je 15, dalšímu 13 a dceři 11 let. Pomáhají na farmě, protože musí. Jak jsou spokojené, to by byla otázka spíš pro ně. Je ale pravda, že jsou tu trochu izolovaní, nejbližší kamarády mají tři kilometry daleko. Máme ale velké štěstí, protože všechny tři děti jsou šikovné, chytré, sportovně založené, tedy i odolné. Myslím, že je pro ně, speciálně pro kluky, skvělé, že vidí své rodiče při práci a mohou se tím od nich učit. A já jsem ráda, že mám v dceři šikovnou parťačku!

Jste a vždy jste chtěli být eko farma. Je náročné pracovat v režimu bio? Podporuje stát tuhle vaši snahu?

Radek: Že budu hospodařit ekologicky, to byla jasná a vlastně pro mne jediná cesta. Ale bez zemědělských dotací bych to nezvládl. Stát, respektive EU, podporuje i ekologické zemědělství nebo hospodaření šetrnější k přírodě, mohla by se jen zlepšit náročná administrativa, vedení různých evidencí a podmínky, které musíte plnit bez ohledu na skutečný přínos pro přírodu.

Ekologické a organické zemědělství je hodně náročné na ruční práci. Bez plečky, motyčky, ale i přemýšlení a experimentů to prostě nejde. Nepoužíváme víceméně žádné prostředky na ochranu rostlin, ani ty povolené v ekologickém zemědělství. Snažíme se podporovat biodiverzitu, a tím i rovnováhu mezi škůdci a jejich predátory. Proto jsme víc odkázáni na to, co nám příroda ten který rok dá. Při hospodaření se snažíme respektovat volně žijící živočichy a rostliny i jejich stanoviště.

Bio produkce je stále oblíbenější, ale uživí vás?

Marta: Naštěstí si lidé pomalu zvykají jezdit k nám a nakoupit ze dvora. Ovoce, zeleninu nebo mošty dovážíme i do Prahy, kde je o produkci ekologického zemědělství větší zájem. Zavážíme dodavatelům do systému Scuk, systému komunitní služby pro společné nákupy, do Freshbedýnek a také spolupracujeme se spolkovým obchodem ObŽiva. Ale je jasné, že propracovanější systém distribuce bioprodukce v České republice zatím chybí.

Nabídku produktů jsme rozšířili o možnost ubytování na farmě, konání svateb nebo školení. Je o to zájem a hosté se k nám rádi vracejí. A také nakupují naše mošty a právě dostupné ovoce a zeleninu. Přímý kontakt se zákazníky nám dává velice příjemnou zpětnou vazbu, včetně ocenění naší práce. Širší okolí farmy má co nabídnout, je tu řada zámků, tzv. Česká Loira – zámky na řece Orlici, oblast je výborná pro cyklisty. Letos jsme měli na farmě Parkour kemp pro děti, lidé sem jezdí cvičit jógu... Je jasné, že se nás v tomhle směru dotkla epidemická opatření. Hodně akcí bylo zrušeno, špatně se něco plánuje. Je to frustrující a přicházíme o peníze, které jsme mohli věnovat do dalšího rozvoje farmy.

Mezi zákazníky je velmi oblíbený váš mošt. Jak vlastně padlo rozhodnutí ho vyrábět?

Radek: Mošt jsme začali vyrábět poměrně záhy. Obnovili jsme staré zarostlé a neudržované ovocné sady – ovoce v nich nijak neošetřujeme proti škůdcům, a tak se většina plodů nedá prodat jako konzumní. Co tedy s ne bezvadným, avšak přesto zdravým a chutným ovocem? Mošt je ideální. Vyrábíme čistě jablečný mošt z odrůdy Matčino, odrůdový s hruškami, červenou řepou, mrkví nebo dýní. Všechny suroviny pěstujeme i sklízíme vlastníma rukama, míváme maximálně jednoho pracovníka.

Máte při tomhle pracovním nasazení vůbec čas třeba na koníčky?

Radek: V pátky chodíme na volejbal, občas jezdíme na výlety. Já si rád, ale zřídka, zajdu na běžky, v zimě chodím hrát i hokej za místní tým. Také se věnuji čínskému cvičení čchi-kung.

Marta: Koníčky ráda kombinuji s tím, co mohu dělat s našimi dětmi, dokud o to ještě stojí. Lyžujeme, chodíme běhat a čteme i v angličtině, kterou mám ráda, občas ji učím a díky tomu ji úplně nezapomínám.

Neměli jste někdy chuť to zabalit a odstěhovat se?

Marta: To je dobrá otázka. Pro mne je život na farmě náročný hned v několika rovinách. Je tu hodně fyzicky namáhavé práce i věcí, které se musím učit, protože jsem v nich nevyrůstala ani je nestudovala. S podnikáním souvisí i papírování a někdy pěkný stres. Není moc času pro cestování nebo realizaci mých vlastních nápadů. S manželem jsme neustále spolu a chvílemi se projevuje ponorková nemoc. Na druhou stranu žijeme na pěkném místě, blízko přírodě, našli jsme si tu přátele a líbí se mi květiny, kterých bych si ve městě tolik neužila. A také nesmím zapomenout na naše pravidelné hosty, kteří nám svou přízní pomáhají udržet motivaci.

Radek: Ano, ta chuť byla. Ale vždycky je lepší změnit sám sebe než okolí.

Autorka: Renata Vyšínová

Zdroj: Prozeny.cz